čtvrtek, 13 prosinec 2018 11:47

Pootevřená okna Radka Baboráka

Autorka:

 

„Charisma a aura Radka Baboráka dokáží stmelit muzikanty způsobem, který jinde nenajdeme.“

„S péčí vystavěné dialogy jednotlivých nástrojů a nástrojových skupin potěšily nejedno ucho.“

„Struny zkrátka zahrály na onu strunu a konalo se pohlazení ve své nejprostší podstatě.“

 

DSC4700

 

Muzikant, který měl tu možnost spolupracovat s Radkem Baborákem, ví, že když se s ním dělá muzika, koná se radost. A také poctivá řemeslná práce, bez které nic výjimečného nemůže vzniknout. Ať už s touto kreativní osobností tvoří kdokoli, koncerty pod jeho vedením mají svoji specifickou, živou atmosféru. Nejinak tomu bylo na vyprodaném koncertě z komorní řady FOK, který se konal v prostoru kostela svatých Šimona a Judy. Mohl za to krásný program, sehranost a emotivnost Pražských komorních sólistů a jejich uměleckého vedoucího i uvedení jeho skladby v podání vynikající hobojistky Clary Dent-Bogányi.

 

DSC4910

 

Večer vlezlé zimy a ostrého prosincového větru s ledovými kapkami se nesl ve znamení čtyř B, ke kterým jsme se velmi rádi přišli ohřát. Smyčcový orchestr Pražští komorní sólisté, založený v roce 1961, se v úvodu koncertu rozehrál na Bachově Braniborském koncertu č. 3 G dur BWV 1048 pro troje housle, tři violy, tři violoncella a continuo. S péčí vystavěné dialogy jednotlivých nástrojů a nástrojových skupin potěšily nejedno ucho. Celý Bachův cyklus Braniborských koncertů je klenotem komorní hudby. Vysoké nároky na stylovost a poučenou interpretaci, dané hlavně spoustou vynikajících nahrávek, jej pochopitelně dělá ostře sledovaným. Toto provedení by se svou zvukovou vyvážeností a hlavně entusiasmem hráčů jistě vyrovnalo nejednomu baroknímu ansámblu s dobovými nástroji.

 

DSC4819

 

Nejinak tomu bylo u třívětého Koncertu pro hoboj A dur BWV 1055R téhož autora. Zde zazářila již zmíněná sólohobojistka Berlínského rozhlasového symfonického orchestru Clara Dent-Bogányi, která se ujala partu milostného hoboje d’amore, oblíbeného barokního dvouplátkového nástroje a příbuzného „klasického“ hoboje. Jeho měkoučký lahodný zvuk a muzikalita instrumentalistky mohly skvěle vyniknout v doprovodu Komorních sólistů. Už samotný název orchestru přesně vystihuje to, čeho je úžasně schopný. Hráč, který dokáže s citem sám přednést myšlenku a v pravý čas se zanořit a dát prostor i druhým k tomu, aby mohli říct své a hezky si tak „povídat“, je dnes snad čím dál vzácnější. Navíc s elegancí a noblesou.

 

DSC4757

 

Ta provázela i Adagio ze Smyčcového kvintetu F dur Antona Brucknera. Zde musím konstatovat, že smyčce zkrátka zahrály na onu strunu a konalo se pohlazení ve své nejprostší podstatě. Pro mne bylo Adagio vrcholem večera svou hloubkou, romantickou snovostí, ale zároveň jakoby stále nohama na zemi, když nás provedlo nejrůznějšími emocemi, co jen lidstvo zná. Zajímavostí je to, že mi toto dílo hodně koresponduje s tím, jak vnímám osobnost Radka Baboráka. Velikou citlivost, ze které dokáže vyšťavit maximum ve své umělecké působnosti, mu nikdo neupře. Zároveň jako kdyby hlubiny, ve kterých si pluje, byly chvílemi mlhou a hledáním hranic. A touto myšlenkou se dostávám ke stěžejnímu bodu programu - Orangerii pro hoboj a smyčce Radka Baboráka. Sólového partu se zde ujala opět Clara Dent-Bogányi a naservírovala nám nejrůznější nálady od tklivých kantilén až po pastorální melodie, hraničící s jakýmsi rituálním tancem. Jak sám hornista, dirigent a v tomto bodě i skladatel uvedl, celý kus i jeho název vznikly velmi intuitivně. Nevím, jestli by se v něm dal najít i jakýsi průřez autorovým (nejen) hudebním životem, ale můj dojem byl, že jsem se stala na několik minut součástí několika odlišných myšlenek, obrazů, stylů a dimenzí. Mohli jsme zaznamenat jakousi neobarokní tendenci, charakter filmové hudby, hobojové kadence s nádechem improvizace, osamělou píseň pasáčka pod vrcholem hory, tmu nejhlubšího oceánu i světlo veliké radosti. Hledat nějakou jednotnou myšlenku v Orangerii bylo nemožné a jistě to nebylo ani autorovým záměrem. Rámec jí dal úvod ve smyčcích a následně melodie v hoboji, které zazněly na začátku a jako repríza v závěru. Měla jsem pocit, jako by nám Radek Baborák chtěl pootevřít okno do svého nitra. Mnoho intenzivních prožitků a mikrosvětů, do kterých vidí jen autor - a zároveň jako by se na ně potřeboval podívat z vyšší perspektivy a vynořit se nad hladinu. Radost z vyjádření a poznání určité hloubky, ale také osamění, nejistota ohledně mantinelů v sobě a ve světě, rozpor mezi idealismem uměleckých myšlenek a realitou lidských povah... 

 

DSC4942

 

Po této intenzivní návštěvě fantastických světů dalo celkem zabrat přeladění se na Smyčcový kvintet C dur op. 29 o čtyřech větách Ludwiga van Beethovena. Jemné dirigentovy úpravy pro komorní orchestr s integrací spodního hlasu do partu kontrabasu (stejné jako v případě Brucknerova Adagia) se ansámbl zhostil s opětovnou důkladností ve stavbě frází. S příchodem druhé věty se dostavila Beethovenova známá schopnost hodit posluchače do vyšších sfér - a opět se tak stalo i díky napojení muzikantů na sebe. Jak už jsem nastínila, PKS mají obdivuhodnou schopnost znít komorně a zároveň jednotlivé nástrojové skupiny neztrácejí nic z důležitosti svého samostatného hlasu. Hráči jsou kompaktní v nich a následně jako celek. Navíc hrají barvami a měkkým, kulatým zvukem.

Radek Baborák už dokázal a dokazuje, že to s taktovkou prostě umí. A hlavně: získat si lidi svým otevřeným, skromným a přátelským přístupem. Kromě toho zpívá na lesní roh tak, jako zpívají smyčcem ti nejlepší houslisté, violisté a violoncellisté. Zde se opět potvrzuje myšlenka toho, jak by se instrumentalisté měli více poslouchat a inspirovat od sebe navzájem. Jak udržet napětí na struně, hlasu, dechu a ve skupině tvořivých lidí má jednoho společného jmenovatele, i když k němu všichni hráči či zpěváci přistupují z různých perspektiv. Je to asi jako v životě, že existuje vícero cest a všechny „vedou do Říma“. Radkovo charisma a aura jeho osoby dokáží stmelit muzikanty způsobem, který jinde nenajdeme, a dotáhnout vizi do reality a nadšené atmosféry. Z ní poté mohou vzejít nezapomenutelné projekty a koncerty jako tento v Šimonovi a Judě, po kterých si říkáte, že je opravdu moc dobře, že ho tu máme. A že v tom hvězdném Berlíně nezůstal napořád..!

 

DSC4927

 

Foto: Petr Dyrc

Kristýna Farag

Publicistka, flétnistka, pedagožka.

Absolventka hudebního Gymnázia Jana Nerudy a JAMU v Brně. Sspolupracovala například s PKF-Prague Philharmonia, Talichovým komorním orchestrem, orchestrem Berg či Baborák Ensemblem. Vyučuje soukromě hru na flétnu a o hudbě také píše. Zároveň je členkou souboru Cabaret Calembour (autorské trio 
Šotek-Orozovič-Suchý), působícího v Divadle pod Palmovkou, jako flétnistka a zpěvačka kapely Ziriab se také věnuje arabské hudbě. Získala 1.cenu v mezinárodní soutěži v německém Uelzenu v 
kategorii flétnové trio (2012), 2.cenu v soutěži konzervatoří v Ostravě (2006) a čestného uznání v národní rozhlasové soutěži Concertino Praga (2008).

Má ráda vše krásné a chutné, současně pracuje i pro českou pražírnu výběrové kávy Doubleshot, píše poezii, zabývá se astrologií a pozorováním souvislostí mezi nebem a zemí.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.