„Kostýmy navrhla Eva Jiřikovská dle zadání režiséra Tomáše Ondřeje Pilaře v duchu moderního pojetí.“

„Chlapec Daniel Straka dosahoval nejvyšších poloh s naprostou lehkostí.“

„Barbora de Nunes-Cambraia zpívala dlouhé pasáže velmi průzračným, čistým a i do výšek naprosto suverénně se pohybujícím hlasem.“

Přestože se Christoph Willibald Gluck zasloužil o reformu opery a je autorem mnoha oper, jeho dílo se uvádí ve světových operních domech méně, než by bylo zdrávo. Alceste byla v tuzemsku nastudována po válce pouze operou Státního divadla v Brně v roce 1972 a v Plzni byl uveden dosud jen Gluckův balet Don Juan, a to roku 1954. Nynější plzeňská inscenace Alcesty byla tedy očekávána s napětím. Zvláště, když hudební nastudování i dirigentská taktovka jsou v rukou odborníka na autorovo dílo, intendanta Mezinárodních gluckovských slavnostních her v Norimberku Michaela Hofstettera. Premiéra se konala v sobotu 15. ledna na jevišti Velkého divadla.

Christoph Willibald Gluck měl k plzeňskému kraji a vůbec k Čechám blízký vztah. Jeho pradědeček se narodil v Rokycanech a děd a otec sloužili jako lesníci u Lobkoviců. Gluck sám, než se dostal do Vídně, studoval v Praze na vysoké škole. Gluckova Alceste je v Plzni nastudována v italské verzi, která měla premiéru 26. prosince 1741 v Burgtheatru ve Vídni. Opera vznikla podle Euripidovy tragédie Alkétes z roku 438 před naším letopočtem. Její zařazení do repertoáru DJKT v Plzni dramaturgem Zbyňkem Brabcem bylo vzhledem k tomu, že bylo plánováno ještě před covidovou dobou plnou zvratů a dramatu, úplně nadčasové. Poměrně nekomplikovaný děj opery, kterou Gluck napsal na libreto Ranieri de‘ Calzabigiho, spočívá zkráceně v tom, že lid Thesálie se dozví, že jejich král Admeto brzy zemře – v plzeňské inscenaci chodí po jevišti a celý se třese. Následující věštba upřesní, že nezemře, když za něj položí život někdo jiný. Lid prchá, ale jeho žena Alceste se rozhodne, že se obětuje. Král je opravdu uzdraven – v inscenaci se převleče ze saténového pyžama do obleku – a poté, co se dozví, že se za jeho uzdravení obětovala jeho žena, chce zemřít raději on. To již nejde. Nicméně bůh Apollon se rozhodne vrátit Alcestě život.

Velice zajímavé bylo poslouchat Gluckovu hudbu úzce spjatou s libretem a jeho již orchestrem prokomponované recitativy. V orchestru se ještě dle dobové praxe objevuje cembalo. Zajímavé je Gluckovo úzké spojení předehry a prvního dějství intrádou trubek. Michael Hofstetter s orchestrem opery na nastudování intenzivně pracoval. Dirigoval detailně doslova každou frázi. Gluckovo časté střídání pian a forte vyznělo přesvědčivě, celkově poněkud mohutnější zvuk způsobuje hra na moderní nástroje, nikoli na historické. Překvapila precizní intonace nejen smyčcových nástrojů s hostující koncertní mistryní Birgit Schnurpfeil, specializovanou na historicky poučenou interpretaci, ale zejména všech dechů, dřevěných i žesťových. Výborný byl i hráč cembala a zároveň sbormistr Jakub Zicha, který neměl k dispozici ani čísla generálbasu, protože Gluck je již v partituře nepsal. Všechny sborové výstupy vyzněly jistě a kompaktně, ať již byl sbor přímo na scéně, nebo za poloprůhlednou oponou vzadu na jevišti, nebo zpíval s uměle dodaným dozvukem mimo scénu.

Vše se odehrává na velmi prosvětlené, jednoduché a účelné scéně, kterou navrhl Petr Vítek. Uprostřed ní zaujme stejný motiv, jaký mají všichni sboristé a tanečníci na svých šatech – jakási kulatá stopa po dělové kouli, která má představovat rány osudu. Stopy krve v rohu vypadají opravdu realisticky. Kostýmy navrhla Eva Jiřikovská dle zadání režiséra Tomáše Ondřeje Pilaře v duchu moderního pojetí. Vedle těchto speciálních šatů se tedy protagonisté objevují na scéně v perfektně padnoucích moderních společenských oblecích. Bohové samozřejmě v pláštích. Režisér si dal záležet také na práci s časem, který někde plynul rychleji, někde byl naopak zpomalen. Zaujal například nápad pomalého narovnávání židlí lidu. O pohyb na jevišti se postaral choreograf Martin Šinták. Zvláště představitelé dvou dětských rolí vnesli do svého vystupování jiskru. Bezprostřední útěky k matce, házení vlaštovkami, nebo dokonale zvládnutá pomalá chůze vzad v záklonu zaujaly.

Konečně se dostávám k představitelům hlavních rolí. Hned v úvodu se ozve zvučným, nádherně zabarveným basovým hlasem Jan Hnyk jako představitel trojrole – jako věštec, bůh podsvětí a hlasatel. Roli krále Admeta přesvědčivě nastudoval Philippe Castagner, který zaujal i přirozeným hereckým projevem. Vedlejší role svými hlasově subtilnějšími projevy výborně obsadili Marek Žihla jako Evandro, Admetův důvěrník, a Markéta Klaudová jako Ismene. Pěvecky i herecky velmi jistě si počínal mladý talentovaný barytonista Daniel Kfelíř. Jeho rozepnutá košile odhalující holou hruď podtrhla jeho vystupování jako Apolla a Apollonova velekněze. Již výše zmíněných dětských rolí se zhostili při premiéře Ivana Bystřická jako Aspasia a Daniel Straka jako Eumelo. Zpočátku jsem přemýšlel, proč dívce nebyl svěřen hlas role Eumela, který se pohybuje intonačně ve vyšších polohách, ale při dalším poslechu obou jejich hlasů, kdy dívce se již hlas zabarvil do sametové hloubky a chlapec dosahoval nejvyšších poloh s naprostou lehkostí, jsem jejich výkony mohl jen obdivovat. Jejich hlasy byly podpořeny mikroportem. Konečně hlavní role Alcesty patřila při premiéře Barboře de Nunes-Cambraia. Dlouhé pasáže zpívala velmi průzračným, čistým a i do výšek naprosto suverénně se pohybujícím hlasem. Při dlouhé závěrečné děkovačce samozřejmě sklidila zasloužený ohlas i u publika. Její alternace by se dala nazvat trefou do černého.

Další reprízy dle mého velmi povedené inscenace málo uváděné opery Alceste lze v Plzni navštívit ještě 22. ledna, 28. ledna, 15. února nebo 12. března. Anebo si můžete zajet v květnu na prestižní festival Musica Bayreuth, kde bude představení ve dvou reprízách k vidění rovněž v nastudování DJKT.

Foto: Martina Root, Daniel Jäger