„Vojtěch Semerád velmi překvapil ucho příjemným témbrem, opravdu vynikající výslovností a zpěvem jako takovým. Frázoval dokonale a bylo evidentní, že má techniku pod kontrolou.“

„Ragazziho skladba dala významně prostor houslistce Lence Torgersen, která za podpory ostatních členů souboru přednesla virtuózní výkon.“

„Jaromír Nosek má velmi příjemný hlas lyrického charakteru. Bylo mu krásně rozumět, a to nejen textu, ale i notám v rychlejším sledu.“

Soubor Collegium Marianum s uměleckou vedoucí a flétnistkou Janou Semerádovou ve středu 29. prosince vystoupil v pražském kostele sv. Šimona a Judy a završil tak jednadvacátý ročník cyklu s názvem Barokní podvečery. Coby sólisty soubor přizval sopranistku Hanu Blažíkovou, altistku Anetu Petrasovou, tenoristu (v tomto případě) Vojtěcha Semeráda a basistu a pro tento večer i recitátora Jaromíra Noska. V první polovině koncertu zazněly výběr z vánoční kantáty Vaticini di Pace Antonia Caldary a Sonáta G dur Pastorale Angela Ragazziho. Druhou polovinu hudebního večera zahájilo Concerto Pastorale Johanna Christopha Peze, dále došlo na Brixiho duchovní skladbu Alma Redemptoris Mater, Pastorale z Quantzova Tria A dur a poslední dva bloky byly věnované výběrům ze sbírek Capella Regia Musicalis a Česká mariánská muzika Václava Karla Holana Rovenského a Adama Václava Michny z Otradovic.

Vánoční kantátu Vaticini di Pace Antonia Caldary uvedla Sinfonia, v níž se zapojil celý instrumentální ansámbl. Tempo a zvuk evokovaly příjemnou a idylickou atmosféru. Po mých přechozích reflexích, kdy jsem se zabýval akustikou a vyvážeností zvuku, jsem byl velmi překvapen, jak nyní znělo vše konkrétně. Darmo bych říkal, že soubor má největší devizu v koncertní mistryni Lence Torgersen a umělecké vedoucí Janě Semerádové. Najít kompaktní zvuk, kdy cembalo nepřerušuje ostatní melodické nástroje, hlavně flétny, muselo však být prací všech zúčastněných. Porovnávat mohu, na minulém koncertě jsem seděl takřka na stejném místě.

Z kazatelny přednášel mezi jednotlivými zpěvy alegorických postav basista Jaromír Nosek. Jeho hlas zněl nosně, barevně a intonace byla neokázalá, bez zbytečného patosu, prostě přirozený projev. Čtyřmi alegorickými postavami byly Lidské srdce, Mír, Spravedlnost a Boží láska. Tu první z nich ztvárnil tenorista Vojtěch Semerád, umělecký vedoucí vokálního ansámblu Cappella Mariana a hráč souboru Collegium Marianum. Velmi překvapil ucho příjemným témbrem, opravdu vynikající výslovností a zpěvem jako takovým. Frázoval dokonale a bylo evidentní, že má techniku pod kontrolou. Postavy Míru a Boží lásky patřily renomované sopranistce s mezinárodní působností Haně Blažíkové. Zpívá měkce, kulatě, něžně, krásně. Občas mi chyběly konkrétní začátky frází, ale i konce. Jako by je tvořila z ničeho do ztracena. Vždy vynikly držené tóny, ale běhavé noty a spodní tóny v akustice kostela jaksi zanikaly. Sametově kulaté vokály byly nadřazeny výslovnosti. Role Spravedlnosti patřila altistce Anetě Petrasové. Ta ukázala velmi sympatický světlý hlas, který ovšem nemá problémy s nižšími tóny. Místy bych její výkon nazval lehce akademickým, avšak technickým, nenásilně a správně zapuštěným do těla. Myslím, že tato pěvkyně, bude-li chtít, může dozrát v rossiniovský mezzosoprán. V její druhé árii mi chyběla práce s dynamikou. V této kantátě obstál, dle mého názoru, nejlépe Vojtěch Semerád.

Následovala Sonáta G dur „Pastorale“, pocházející ze sbírky Sonate a quattro Angela Ragazziho, jehož tvorba představuje pro české publikum objevný repertoár. Tento méně známý autor reprezentuje typický příklad jednoho z mnoha italských umělců, kteří fungovali coby spojnice mezi Itálií a hudbymilovným habsburským dvorem. Po různých angažmá v cizině, zejména ve Španělsku, od roku 1713 zastával post houslisty ve vídeňské dvorní kapele. Sonáta, kterou Collegium Marianum předneslo, patří do jeho neslavnějších sbírek. Úvodní věta imituje operní recitativ a odkazuje k vyprávění o narození Božího syna. Další části postupně líčí cestu pastýřů k Betlému a jejich klanění. Dílo končí pastýřskou písní a veselou Ritornatou, návratem pastýřů zpět ke stádům. Ragazziho skladba dala významně prostor houslistce Lence Torgersen, která za podpory ostatních členů souboru přednesla virtuózní výkon. Ten publikum ocenilo uznalým potleskem.

Úvod do druhé poloviny večera patřil hudbě mnichovského rodáka a člena kapely kurfiřta Maxmiliána Emanuela, Christopha Peze. Studoval v Římě u Arcangela Corelliho. Pezovo Concerto Pastorale opět vyniklo skvěle, a to po technické a hlavně akustické stránce, zajímavé byly figury v podání violoncellisty Matyáše Kellera a kontrabasisty Ondřeje Štajnochra.

Následovala duchovní skladba Alma Redemptoris Mater z pera Šimona Brixiho. Dílo psané pro sólový bas s doprovodem smyčců a bassa continua vyznělo v podání pěvce Jaromíra Noska a ansámblu výtečně. Jaromír Nosek má velmi příjemný hlas lyrického charakteru. Bylo mu krásně rozumět, a to nejen textu, ale i notám v rychlejším sledu. Zároveň publiku nabídl i větší, avšak kultivovaný zvuk ve vyšších polohách.

Pastorale z Tria A dur Johanna Joachima Quantze bylo milým dialogem dvou fléten (flauto traverso) s continuem a zároveň předělem k posledním dvěma blokům večera.

Výběr písní Ach, můj milý Ježíšku, Usni, usni ctné poupátko a Ó duše má, rozmilá z kancionálu Capella Regia Musicalis Václava Karla Holana Rovenského přednesli sólisté s nadhledem, bez zbytečného patosu, zkrátka mile. Pouze u poslední z nich, v podání Jaromíra Noska, bylo znát chvilkové tempové rozkolísání mezi ním a ansámblem. Z české mariánské muziky Adama Václava Michny z Otradovic zazněly písně již v sólistickém kvartetním obsazení. Byly to Vánoční rosička, Vánoční hospoda a Vánoční roztomilost. Duet sopránu a tenoru nebyl tak zvukomalebný, každý z pěvců vokalizuje jinak. Závěrečná Vánoční roztomilost mohla být zpočátku méně sentimentální, spíše živější a jistější, ale to je o vkusu každého z nás.

Pastorale souboru Collegium Marianum udělalo tečku za letošním cyklem Barokních podvečerů, a musím říci, že velmi pěknou. Publikum bylo evidentně spokojeno. Jako přídavek umělci zařadili píseň Děťátko rozkošné nám se narodilo a vyzvali publikum, aby si zanotovalo s nimi. Musím pochválit dramaturgii ansámblu, a to nejen pro tento koncert. Collegium Marianum přináší publiku objevná díla, ale i „obyčejnou“ radost. Děkuji!

Foto: Petra Hajská