„Filharmonici zahráli Předehru od Martinů jako radostnou, tonálně ukotvenou, přehlednou a pozitivní hudbu.“

„Zoltán Fejérvári, kterého předcházela pověst nové hvězdy světových pódií, nezklamal. Hrál uvolněně, hravě, s plným pochopením Bartókova světa.“

„Pocit, že Legendy jsou jakýmsi protějškem Slovanských tanců, při tomto koncertě nabýval s každým dalším číslem na opodstatněnosti.“

Bartók a Martinů jako evropští imigranti v Americe, Bartók a Dvořák jako dva tvůrci ovlivnění hudebním odkazem svého národního společenství, i když každý ve své době jinak, Martinů a Dvořák jako dva čeští klasici s mezinárodní pozicí získanou v Americe… To byly základní obrysy a záchytné body dramaturgie středečního abonentního koncertu České filharmonie. K dojmu z večera v Rudolfinu se musí připočíst ještě vklad dirigenta Tomáše Netopila a v neposlední řadě pak i poděkování za možnost slyšet mladého maďarského pianistu Zoltána Fejérváriho, který v posledních pár letech výrazně čeří hladinu mezinárodní hudební scény.

Předehra Bohuslava Martinů je příležitostnou skladbou, kterou v padesátých letech napsal pro newyorskou High School of Music & Art, nikoli pro Mannes College of Music, jak se donedávna uvádělo a jak se ještě píše v programu. Že ji Tomáš Netopil zařadil na úvod svého koncertu, má logiku – skladba je i na jeho novém CD se čtyřmi dalšími autorovými orchestrálními díly z té doby, natočeném s rozhlasovými symfoniky. Koncertní uvedení i nahrávka by mohly přispět k zařazování Předehry do živého repertoáru. Jde o kompozici, která se zatím moc nehrála. Má zhruba šest minut a z čím dál víc fantazijní hudby posledního desetiletí skladatelova života značně vybočuje. Vrací se totiž k neobaroknímu výrazu a koncertantní formě předválečných let, které sice obohacuje o nověji dosažené stylové prvky, ale jen velmi střídmě. Zní obřadně a archaicky, ve středním dílu, skoro až neústrojně kontrastním, krásně a líbezně. Je to Martinů, ale v kontextu Parabol, Fresek a Rytin a Symfonických fantazií ze stejné doby ne stoprocentně typický a charakteristický. Filharmonici zahráli Předehru jako radostnou, tonálně ukotvenou, přehlednou a pozitivní hudbu.

Nesporným magnetem i vrcholem večera byl Třetí klavírní koncert Bély Bartóka, komponovaný v roce 1945 v New Yorku nedlouho před skladatelovou smrtí. Nádherně zralá, klidná skladba, plná krásných a nezapomenutelných motivků, nápadů a harmonií, zvukově nová hudba nezastírající maďarské kořeny, skladba nestavící na odiv virtuozitu, ale přesto dostatečně efektní. Pětatřicetiletý maďarský pianista Zoltán Fejérvári, kterého předcházela pověst nové hvězdy světových pódií, nezklamal. Hrál uvolněně, hravě, s plným pochopením Bartókova světa tvořeného útržky folklórních reminiscencí, fantazijních výstřelků, zádumčivosti i naléhavosti. Hrál brilantně i zasněně, věcně i lyricky. Zachytili s Tomášem Netopilem skladbu v ideálním výrazu odpovídajícím jejímu ukotvení na pomezí novátorství a neoklasicismu, extrovertnosti a vemlouvavosti, světovosti a přetaveného národního dědictví.

Přídavkem Zoltán Fejérvári připomněl, že jeho první CD byla janáčkovské. Zahrál nicméně Lístek odvanutý z cyklu Po zarostlém chodníčku tak romanticky, s takovými tempovými a výrazovými výkyvy, poměrně rychle a zcela po svém, že vzbudil rozporuplnou touhu – jeho pohledem na Janáčka se ještě zabývat, ale současně i spíše nezabývat…

Druhou polovinu večera vyplnily Dvořákovy Legendy. Desítka různorodých, a přece invencí a výrazem sjednocených obrázků a zastavení, neprogramních, ale vyprávějících, trochu starobylých, ale ještě víc romantických a hlavně kouzelných. Legendy mají jeden problém, jsou jako kompozice v kompletu trochu dlouhé. Tomáši Netopilovi se ale podařilo orchestr inspirovat k nepřebernému množství detailů, nuancí a instrumentačních kouzel, které na rozměr dávaly pozapomenout. Jeho muzikalita je neunavitelná. Až na příliš pronikavé a rázné vyšší polohy smyčců v první části byl celek prodchnut ideálními proporcemi a agogikou, nápaditostí a kouzelnou líbezností. Vší, co tvoří Dvořákovu hudbu tak milou a oblíbenou. Pocit, že Legendy jsou jakýmsi protějškem Slovanských tanců, při tomto koncertě nabýval s každým dalším číslem na opodstatněnosti a nedal se z mysli vystrnadit. Ostatně, stejný postřeh zmiňuje i autor průvodního tištěného textu. Jenom není jasné, proč jako zdánlivě jasný fakt o pár vět dříve tvrdošíjně opakuje dávno už vyvrácenou – a z hlediska orchestrálních Legend navíc naprosto nepodstatnou – domněnku, spíše už jen legendu, že se Dvořák jako mládenec vyučil řezníkem. Asi v rámci rodinné tradice měl, ale neučil a nevyučil.

Foto: Petra Hajská