„Anthem jako forma se vyvinula z antifony.“

„Největší část programu byla věnována nejznámějšímu skladateli této epochy – Henrymu Purcellovi.“

„John Blow je považovaný za druhého největšího skladatele této epochy, hned po Purcellovi.“

Už jsme si zvykli, že Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 mají dramaturgii, která nás stále obohacuje. Je založená na výběru skladatelů, jejichž díla slýcháme zřídka, a na provedení, které je co nejvíce autentické. Není divu, že s ní slaví úspěchy nejen v České republice, ale v celém světě. Jedním z podobných koncertů byl i ten 4. listopadu v kulturním domě Vzlet v Praze, věnovaný anglické duchovní hudbě 17. století.

Začátek sedmnáctého století nebyl v Anglii pro hudbu zrovna nejpříhodnější. Můžeme-li předchozí století nazvat takřka zlatým hudebním věkem, pak začátek toho sedmnáctého byl skoro věkem temna. V zemi zuřila občanská válka mezi stoupenci katolické církve, presbyteriány a členy církve anglikánské. Lordu protektoru Oliveru Cromwellovi se sice podařilo nastolit v zemi pokoj, na druhou stranu pod tlakem puritánů kultura velmi trpěla. Byla zavřená divadla, byla omezena i duchovní hudba a zakázána jakákoliv veřejná hudební vystoupení. Je s podivem, že i v této atmosféře vyrostli hudebníci, jejichž skladby se hrají dodnes. Dařilo se zejména sborovému liturgickému zpěvu, především anglikánskému. Mezi skladatele, které by bylo dobré jmenovat, patřili Orlando Gibbons, William Lawes, John Jenkins, Christopher Simpson, Jeremiah Clarke a hvězdná trojice Matthew Locke, John Blow a především geniální Henry Purcell.

Většina z nich byla spojena s Chapel Royal, kde od mládí zpívali v dětském sboru a poté byli varhaníky, nebo s Westminsterským opatstvím, kde rovněž působili jako varhaníci. Značnou část jejich tvorby tvoří duchovní hudba a z ní specifická forma – anthem, který v naší středoevropské hudbě odpovídá snad motetu nebo kantátě. Anthem jako forma se vyvinula z antifony a postupně se rozšiřovala, využívala polyfonie a nakonec měla mnoho vokálních i instrumentálních forem. Program čtvrtečního koncertu byl sestaven tak, že nám je představil skoro všechny.

Největší část programu byla věnována nejznámějšímu skladateli této epochy – Henrymu Purcellovi. Na úvod zazněla typická antifona Hear My Prayer, O Lord v provedení Collegia Vocale 1704 (Helena Hozová, Pavla Radostová – soprán, Daniela Čermáková, Aneta Petrasová – alt, Ondřej Holub, Čeněk Svoboda – tenor, Michał Dembiński, Martin Vacula – bas).

Následoval anthem Rejoice in the Lord Always, z epištoly 4 Filipským, kde Collegium Vocale bylo doprovázeno kompletním Collegiem 1704 (Jana Anýžová, Simona Tydlitátová – housle, Dagmar Valentová – viola, Hana Fleková – viola da gamba, Luděk Braný – kontrabas, Pablo Kornfeld – varhany, Jan Krejča – theorba). Začátek zpívají tři sólisté (alt, tenor a bas), kteří si předávají téma se smyčci, aby se v závěru připojil kompletní sbor. Je to jedna z nejpopulárnějších Purcellových skladeb. Purcell ji napsal v roce 1680, ve svých jednadvaceti letech, a brzy se rozšířila po celé Anglii a Irsku. Dnes existuje v ne méně než dvaceti verzích, některých bez použití smyčců, speciální verzi mají i Irové. Collegia ji provedla v původní verzi.

Za svůj krátký život složil Purcell přes pět set skladeb. Collegium 1704 zahrálo Sonatu N° 1, profánní skladbu v pěti částech ze sbírky deseti sonát ve čtyřech částech. Sonáta byla novou formou, která se vyvíjela právě v tomto období. Purcell začal psát sonáty podle italského vzoru, stihl jich složit dvacet dva. Václav Luks dirigoval tentokrát od cembala a provedení bylo, jak to je u Collegia běžné, výtečné.

První blok Purcellových skladeb zakončil opět anthem: Let Mine Eyes Run Down with Tears, na text z prorocké knihy Jeremiášovy 14, verše 17–22. Hlasy sólistů se v kvintetu proplétají, doprovázeny pouze continuem.

Orlando Gibbons je daleko méně známý než Henry Purcell. Narodil se na sklonku šestnáctého století a zemřel v první čtvrtině toho následujícího. I on prošel Chapel Royal, kde byl varhaníkem až do své smrti. Byl velmi všestranný, psal jak světské, tak církevní skladby. Ke světským skladbám patří i What Is Our Life na text sira Waltera Raleigho. Nádherný madrigal, jeden z nejkrásnějších v anglické madrigalové literatuře vůbec, velmi emotivně zazpívaný Collegiem Vocale.

Následovala orchestrální Suite in d od Matthewa Locka. Matthew Locke byl Purcellovým učitelem a byl zaměstnán jako „composer for the violins“ na královském dvoře. Mimochodem – po jeho smrti Purcell po něm tuto funkci převzal. Purcell dokonce složil na smrt Matthewa Locka ódu What Hope for Us Remains Now He Is Gone (Jaká naděje nám zbývá, když je pryč). Locke složil čtyři opery, z nichž nejznámější se stala The Tempest, celou řadu anthemů a suity jak pro orchestr, tak pro různá komorní sdružení.

An Evening Hymn Henryho Purcella zazpívala za doprovodu continua Aneta Petrasová. Skladba je nádherným příkladem chaconny, formy, která se původně používala pro veselou, radostnou hudbu, a právě v17. století dochází ke změně, kdy je vyhrazena pro hudbu majestátní, elegickou. Skladba je původně napsána pro sólový soprán, ale pro svou elegičnost a krásu došla takové obliby, že si ji pěvci transponují pro svůj hlas. Plný, kulatý alt Anety Petrasové se k elegičnosti skladby výtečně hodil.

Jedním z učitelů Henryho Purcella byl John Blow. John Blow je považovaný hned po Purcellovi za druhého největšího skladatele této epochy. Velmi výrazně se zapsal do dějin duchovní hudby barokní Anglie, napsal více než sto anthemů. Skládat začal už v mladém věku jako člen chlapeckého sboru Chapel Royal. Tenoři a bas Collegia 1704 nám přednesli jeho anthem Cry Aloud fascinující svou melodičností, v poslední části se k nim připojili všichni zpěváci. Snad nejlepší skladba večera.

Pavana a chaconna in g Henryho Purcella opět ukázala vynikající kvalitu orchestru. V pomalém, kajícném, nádherně volném anthemu Remember Not, Lord, Our Offences se představili všichni členové Collegia Vocale 1704, doprovázeni pouze continuem, aby v závěrečném anthemu Blessed Are They That Fear the Lord bylo vše na bedrech čtyř sólistů, dokonce až do závěrečného Aleluja, kdy se teprve při opakování přidá celý sbor.

Oba soubory se rozloučily s publikem přídavkem, kterým koncert začínal – Hear My Prayer, O Lord. Celý koncert byl sestavený tak, že jsme se skutečně mohli seznámit prakticky se všemi formami anthemu při střídání sólových vystoupení se všemi členy sboru i s kompletním orchestrem či s continuem. Byla to ukázka i posledního vzepětí anglické hudby a anglických rodilých skladatelů. V následujících staletích hudba v Anglii byla většinou v rukou cizinců a na významné anglické skladatele jsme si museli počkat až do minulého století.

Foto: Petra Hajská