„Dramaturgie koncertu byla totiž mnohem náročnější a sáhla k jazzovým skladbám. A to ke skladbám nikoli zábavným, ale závažným.“

„Druhou skladbou byl Klavírní koncert Jaroslava Ježka, legendárního skladatele Osvobozeného divadla, jehož písně dodnes žijí.“

„Vstup do Nového roku se tak stal spíše existenciální záležitostí a přinesl otázky, co nám nejbližší budoucnost chystá, ale i odhodlání to zvládnout.“

Novoroční koncerty mají v Brně dlouhou tradici, která trvá již 66 let, přesně tolik, kolik let je Filharmonii Brno, která v roce 1956 zahájila svoji činnost právě koncertem na Nový rok. Pamětníci potvrzují, že dramaturgie byla dlouho stabilní, vždy to byly Dvořákovy Slovanské tance, které nesměly na Nový rok chybět a zněly proto na každém koncertě. Po revoluci došlo i zde ke změně a dramaturgie novoročních koncertů se od té doby proměňuje. Někdy se do nálady publika trefí, někdy méně. Pro letošní koncert, který se konal v Janáčkově divadle, byly vybrány méně známé jazzové skladby.

Během rekonstrukce Janáčkova divadla se místa pořádání koncertů vracela do původních prostor, a proto k dobru přišla i retrospektiva sálu Stadionu. V roce 2018 se zde konal Novoroční koncert dokonce ve střihu vídeňském a dirigent Caspar Richter nechal zaznít skladby Johanna Strausse. Dalším rokem se dramaturgie rovněž přiklonila k vyššímu populáru a mladý dirigent Robert Kružík neváhal v závěru koncertu rozproudit krev publiku Offenbachovým pekelným kankánem. Návrat do rekonstruovaného Janáčkova divadla 1. ledna 2020 si vyžádal závažnější témata a šéfdirigent Dennis Russell Davies vzdal hold Ludwigu van Beethovenovi, jehož 250. výročí se v tom roce slavilo. Zazněla jeho Devátá symfonie a divadlem se nesla Óda na radost. Další rok 2021 už ale radostný nebyl, kvůli covidové pandemii a zákazu nejen zpěvu, ale i hudby musela i Filharmonie Brno poprvé za své existence Novoroční koncert zrušit.

V roce 2022 byl proto koncert na Nový rok o to očekávanější a slavnostnější. „Jak na Nový rok, tak po celý rok,“ zní pranostika, ale snad to nebude stále s rouškami. Přesto se obavy z nákazy projevily i na obsazenosti sálu, poprvé se objevila volná místa. Nebo to nebylo jen kvůli strachu z covidu? Dramaturgie koncertu byla totiž mnohem náročnější a sáhla k jazzovým skladbám. A to ke skladbám nikoli zábavným, ale závažným.

Dirigent Dennis Russell Davies, který stojí v čele orchestru již čtvrtou sezónu, je řazen ke špičkám svého oboru a jeho práce je odbornou kritikou vysoce ceněna. Díky němu mělo až dosud brněnské publikum možnost slyšet díla světových soudobých autorů a hostovalo zde mnoho zahraničních umělců. Pro Novoroční koncert dirigent spolu s dramaturgem zvolil málo známé skladby. Nejprve to byli Les Trios Rois Noirs (Tři černí králové), balet pro orchestr amerického skladatele Duka Ellingtona (v aranžmá Luthera Hendersona). Skladatel patří svým dílem do meziválečného období, ale tato skladba je jeho poslední a byla provedena až po jeho smrti, v roce 1976, a součástí byl i balet. Ten se v brněnském provedení nekonal, dokonce ani orchestr nebaletil, jak by se z názvu skladby zdálo. Zato šlo o příležitost předvést zvuk brněnské filharmonie v jiných parametrech, zejména rozšířením orchestru o nástroje, jako jsou kytara či saxofon, a posílením složky dechové či bicích. Mikrofony na pódiu a kamery v sále avizovaly, že koncert je nahráván. Skladba je reminiscencí na klanění tří králů při narození Ježíše, každá věta je věnovaná jednomu z králů. První je Baltazar, uvozuje ji minimalistický čtyřdobý motiv, který se po celou větu stále ostinátně opakuje. Hlavní úloha patří směsici bicích nástrojů a ostatní nástroje evokují exotickou melodiku. Král Šalamoun, jemuž je věnovaná druhá věta, je tu líčen spíše erotickou melodikou, ovšem také s příměsí exotického východu. Poslední věta je věnována zcela jinému králi, kterým je Martin Luther King, jenž je oslaven houpavou melodií ve třídobém metru připomínající gospely, postupnou gradací symfonické plochy do fortissima, které končí odsazením a následným klidným závěrem.

Druhou skladbou byl Klavírní koncert Jaroslava Ježka, legendárního skladatele Osvobozeného divadla, jehož písně dodnes žijí, stejně jako jeho Bugatti step. Ovšem jeho absolventský koncert, jehož prvního provedení se v roce 1927 ujala Česká filharmonie a klavírního partu se zhostil Václav Holzknecht, dnes zná málokdo. Uvedení na tomto koncertě bylo překvapivé, ale logicky zapadalo do dramaturgie koncertu. Klavírního partu se tohoto večera ujal italský klavírista Emanuele Arciuli, který se již v Brně představil na koncertě v roce 2018. Jeho výraz je sevřený a přesný, má těsný kontakt s orchestrem a obecenstvo překvapil tím, že koncert nehrál z not, ale nastavil si na pult klavíru notebook. Koncert je koncipován do tří částí, první Adagio quasi andante otevírá klavír s bolestným tématem a orchestr narůstá do fortissima, aby dal vzápětí prostor sólovým jasným houslím Marie Petříkové. Pochodové téma dokreslil klavír akordickou částí a orchestr gradoval do závěru věty. Druhá věta přinesla Tango se saxofonovým a kontrabasovým sólem, klavírní vstup připomínal improvizaci, doprovázenou rytmickou skupinou. Ve třetí části, Allegro vivace, převažovala orchestrální část, kde se uplatnila i siréna a klavír spolu s orchestrem spěchaly do energického závěru.

Po přestávce, vyplněné již tradičním přípitkem se sklenkou vína, zazněla Symfonie č.2 „The Age of Anxiety“ (Věk úzkosti) pro klavír a orchestr podle W.H.Audena amerického skladatele Leonarda Bernsteina. Symfonii psal skladatel na základě inspirace stejnojmenné básně, která vznikla po druhé světové válce a básník za ni dostal Pulitzerovu cenu. Ve stejném roce, 1948, objednal u Bernsteina dirigent Sergej Aleksandrovič Kusevickij skladbu na toto téma a premiéroval ji v roce 1949 s Bostonským symfonickým orchestrem. Bernstein své dílo formou podřídil básni a koncipoval ho do dvou částí. První část uvozuje Prolog, Lento moderato a následuje část druhá The seven Ages (Sedm věků) tvořená sedmi variacemi. Třetí část, The Seven Stages (Sedm fází), obsahuje dalších sedm variací. Klavír je tu spíše než sólovým nástrojem součástí orchestru, občas se prosazuje samostatně, když rozvádí téma do variací, ale většinou koresponduje s orchestrem dialogem. Část druhou uvádí The Dirge (Žalozpěv) Largem, nastupuje The Masque (Maska) Extremely Fast (Velmi rychle) a závěrečný The Epilogue (Epilog), který je tvořený částmi Adagio, Andante a Con moto. Orchestr je plný, dramatický, tajuplnost je umocněna disonancemi, ale jsou tu i plochy melodické. Instrumentální barevnost orchestru je dána precizností a prosazováním se vstupů dřevěných dechových nástrojů i žesťů. Závěr je velebný a monumentální, je využito celého obsazení orchestru, včetně rozšířené sady bicích, zejména tympánů a zvonů, to vše v působivém fortissimu. Úzkost je pokořena, oba tvůrci díla – básník i skladatel – se obracejí k Bohu, aniž akcentují jakékoli náboženství, je to spíše vyvrcholení filosofické. Vstup do Nového roku se tak stal spíše existenciální záležitostí a přinesl otázky, co nám nejbližší budoucnost chystá, ale i odhodlání to zvládnout.

Foto: Nikola Minářová