„Příklad impresionismu, posmutnělého, ale nesentimentálního, pohrávajícího si v náladách a zvucích s pocity dotýkajícími se exotiky i erotiky.“

„Orchestr se představil v té nejlepší formě a v tom nejlepším světle.

„Do konce roku by měla být podána žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebného povolení.“

Dům kultury města Ostravy čeká rekonstrukce a s ní i zásadní nová moderní přístavba. Pokud záměry nic nezhatí, Janáčkova filharmonie ve čtvrtek zahájila svou koncertní sezónu postaru, v sále ze šedesátých let, naposledy. Za rok už by se mělo stavět. Hrát se pak bude po několik let na různých jiných místech ve městě. A v roce 2025 snad bude hotový nový sál.

Úvodní koncert osmašedesáté sezóny Janáčkovy filharmonie Ostrava nastudoval a řídil Domingo Hindoyan. Jak se ukázalo, velmi dobře muzikantsky disponovaný umělec, jehož životopis nelže. Hostování v nejvýznamnějších sálech a operních divadlech světa, včetně úkolů v Metropolitní opeře nebo ve Vídeňské státní opeře, potvrzují, co bylo znatelné i v ostravském Domě kultury. Někdejší absolvent proslulého venezuelského vzdělávacího projektu El Sistema, nový šéfdirigent Královské liverpoolské filharmonie a hlavní hostující dirigent Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu v Katovicích, je schopen vtisknout programu punc jedinečnosti a krásy.

Domingo Hindoyan měl dvojlomný úkol – prezentovat dvě repertoárová čísla, příbuzná zvukovou barvitostí, ale předtím se ještě postavit za nedávnou novinku současné mladé tuzemské autorky. Soňa Vetchá, jejíž kompozice Cuts (Střihy) byla úvodním dílem večera, vysvětluje dílo jako snahu „manipulovat s posluchačovým vnímáním na základě vykomponovaných kontrastů“. Znějící skutečnost je o něco jednodušší. Skladba má konkrétní zvukovost, nehraje si ani tak s jemnými barvami, jako spíše s plochami, akordy a s celými bloky zvuku. Střídá nástrojové skupiny poutavě, přestože působí ulpíváním na tónových centrech vlastně staticky a přestože realizuje vývoj k obsahovosti a monumentalitě, respektive své vlastní proměny, vždy v jednom převažujícím parametru. Zatímco střední díl skladby se vzpíná k dynamickému vrcholu, a to i za přispění varhan, v závěru se navrací jemnost a hudba se pomalu vzdaluje. Přes poněkud abstraktní koncept a bez mimohudebního programu, působí tato součást orchestrálního cyklu studií nápaditě, výmluvně. Jde o hudbu, která má svůj řád, gesto a charakter. Dirigent provedl publikum celým dílem s nadhledem, s vědomím kontextu a smyslu toho, co právě zní.

Druhá skladba, Ravelův třídílný cyklus písní inspirovaných Orientem a nazvaných Šeherezáda, umožnil orchestru rozehrát detaily dynamiky a instrumentačních fines. Akustika sálu, posluchačsky příznivá, pěkně znělá, dala současně vyniknout hlasu Kateřiny Kněžíkové, v častějších hlubších rejstřících zajímavě zabarvenému, v kantilénách nosnému, při tišším vzdychání neméně působivému. První z písní na texty Tristana Klingsora, Asie, to je touha po Východu, druhá je záhadným příběhem ukrývajícím touhu po mladém muži, poslední je nostalgickým až mystickým setkáním okouzlené ženy a lhostejného muže. Souznění orchestru a zpěvního hlasu je napsané dokonale. Stejně tak inspirované bylo provedení s emotivní zpěvní linkou a empaticky spolupracujícím dirigentem. Příklad impresionismu, posmutnělého, ale nesentimentálního, pohrávajícího si v náladách a zvucích s pocity dotýkajícími se exotiky i erotiky.

Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova, která byla na programu druhé poloviny večera, je partitura starší a notoricky známá. Orchestrální suita či báseň má vše, co činí romantickou hudbu tak přitažlivou: epická témata i lyrické epizody, barvitá místa, proměnlivost a vynalézavost, melodie zadírající se pod kůži. Monotematičnost skladby ruského klasika, po instrumentační stránce mistrovského díla, vyprávějícího i malujícího, je skladatelovou tajnou zbraní. S melodiemi, které provázejí tyto pohádkové výjevy z Tisíce a jedné noci, se nedá po skončení koncertu jen tak snadno rozloučit – znějí v hlavě ještě hodně dlouho…

Domingo Hindoyan vedl orchestr do dynamicky vzepjatých míst naplno, stejně tak zdůraznil tišší pasáže a sóla, pohrál si s řadou míst tak, aby nezněla běžně a zběžně, ale pozorně a mnohdy i nově. Lyrické pasáže smyčců, slavnostní vrcholy, zvukové vlny, dynamicky odstíněné harfové akordy… Vše mělo tvary a proporce radost poslouchat. Možná ne rafinované, možná věcnější, ale plně promyšlené a prožité. Dobře se uvedl nejen koncertní mistr s opakovanými sóly, ale i další první hráči, když posouvali vyprávěný děj svým sólem zase o kousek dál. V sále plasticky vyzněly všechny drobnosti, až do nejjemnějších úderů tamburíny. Orchestr se představil v té nejlepší formě a v tom nejlepším světle.

Ostrava podle jeho ředitele Jana Žemly ještě nikdy nebyla blíže realizaci dlouho plánovaného nového, skutečně koncertního sálu… Plány a vizualizace prozrazují, že by přístavba unikátně umístěná kolmo přes památkově chráněnou budovu, navržená architektem Stevenem Hollem, mohla přinést Ostravě ikonickou stavbu, přesně v duchu ambiciózních tužeb, které město jako nezadržitelně se klubající metropole kultury a vzdělávání má. Sál pro 1300 posluchačů a další sály a prostory velkého centra s novými funkcemi by mohly být značným lákadlem.

Přípravy směřují nyní už tak daleko, že by ještě do konce roku měla být podána žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebného povolení. Realizace stavby je naplánována na roky 2022 až 2025, náklady na funkční proměnu Domu kultury a stavbu sálu se odhadují na 2,6 miliardy korun.

Foto: Martin Straka