„Teď je důležité, aby nám fungovala kultura a především hudba, která je lékem na duši i na společnost.“

„Program, který přednesli publiku, byl velmi zajímavý a neotřelý. Hudba 17. století, která zde zazněla, není příliš známá a není ani jednoduchá a stojí na pomezí renesance a baroka.“

„Publikum mělo možnost obdivovat souhru a vyváženost jak zvukovou, tak intonační a výrazovou schopnost.“

Cyklus koncertů staré hudby 2021 uzavřela 9. prosince v Konventu Milosrdných bratří v Brně jeho pořadatelka Barbara Maria Willi koncertem, jehož podobu sama předem nečekala. Na programu byl původně avizovaný recitál, který měla připravený spolu se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou a který byl již dvakrát odložen. Přesto došlo ke změně i tento večer a publiku s omluvou sdělovala důvody změny sama protagonistka.

Celý den se totiž účastnila velkého výběrového klání, ucházela se o post rektora Janáčkovy akademie múzických umění a pro psychickou únavu si nedovolila předstoupit ještě tentýž večer před publikum jako interpretka. V konečném výsledku ale vyšel z klání jako vítěz Petr Michálek, dosavadní ředitel Městského divadla Zlín, který se funkce rektora ujme počátkem února 2022, a paní Barbara Maria Willi zůstává na postu děkanky Hudební fakulty JAMU.

„Není důležité, jak dopadne, o co člověk usiluje, ale jestli to naplnilo dobrý smysl,“ uzavřela večer před diváky výsledky své snahy Willi. „Teď je důležité, aby nám fungovala kultura a především hudba, která je lékem na duši i na společnost. A to nám garantují především mladí nadaní a nadšení hudebníci,“ uzavřela celou situaci, když uváděla večer s názvem Česko-slovenské dobrodružství. Vystoupili studenti, kteří pocházejí jak z České republiky, tak ze Slovenska, studují na JAMU na Katedře varhanní a historické interpretace a mají za sebou už uzavřená předchozí studia.

Čtyři mladí muži mezi sebe pozvali mladou zpěvačku Annu Houškovou, která pochází z Ostravy. Po studiu operního zpěvu se nyní věnuje baroknímu zpěvu v Brně u Ireny Troupové. Její barevný hlas zaujal zejména ve vyšších polohách a v koloraturách, a i když potřebuje ještě zvládnout některé finesy pěvecké techniky, podala výrazově přesvědčivý výkon. Ve spolupráci s instrumentalisty se projevila jako velmi muzikální a schopná pěvkyně. V jejím podání vyslechli posluchači tři skladby, nejprve Cessate, deh, cessate (Přestěňe, ach, přestaňte) od Francesca Foggii, ze sbírky Cantio Sacra, sešit 28. Tento zpěvák, varhaník a kapelník v různých římských kostelích zanechal sbírky antifon a žalmů a jeden z nich zazněl tento večer.

Claudio Monteverdi, skladatel stojící mezi renesancí a barokem, je považován za představitele doprovázené monodie, která dala později vzniknout opeře. Polyfonní hudební myšlení bylo postupně nahrazováno jednohlasem podloženým harmonizací. Pěvkyně přednesla skladbu Ohimé ch´io cado ohimé (Běda, já padám, běda), SV 316 z Quarto scherzo delle ariose vaghezze, 1624. Dramatický projev a rychlé koloratury znamenaly pro publikum ojedinělý zážitek. Na závěr pěvkyně přednesla píseň Oh solitude (Ach samoto má nejsladší) Z.406 z Comes amoris z roku 1687 Henryho Purcella. Tento anglický tvůrce barokní opery se sice dožil jen třiceti šesti let, nicméně jeho dílo je obdivuhodné. Duchovní, instrumentální i operní tvorba ho učinila zakladatelem anglické hudby a večer zazněla jeho skladba plná emocí a napětí.

Na barokní housle se představili Michal Klas a Daniel Podroužek, hudebníci se smyslem pro přesnou intonaci a souhru, jejich nástroje zněly velmi nosně a doplňovaly se ve výrazu. Michal Klas se narodil na Slovensku a studoval v Bratislavě na VŠMU a nyní studuje na JAMU. Daniel Podroužek pochází z Českých Budějovic, kde vystudoval konzervatoř, a nyní se věnuje rovněž studiu na Katedře varhanní a historické interpretace na JAMU. Současně spolupracuje s předními barokními orchestry.

Michal Raitmajer pochází z Brna a věnuje se hře na violoncello a na violu da gamba. Nejprve vystudoval konzervatoř a nyní se na Katedře varhanní a historické interpretace věnuje historickému violoncellu. Tento večer jsme ho mohli slyšet jako hráče na violu da gamba, kdy předvedl schopnost vytvořit jak dramatický hutný zvuk, tak vyzněly i melodické a výrazové části.

Duší tohoto malého souboru byl Adam Štefunko pocházející z Bratislavy, který se po studiu klavíru na konzervatoři věnuje cembalu, bassu continuo a varhanám na Katedře varhanní a historické interpretace na JAMU. Paralelně dokázal vystudovat i obor Kognitivní věda na Fakultě matematiky, fyziky a informatiky Univerzity Komenského v Bratislavě. Tento všestranný a vzdělaný muž je hudebníkem celou duší a prokázal, že je vůdčí osobností a jednotícím bodem mladého ansámblu. Publikum mělo možnost obdivovat souhru a vyváženost jak zvukovou, tak intonační a rovněž výrazovou schopnost.

Program, který přednesli publiku, byl velmi zajímavý a neotřelý. Hudba 17. století, která zde zazněla, není příliš známá a není ani jednoduchá a stojí na pomezí renesance a baroka. Francesco Rognoni, který žil a tvořil ve druhé polovině 17. století, se narodil v Miláně a dnes je známá jeho sbírka Selva de varii passaggi. Housle Daniela Podroužka měly barevný témbr s jasnou intonační špičkou, viola da gamba byla hutná a hladivá a cembalo je doplňovalo jasným a zvonivým zvukem.

Život Samuela Capricorna (Bockshorna) poznamenala třicetiletá válka a evangelické vyznání. Narodil se v Čechách v Žerčicích, studoval v Šoproni, poté ve Slezsku, působil ve Štrasburku, ve Vídni i v Bratislavě, kde se usadil a působil na evangelickém gymnáziu a jako ředitel kůru. Ke konci života přesídlil do Stuttgartu, zřejmě kvůli svému evangelickému vyznání, a zanechal po sobě úctyhodné dílo.

Večer zazněla jeho Sonata I à 3 ze sbírky Prothimia suavissima. Prvních houslí se ujal Michal Klas, který zaujal pevným a svítícím tónem a přesnou intonací, Daniel Podroužek přidal barevnější témbr houslí a viola da gamba v podání Michala Raitmajera vyplňovala harmonickou strukturu. Nástroje si předávaly jednotlivá témata a doplňovaly se ve vyvážené souhře. Od Samuela Capricorna zazněla ještě Sonata VI à 3 ze sbírky Prothimia suavissima se svižnou fugou.

Heinrich Ignaz Franz Biber, který žil ve druhé polovině 17. století, se od povýšení do šlechtického stavu psal Biber von Bibern. Narodil se ve Stráži pod Ralskem, působil v Kroměříži a nakonec v Salzburgu. Jako skladatel byl velmi plodný a uznávaný, za svoje dílo byl povýšen do šlechtického stavu a působil jako první houslista a kapelník. Traduje se, že olomoucký biskup ho poslal na nákup hudebních nástrojů, ze kterého se již nevrátil a zůstal v Salzburgu. Kdo ví… Sonatina pro violu da gamba a basso continuo, kterou přednesli Michal Raitmajer a Adam Štefunko, hýřila emočními, dramatickými a technickými efekty.

Gottfried Finger žil na přelomu 17. a 18. století, pocházel z Olomouce a část života zřejmě prožil v kapele biskupa Karla Lichtenštejna-Kastelkorna v Kroměříži. V Londýně se dočkal uznání a ochrany krále Jakuba, byl plodným autorem jak oper, tak instrumentální hudby. Po putování Evropou zakotvil v Mannheimu a i díky němu se zde vytvořily podmínky pro vznik mannheimské školy. Věnoval se skladbě pro violu da gamba, tento večer posluchači vyslechli dílo Sonata prima pro violu da gamba a basso continuo. Skladba vyniká virtuozitou, emocemi i melodickými částmi s variacemi.

Poslední čistě instrumentální skladbou, která večer zazněla, byla Sonata prima, op.4 „La Bernabea“ pro housle a basso continuo skladatele jménem Giovanni Antonio Pandolfi Mealli, který žil v 17. století. O tomto italském skladateli je jen málo indicií, ví se s jistotou jen to, že v Messině zavraždil v hádce kastráta a uprchl do Španělska a dožil zřejmě u papežského nuncia v Madridu. Snad jeho prchlivost se prolnula do dramatičnosti sonáty, kterou publikum večer slyšelo. Bylo to parádní číslo houslisty Michala Klase, který rozehrál houslový part v dramatickém duchu, vyhrál si s virtuózními pasážemi a překvapil pasážemi, které evokovaly cikánské efektní a naříkavé expresivní melodie. Basso continuo znělo velmi hutně a plně a společně s houslemi vytvořilo hudební zážitek.

Protože to byl poslední večer cyklu a byl to i večer předvánoční, jako přídavek zazněla ještě vánoční píseň „Chtíc, aby spal“ Adama Václava Michny z Otradovic, kterou rozezpívali nejen všichni účinkující, ale přidali se i diváci v sále. Vytvořila se tak předvánoční nálada a pocit sounáležitosti mezi účinkujícími a publikem, ke které svým kouzlem osobnosti a přátelským přístupem velmi přispěla i hlavní protagonistka večera Barbara Maria Willi.

Foto: C.E.M.A. – Central European Music Agency