„Hořínkovy žalmy patří k těm současným skladbám, které na první poslech zaujmou a nadchnou.“

„Pro koncertní účely se úprava Legendy o svaté Dorotě od Iva Bláhy skvěle hodí.“

„Z výjevu zachycujícího jarní čištění pramínků se stává pocta rodnému kraji, podobenství a vyznání s prostým, ale nesmírně účinným patosem.“

Hlavní program Dnů Bohuslava Martinů otevřel koncert Kühnova dětského sboru víc než skvěle. Hudba skladatele, který je podzimní přehlídkou už po čtyřiadvacet ročníků takto připomínán, oslavován a zpřítomňován, se v Sále Martinů dostala do živého kontextu s hudbou jeho žáka a dvou současných autorů.

Kühnův dětský sbor byl sbormistrem Petrem Louženským výborně připraven a s nelehkým programem se 4. 12. na pódiu v sídle AMU společně vypořádali bezchybně, muzikálně, soustředěně a zaujatě. Jan Novák v roce 1947 získal stipendium Nadace Jaroslava Ježka, díky němuž odjel do USA a mohl mimo jiné nasát podněty od Aarona Coplanda na Berkshire Music Centre v Tanglewoodu a návazně nějakou dobu v New Yorku studovat u Bohuslava Martinů. Výrazně ho to ovlivnilo pro zbytek života. I ve dvou drobnějších vokálních skladbách, které zazněly, bylo zřetelné, že hluboko do svého hudebního myšlení a hudebního jazyka přijal principy neoklasicismu, zejména přehlednost, pregnantnost, zdravou věcnost a neokázalou brilanci. Novák v roce 1968 emigroval, zemřel roku 1984. Nekomplikovaně, mile působící duchovní skladby Ave Maria a Gloria, v obou případech tříhlas s doprovodem varhan, jsou kompozice z počátku 80. let – zručně napsané, invenční, svižné a stručné, interpretačně přes všechnu vnější jednoduchost ale nelehké neustálým pohybem vpřed a rychlými výměnami mezi sborem a nástrojem. Spoluúčinkoval varhaník Jan Kalfus.

Následovaly dvě premiéry, obě také v okruhu duchovní hudby – prvním z autorů byl Josef Marek, v dospělém věku žák Václava Riedlbaucha, dnes senior. Skladbu Psalmodia věnoval přímo Kühnovu dětskému sboru. Užil starozákonní texty Davidových žalmů – Žalm 5 „Hospodine, přej sluchu mým slovům“, Žalm 6 „Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu“ a Žalm 13 „Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš“. Vyšly mu jako převážně přemítavé, klidné, u druhé a třetí části stále pomaleji plynoucí – přes dílčí vzrušenější textové podněty přece jen hlavně jako výraz pokory, víry. Josef Marek dal sboru vděčný repertoár, v porovnání k Janu Novákovi v komplikovanější sazbě samostatněji vedených hlasů, ale přesto přiměřeně obvyklému charakteru děl pro vyspělý dětský sbor.

Slavomír Hořínka, někdejší žák Ivana Kurze a Hanuše Bartoně, patří do generace mladšího středního věku. Jeho koncept skladby Terni Psalmi, napsané rovněž přímo pro Kůhnův dětský sbor a na tomto koncertě uvedené poprvé, je ještě ambicióznější co do formy, sazby, komplikovanosti souzvuků. Zhudebnil texty žalmů 131, 84 a 117. V jeho hudebním vyjadřování je asi možné vystopovat inspiraci v repertoáru gregoriánského chorálu a rané polyfonie, ale nejde rozhodně o ohlasy či nápodoby – Hořínkova invence a fantazie není nijak spoutána, jde dál. V první části, v žalmu „Domine, non est exaltatum“, hudbu krásně ztišuje, v druhé „Quam dilecta tabernacula tua“ pročišťuje závěr do konsonancí, ve třetí „Laudate Dominum“ směřuje pocitově vzhůru, chvalozpěv současně zahušťuje, až dospěje ke zvolání Aleluja. Toto hebrejské zvolání „Chvalte Pána“, spojené s několikatónovým výrazným vzestupným motivem, Hořínka v krásné, radostné a vznešené kulminaci – k uzavření formy a k pocitovému uspokojení – několikrát opakuje. Terni Psalmi patří k těm současným skladbám, které na první poslech zaujmou a nadchnou, aniž by se uchylovaly k prvoplánové přístupnosti. A jejich provedení bylo skvělé.  

Od Bohuslava Martinů zazněly nejprve dvě skladby ze třicátých let. Opera Hry o Marii, uvedená poprvé v roce 1935 v Brně, odráží postupně zesilující českou orientaci skladatele, programově realizovanou v oblasti hudebního divadla různými ohlasy na žánry a témata z minulosti. Pobyt v Paříži dovedl skladatele od jazzu a dada k obratu k domovu – vědomě k lidovým látkám, cíleně k oproštěnému hudebnímu vyjadřování. Z Her o Marii zaznělo jako samonosný úryvek niterné Ave Maria, krásná melodie v originále pro ženský sbor, a radostné nápadité Aleluja, v opeře svěřené skutečně dětskému sboru. Dvě vděčná čísla. Legenda o svaté Dorotě ze zpívaného baletu Špalíček z počátku 30. let (v divadle se sborem v orchestřišti) je ucelené číslo, hutná zkratka, divadlo na divadle, moderní ohlas na středověkou hru. Má v dějové zkratce bez jakékoli psychologizace neuvěřitelný spád, rytmickou a motivickou údernost. Pro podobné účely, jako byl tento koncert, se úprava Iva Bláhy s bicími nástroji a dvěma klavíry (místo orchestru) skvěle hodí; provedení bylo přesné, gradované, i se ztišeným epilogem strhující. Martinů byl ve svém „návratu“ k hudbě a divadlu minulosti výrazně nápaditý a hodně moderní. Se sborem se na provedení podíleli pianisté Hana Louženská a Daniel Wiesner a u bicích Šimon Veselý a spolu s barytonistou Martinem Bártou mladí pěvci Marie Šimková a David Ullrich.    

Koncert vyvrcholil komorní kantátou Otvírání studánek na text poličského básníka Miloslava Bureše, oblíbeným poetickým a přes všechnu jednoduchost a neromantičnost i vroucným opusem, který nikdy, když zazní, nezklame. Pomalý příchod Martina Bárty ze zákulisí na pódium během hudby, až na poslední část kantáty, podtrhl skutečnost, že se předloha i hudba v tomto okamžiku lámou – a z výjevu zachycujícího pomocí nové poezie o starých říkadel jarní čištění pramínků se náhle stává pocta rodnému kraji, podobenství o návaznosti generací a předávání tradic, vyznání dospělého člověka, vyznání s prostým, ale nesmírně účinným patosem. Petru Louženskému, Haně Louženské, sboru, členům Wihanova kvarteta, herci Hanuši Borovi i Martinu Bártovi se po průzračně zazpívané větší „dětské“ části podařilo tento zlomový moment vyhmátnout a s velkou účinností prezentovat. Bárta dal k dispozici velký hlas i zjihlé ztišení, velkou empatii. Martinů umí svými harmoniemi, akordy v klavíru, přiznávkami tří smyčcových nástrojů a slovem a zpěvem zázračně dojmout…

Foto: Petra Hajská