pátek, 22 říjen 2021 09:00

Stefan Dohr s PKF – Prague Philharmonia u Lobkowiczů

Autorka:

„Ve třetí větě Mozartova hornového koncertu Stefan Dohr uchvacoval svou technikou i krásným zvukem a PKF se rozzářila do svých tradičních poloh.“

„Následující Allegro bylo roztančené, s širokou dynamickou škálou, ve třetím Moderatu hrál orchestr s kýženou janáčkovskou syrovostí, vzápětí se zklidnil do lyrična až smíření.“

„Stefan Dohr s PKF – Prague Philharmonia zahráli velmi dobře. Nedovedu tedy odpovědět na otázku, proč zážitek z koncertu odezněl s posledním taktem.“

 

113

 

Pozváním vynikajícího sólisty – hornisty Stefana Dohra – a rozklenutou dramaturgií zahrnující díla skladatelů 18., 19. a 20. století se pyšnil třetí z večerů donátorského Lobkowiczkého abonmá, úzce spojeného s podporou uměleckých aktivit PKF – Prague Philharmonia. V sále Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě zazněly v pondělí 18. října skladby Josefa Suka, Wolfganga Amadea Mozarta a Leoše Janáčka.

Stefan Dohr, první hornista Berlínských filharmoniků, který sólově vystoupil pod taktovkou Claudia Abbada, Daniela Barenboima, Christiana Thielemanna nebo Simona Rattla a spolupracuje s interprety jako Ian Bostridge nebo Maurizio Pollini, se v Praze představil nejen jako hráč, ale i jako dirigent. V Sukově Meditaci na staročeský chorál „Svatý Václave“, op. 35a vedl orchestr spolehlivě, toto dílo nevyžaduje efektní dirigentská gesta, ostatně zkušená PKF – Prague Philharmonia potřebuje jen naznačit. Ne zcela uspokojivým se však jevil zvuk orchestru. Zářivost, jemné odstíny, minuciózní detaily jako by se do jisté míry vytratily, violy a violoncella, evidentně si vědomy akustických překážek Lobkowiczkého paláce, se snažily svou hru tlumit, ale přes veškerou snahu zvukově převažoval tmavší zvuk smyčců, který lehce přehlušoval křehčí housle. Přesto se orchestr, vedený Janem Fišerem, vyrovnal s těmito záludnostmi v Sukovi výborně – velebné violy hrály do ztišení, celý orchestr (pouze v menším smyčcovém obsazení 5 – 5 – 4 – 3 – 1) zvládal velké dynamické oblouky i pozvolné narůstání majestátnosti.

 

114

 

Ne zcela vstřícná akustika se projevila i v Mozartově Koncertu pro lesní roh a orchestr č. 3 Es dur, K. 447. Výkonu sólisty ani orchestru (posílenému o dva klarinety a dva fagoty) není možné nic vytknout, ale přesto jsem se nemohla zbavit dojmu, že hravému, blyštivému, zpěvnějšímu provedení chybělo oněch pověstných pár procent, která přimrazí posluchače do sedadel. Orchestr byl ovšem důstojným partnerem sólisty (taky kdo jiný má pověst nejlepšího českého mozartovského ansámblu), který předvedl široký rejstřík svého umění. Troufnu-li si ho srovnat s Radkem Baborákem, kterého má český posluchač přece jen víc „v uchu“, je Baborákova hra o něco měkčí, barevnější, možná je to dané individuální tvorbou tónu. Tím ale vůbec nijak nesnižuji Dohrův výkon! Jeho intonační jistota, bezpečné přechody z vysokých tónů do nízkých a zpět, hravé trylky a souhra s orchestrem, s nímž se ostatně dobře zná – před lety společně provedli všechny čtyři Mozartovy hornové koncerty –, posluchače okouzlily. Nádherně zahraná, v širokém tónovém rozsahu, byla kadence v první větě Allegro. V druhé větě Romanci se orchestr se sólistou krásně sešli technicky i stylově, jen právě v této části hrál orchestr plněji, než aby se dal jeho zvuk označit za křehce klasicistní. Nu a třetí věta Allegro přinesla slyšitelné souznění sólisty i orchestru. Stefan Dohr uchvacoval svou technikou i krásným zvukem a PKF se rozzářila do svých tradičních poloh.

 

111

 

Hledání vyrovnaného zvuku charakterizovalo i první část Andante Janáčkovy Idyly pro smyčce. I když se všichni hráči včetně dirigenta snažili, co mohli, zpočátku byl orchestrální zvuk spíše plochý a hřmotný než janáčkovsky syrový. Možná v tom hrál roli i bezprostřední přechod od Mozarta k Janáčkovi (bez přestávky), tedy nedostatek času auditoria na mentální veletoč (ale to je spíše otázka pro dramaturga). Tenhle názor podporuje i to, že už závěr první části posluchači vnímali jako velmi povedený. A v tomhle nasazení pokračoval orchestr s dirigujícím Stefanem Dohrem až do konce skladby. Následující Allegro bylo roztančené, s širokou dynamickou škálou, ve třetím Moderatu hrál orchestr s kýženou janáčkovskou syrovostí, vzápětí se zklidnil do lyrična až smíření (dvořákovské inspirace). Nejlépe vyšla pátá část Adagio se zadumaným a s hlubokým citem zahraným tématem viol a violoncell. I Scherzu dominovaly hebkost smyčců a pozorná souhra – či spíše dialog – houslových skupin s violami a violoncelly, ze hry prýštila radost a energie. Do závěrečného Moderata vpadl orchestr s plným zvukem a celou skladbu dovedl ke katarzní gradaci.

Stefan Dohr s PKF – Prague Philharmonia zahráli velmi dobře a posluchači byli očividně spokojeni. Nedovedu tedy odpovědět na otázku, proč zážitek z koncertu odezněl s posledním taktem.

 

115

 

Foto: Petra Hajská 

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.