„Záměr, že Mendelssohnova zpívaná hudba krásně připraví půdu pro Stravinského nevšední kompozici, byl naplněn s naprostou samozřejmostí.“

„Žalmová symfonie, skladba z počátku třicátých let, svou nezdobností jakoby odpovídající funkcionalistické architektuře, se hraje bohužel zřídka.“

„Sergej Chačatrjan působí vlastně docela introvertně.“

Brahmsův Houslový koncert v podání skvělého mladého sólisty Sergeje Chačatrjana a v první polovině dvě zhudebnění biblických žalmů, á capellové od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a vokálně-instrumentální od Igora Stravinského – takový byl pondělní večer Symfonického orchestru Českého rozhlasu a šéfdirigenta Alexandera Liebreicha v pražském Rudolfinu. Kdo očekával, že se Žalmová symfonie nejoriginálnějšího skladatele dvacátého století pro něj osobně stane středobodem tohoto programu, nemohl být zklamán.

Rozhlasoví symfonikové tentokrát připravili ne zcela všední sestavu skladeb. Nebývá zvykem, aby nástrojový koncert zněl v programu symfonického abonentního večera až po přestávce, ale v případě Brahmsova Houslového koncertu, velkého a vážného, to nebyl špatný nápad. Nebývá ani obvyklé spojovat dvě různé skladby bez pauzy v jednu, ale v případě Mendelssohnova Žalmu a Stravinského Žalmové symfonie to vyšlo. A pokud nebývá zvykem propojovat v jednom večeru tak odlišné hudební světy, jako je Brahmsův a Stravinského, tak v tomto případě nad vědomím kontrastu vítězil pocit, že oduševnělost je svorníkem.

„Richte mich, Gott“, tedy „Dopomoz mi, Bože, k právu“, je starozákonní text Žalmu 43, který – podobně jako několik dalších – zhudebnil Felix Mendelssohn-Bartholdy čistým, zřetelným způsobem, na malé pětiminutové ploše proměnlivě, velmi zajímavě. Střídá dynamické kontrasty, zvuk samostatných mužských hlasů s plénem celého vokálního tělesa… A aniž by ilustroval obsah textu, předává ho barvitě a poutavě. Vzdáleně tu probleskne svět dvou Mendelssohnových biblických oratorií a vlastně možná i Brahmsova Německého rekviem, svět romantické neliturgické duchovní hudby, svět německého protestantismu. Pražský filharmonický sbor byl pro tento večer pozván především k provedení Žalmové symfonie. Nápad využít jeho přítomnosti na pódiu i pro zaznění díla, které by se jinak do programu rozhlasových symfoniků, ani žádného jiného orchestru, nikdy nedostalo, byl skvělý. Prvotní záměr, že Mendelssohnova zpívaná hudba krásně připraví půdu pro Stravinského nevšední kompozici, byl přitom naplněn s naprostou samozřejmostí.

Jen malý nádech oddělil poslední akordy Mendelssohnova Žalmu 43 od prvních tónů Stravinského díla. Skladatelův hudební jazyk a zvuk orchestru bez houslí, zato se dvěma klavíry a dvěma harfami, jsou tak specifické, že samozřejmě nemohla nastat mýlka, kde je hranice mezi skladbami. A posluchač byl v tu chvíli už plně naladěn k vnímání mimořádně originální dosud moderní skladby, aniž by ho rušil nástup sboru na pódium a příchod dirigenta.

Žalmová symfonie má jako předlohu latinské znění tří žalmů – osmatřicátého „Hospodine, vyslyš mou modlitbu“, devětatřicátého „Všechnu naději jsem složil v Hospodinu“ a stopadesátého „Chvalte Boha“. Výrazově střídmým způsobem uchopení textů i ryze hudebními a zvukovými prostředky navozuje dojem starobylosti. Alexander Liebreich v ní přesně vyhmátl strohou asketičnost a v ní velmi osobitě i ostrou kontrastnost, která přitom ani v nejmenším nebyla v rozporu se zaokrouhlujícím dojmem měkkosti. V orchestrálním partu, zvláště v instrumentálním úvodu druhé věty, našel a podpořil typickou neromantickou věcnost a přitom svátečnost. Sbor připravený Lukášem Vasilkem přinesl do společného výsledku jak vznešené, střídmě monumentální dynamické gradace první části a abstraktní dokonalost a přesnost části druhé, tak ztišený chvalozpěv finální části. Ten je ostatně pozoruhodným momentem této neobyčejné skladby: Slova „Chvalte Pána“ ve ztišení a závěrečném zpomalení jsou novátorská, samozřejmě až provokativní, ale mimořádně působivá. A opakované zvolání Alleluia, ovšem bez händelovského jásání, naopak tiché, pokorně klidné zastavení hudebního toku? To jsou neuvěřitelné, přesto naprosto logicky vyznívající a krásné okamžiky. Žalmová symfonie, plod autorova neoklasického období, skladba z počátku třicátých let, svou nezdobností jakoby odpovídající funkcionalistické architektuře, se u nás hraje bohužel zřídka. Přitom jde o hudbu s parametry ikonického díla. Toto provedení to ukázalo zcela nezpochybnitelně.

Brahmsův Houslový koncert měl kdysi v Lipsku premiéru po zaznění Beethovenova Houslového koncertu. Byl to tehdy záměr, vědomí vnitřní spojitosti střídmě romantické novinky s mimořádně oduševnělým dílem vídeňského klasika. Ve stejném duchu vyznělo Chačatrjanovo a Liebreichovo provedení. V každém okamžiku, kdy to šlo, se pocitově pozastavilo a nechávalo působit kouzlo hudby, beethovenovsky líbezné. Jako kdyby se tu, podobně jako o rok dříve ve Druhé symfonii, odrážela idyla skladatelova letního pobytu u Wörthersee na jihu Alp, kde obě skladby vznikaly… Současně byla přítomna místa, kde sólista v dvojhmatech nešetřil zvukem ani výrazem, místa, kde Brahmsův orchestr, i když střídmě obsazený, přesahuje pochopitelně plně do své doby. Zvýrazněné rozkročení mezi virtuozitou a náruživou lyrikou na jedné straně a ztišenými pozastaveními na straně druhé bylo charakteristickým rysem celého provedení. Sergej Chačatrjan působí vlastně docela introvertně. Však také jeho přídavkem po doznění Brahmsova díla nebylo nic okázale virtuózního, ale ztišená, do sebe pohroužená melodie, skoro žalm. Píseň ukazující k jeho arménské vlasti, v historii tolik zkoušené, která si právě připomíná třicáté výročí nabytí politické samostatnosti.

Foto: Vojtěch Brtnický