„Soubor oplývá vyvážeností, měkkostí a svěžestí zvuku, krásným skloubením barvy nástrojů, vyzdvihuje se jeho věrnost partituře či dokonalá souhra čtyř vynikajících instrumentalistů.“

„Lehkost, nenásilnost, přirozenost, neohlušující forte, nerušivá rozmáchlost. Zkušenost a souhra, která se přetavila do výjimečné interpretace.“

„Cavatinu uvodil jímavě zahraný začátek, postupně se vkrádaly stísněnost, žal, bolest duše, zahrané v naprosté myšlenkové i emocionální jednotě.“

Mimořádným koncertem Českého spolku pro komorní hudbu ve Dvořákově síni Rudolfina se v neděli 12. prosince s posluchači rozloučilo Pražákovo kvarteto ve stávajícím obsazení. Soubor, který proslavil českou kvartetní interpretaci po celém světě, pro své poslední vystoupení v současném složení zvolil vrcholná díla Ludwiga van Beethovena a Antonína Dvořáka. O kvalitu hry Pražákovců však nepřijdeme. V pozměněném obsazení s vynikajícími hráči budou dále pokračovat ve svém působení.

Pražákovo kvarteto se zformovalo na počátku sedmdesátých let na Pražské konzervatoři. Původními členy byli houslisté Václav Remeš (v roce 2010 ho vystřídal Pavel Hůla a toho o pět let později Jana Vonášková) a Vlastimil Holek, violista Josef Klusoň a violoncellista Josef Pražák (od roku 1986 Michal Kaňka). Prosincové vystoupení bylo poslední v tomto složení. V novém obsazení zůstává na postu primária Jana Vonášková, sekundistu Vlastimila Holka střídá Marie Fuxová a u violoncella se místo Michala Kaňky objeví Jonáš Krejčí. U pultu violy zůstává jediný člen kvarteta od jeho založení Josef Klusoň.

Soubor oplývá vyvážeností, měkkostí a svěžestí zvuku, krásným skloubením barvy nástrojů, vyzdvihuje se jeho věrnost partituře, úcta k autorově zápisu či dokonalá souhra čtyř vynikajících instrumentalistů. To vše členové kvarteta předvedli i na nedělním koncertě. Oproti tištěnému programu se rozhodli předřadit Smyčcový kvartet B dur, op. 130 Ludwiga van Beethovena Smyčcovému kvartetu G dur, op. 106 Antonína Dvořáka. Bylo by zajímavé zjistit důvody, proč tak učinili. Jedním z vysvětlení může být, že Pražákovci chtěli na samotný závěr uvést právě Dvořáka a Beethovenovým kvartetem pokládaným za nejzávažnější dílo celé kvartetní literatury koncert zahájit.

Po mém soudu se rozhodli správně. Toto Beethovenovo dílo klade na interprety maximální nároky, na posluchače pak působí silou až mrazivou. V jádru interpretace musí být sugestivnost výpovědi, přesvědčivost emocí a technická bravurnost. Nemá smysl psát, že právě tímto způsobem Pražákovo kvarteto Beethovena zahrálo. Dokonale sehraní, jedním dechem cítící styl. Ano, tak hraje kvarteto po několika desítkách let a nezáleží, kdy se postupně další členové připojovali, protože všichni se přizpůsobili zvukovému a technickému ideálu souboru. V této souvislosti je třeba vyzdvihnout první houslistku Janu Vonáškovou, která se v obdivuhodné kvalitě zvládla od roku 2015 naučit kvartetní repertoár včetně kompletního Beethovena. Dovolte drobnou odbočku. Vzpomínám na poslední koncert klavíristy Alfreda Brendela na Pražském jaru v roce 2008. Jeho tehdejší Mozart či Beethoven působili, jako by hudebník ovládal klávesy svou vnitřní silou a vůbec se jich nedotýkal. Podobný zážitek jsem měla z nedělního provedení Beethovena Pražákovým kvartetem. Lehkost, nenásilnost, přirozenost, neohlušující forte, nerušivá rozmáchlost. Zkušenost a souhra, která se přetavila do výjimečné interpretace.

Beethovenův Smyčcový kvartet B dur, op. 130 završuje Velká fuga, op. 133, původně nahrazená dopsaným Finale. Dnes je zvykem hrát dílo v původním tvaru a nejinak k němu přistupuje i Pražákovo kvarteto. Vnitřní klid, hluboké soustředění a odkrývání všech detailů notového zápisu provázely interpretaci celého díla. Souhra, zvuková kvalita jednotlivých nástrojů, vzájemné reakce hráčů, fráze plynoucí tak přirozeně, až se zdálo, jako by hráči dýchali synchronizovaně. Andante i následující taneční věta byly radostným osvěžením – hudebníci hráli tak hravě a s chutí, jako by na světě nebylo nic snazšího než hrát pozdního Beethovena. Cavatinu uvodil jímavě zahraný začátek, postupně se vkrádaly stísněnost, žal, bolest duše, zahrané v naprosté myšlenkové i emocionální jednotě. Závěrečná Velká fuga byla příkladně interpretována – vedením hlasů, jasnou strukturou, „šlapajícím“ rytmem, nasazením všech hráčů.

Svěží, vroucí, štěstím naplněný Smyčcový kvartet G dur, op. 106 Antonína Dvořáka byl dobře zvolenou tečkou večera. Všichni členové kvarteta hráli s nepřeslechnutelným entuziasmem, jejich nadšení a chuť byly patrné i v sebekratších partech. Radost bylo poslouchat srozumění mezi oběma houslisty i komunikaci mezi violistou a violoncellistou. Jako by se navzájem podněcovali, provokovali. V Adagiu vynikla zpěvnost houslí Jany Vonáškové, závěrečný souzvuk s druhými houslemi Vlastimila Holka byl jedinečný. Graciéznost charakterizovala scherzovou větu, v závěrečné pak hráči připomínali spiklence, jejichž nástroje tu ševelí, tu nastupují v pizzicatu. Dojímavost až melancholie k Dvořákově hudbě patří a Pražákovo kvarteto ji také náležitým způsobem ztvárnilo.

Jako přídavek zazněla volná věta z Beethovenova Smyčcového kvartetu F dur. Hráči ji jako poděkování věnovali svému prvnímu primáriovi Václavu Remešovi, který si koncert v sále vyslechl, a předchozímu primáriovi Pavlu Hůlovi, který nedávno zemřel. Přídavek uvedl violoncellista kvarteta Michal Kaňka slovy: „Je to božská hudba.“ Nutno dodat, že Pražákovo kvarteto ji – a nejen ji – zahrálo nebesky.

Foto: Ilustrační – archiv souboru, Facebook: Martin Mareček, Concentus Moraviae / Adam Dušek