„V písňovém repertoáru má výhodu: nemusí se omezovat, jeho hlas ani v dozrávání není velký a mohutný.“
„Když začaly přídavky, nadšený ohlas se stupňoval. Na řadu přišly nesmírně jemně zazpívané neapolské písně… To se sólista sám doprovázel na kytaru.“
„Na nevelkého a štíhlého pěvce to byl heroický výkon.“
Juan Diego Flórez byl počtvrté v posledních devíti letech v Praze. Hvězdnému peruánskému tenoristovi, nedostižnému v Rossinim a v italském belcantu, je letos osmačtyřicet. Když před časem zpíval Verdiho nebo něco ještě novějšího, bylo znát, že se rozhlíží ven ze svého nejvlastnějšího oboru. Tentokrát už takový pocit nevyvolával. Hlas mu dál dozrává. Prahu při nedělním koncertě obdařil obdivuhodně vyrovnaným a impozantně širokým rozpětím repertoáru od Schubertových písní až po Pucciniho.
Recitál v Rudolfinu s vysoce profesionálním a pozorným klavírním doprovodem Vincenta Scalery koncipoval Juan Diego Flórez jako průřez vším, co může zazpívat. Schubertovy písně An Sylvia, An die Musik a velmi známá s názvem Ständchen byly na začátku večera – i při vědomí jejich záměrně zvýrazněné komornosti – z hlediska rozeznění hlasu pro opravdu celý sál do určité míry zahřívacím materiálem. Výrazově však zazněly krásně prostě, uvěřitelně, zejména druhá vynikla i klidnou dlouhodechostí. Oproti jiným operním pěvcům má Juan Diego Flórez v písňovém repertoáru výhodu: nemusí se omezovat, jeho hlas ani ve zmíněném dozrávání není velký a mohutný; intimita projevu je pro něj snadnou samozřejmostí.
Tři písně Vincenza Belliniho – Malinconia, Per pietà a La ricordanza – daly nahlédnout do koncertní tvorby operního autora, u nás málo frekventované. Šlo o emotivní hudbu dotýkající se i na malé ploše výrazových pólů od tklivosti přes srdceryvnost až po dramatičtější vypjatost, která už se blíží operním výstupům. Vše velmi zřetelně interpretačně podchyceno a vyjádřeno! Tři písně Francesca Paola Tostiho (Sogno, Seconda mattinata a Aprile) byly pak dalším krokem od lyrického k okázalejšímu výrazu. Mají dikci směřující k populárnímu repertoáru, rozvernějšímu i naléhavějšímu.
V další části večera, který byl koncipován na pětasedmdesát minut bez přestávky, přišla už na řadu opera. Od Rossiniho árie z druhého dějství tragédie Semiramide, typicky gradovaná ve třech částech. Tenorista v ní ukázal vše, co ho řadí na špici mezi interprety italské opery první poloviny devatenáctého století: lahodný vemlouvavý témbr, mimořádně pohyblivou techniku, nádherně provázané a klenuté belcanto s kantilénami v legatu, otevřené nejvyšší tóny i technický a interpretační nadhled, který působí potěšení. Totéž platí i o následující árii „Anděl cudný a krásný“ z Donizettiho opery Vévoda z Alby, ze které vyzařovala empatie do vnitřního světa postavy, intenzivní psychologický ponor, výrazové soustředění a stupňovaný dramatický tah. Belcanto par excellence!
Pěvecká čísla proložil Vincent Scalera několika krátkými sólovými klavírními čísly, milými nenáročnými předěly z pera Belliniho, Rossiniho a nakonec po Donizettiho árii i od Verdiho… Pianista na chvíli vždy upoutal pozornost. Skladbičky zazněly jako neznámá odvrácená strana tvorby slavných divadelních autorů, ale splnily i svou funkci alespoň krátkého času pro oddech sólisty. Toho pak po Verdiho klavírní „Romanci beze slov“ ještě čekala, jak se ukázalo, víc než úctyhodná řada pěveckých čísel. V oficiálním programu už šlo jen o dvě položky. Nejprve o výstup rytíře Gastona z Verdiho historické velké opery Jérusalem, přepracované francouzské verze italského díla s původním názvem Lombarďané. Juan Diego Flórez se vypnul k velkému dramatičtějšímu výrazu, zoufalému i roztouženému. I ve Verdim zůstává však jeho vysoko posazený lehký hlas primárně lyrickým. Stejně jako v Pucciniho prvotině Víly, ze které v jeho podání zazněla árie Roberta.
Publikum přivítalo pěvce ve Dvořákově síni hned na začátku koncertu velmi vřele a potlesk nebral konce, a to i mezi jednotlivými písněmi jednoho autora, kde by bylo lepším a obvyklejším řešením ticho. Když začaly přídavky, nadšený ohlas se samozřejmě stupňoval. Na řadu přišly nesmírně jemně zazpívané neapolské písně, neodolatelně vemlouvavé, současně rafinované i bezelstné. To se sólista sám doprovázel na kytaru. Ani to však nebylo všechno. Pak se vrátil pianista a zaznělo ještě několik populárních a efektních čísel – De Curtisova píseň Torna a Surriento a árie z Donizettiho Dcery pluku s proslulými devíti vysokými „c“, s nimiž se Flórez vzhledem k danostem svého hlasu nijak viditelně neznervozňuje, prostě je zazpívá…
A na úplný závěr slavné tenorové Vincerò! – árie Nessun dorma z Pucciniho Turandot. Nejde o kvalitu nejvyšších tónů, ty má dokonalé. Tenoristé, kteří nezpívají Rossiniho, ale jen vše od Verdiho dál, přesto zrovna tenhle hit podávají ještě velkolepěji. Nicméně na nevelkého a štíhlého pěvce, jehož hlas s věkem zraje, mohutní a sílí, aniž by někdy mohl dosáhnout postavy a velikosti hlasu Luciana Pavarottiho, to byl heroický výkon. Logická tečka za pozoruhodným, srdečně vstřícným, radostným večerem zaštítěným značkou Nachtigall Artists, dlouhým nakonec o hodně víc než devadesát minut.
Foto: Petr Dyrc, Fb Juana Diega Flóreze
