„Václav Hudeček pobaveně popsal, jak se původní nápad vizuálně vymkl z rukou, protože ‚za rok, o který jsme museli jejich vystoupení odložit, vyrostli minimálně o půl hlavy, spíš ale o celou…“

„Třináctiletý Alexandr Klement; o rok starší houslista Jan Novák; a šestnáctiletý Lukáš Mareček. Že každý z nich uspěl na nejrůznějších soutěžích, lze považovat skoro za samozřejmost.“

„Uznání zaslouží také nasazení a zvuk doprovázejícího Barocco sempre giovane. Přestože vystoupili jen v pěti, měl jsem při provedení Kol Nidrei pocit mnohem hutnějšího tělesa.“

Těm z nás, kteří leccos pamatují, zní skandování učňů z ČKD, jímž v listopadu 1989 odeslali komunistu Štěpána do bezvýznamnosti, dodnes v uších. Jejich skandování „My nejsme děti“ se pro mě stalo nadčasovým sloganem. Výzvou, jež říká, že myšlení, konání a mnohdy i um školáků nejednou přesahuje hranice, které jim dospělý svět přisuzuje. A poté zírá, když je vše jinak. Vzpomněl jsem si na tuto skutečnost opakovaně během večera, kterým v úterý 18. ledna vstoupil festival Svátky hudby, rozprostřený napříč celou kulturní sezónou, do roku 2022. Koncert, uskutečněný v příjemném prostředí Pražské konzervatoře, totiž představil tři opravdu velice mladé hudebníky, nad jejichž výkony se ovšem chvílemi tajil dech.

Jejich výběr popsal Václav Hudeček, k němuž tito adepti budoucí slávy vzhlížejí jako ke svému guru, z jeviště po první skladbě: „Už před loňským ročníkem Svátků hudby jsme s mojí ženou Evou vzpomínali na uplynulá léta, kdy se na jednom z festivalových koncertů objevilo na scéně cosi malého a kulaťoučkého, třímajícího v rukách lesní roh, na který zahrálo tak měkce a nádherně, že jsme nevěřili vlastním uším. Byl to samozřejmě Radek Baborák, který nejenže se časem stal naším přítelem, ale především jedním z nejlepších, ne-li úplně nejlepším, hornistů světa… A tak nás napadlo, že bychom se měli poohlédnout po nových Baborácích. Vytipovali jsme tři, kteří měli vystoupit na Svátcích hudby před rokem.“

Jenže – člověku se už tu větu, měnící se v otravnou frázi, nechce ani vyslovovat – zasáhl covid. Což o to, nápad i tři nominovaní zůstali ve hře také na počátku letoška. Nyní čerstvě třináctiletý flétnista a klavírista Alexandr Klement z Brna, o rok starší houslista Jan Novák z Mladé Boleslavi a – rovněž čerstvě – šestnáctiletý Lukáš Mareček, další Brňan. Že každý z nich uspěl na nejrůznějších soutěžích, lze považovat skoro za samozřejmost, kterou netřeba taxativně vyjmenovávat. I když alespoň vavříny z Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí, Heranovy violoncellové soutěže tamtéž či klavírních Prague Junior Note nebo Amadeus Brno stojí za zmínku.

Zato cítím hned v úvodu potřebu uvést jména pedagogů, kteří mají na vývoji a interpretačním umění mladičkých sólistů lví podíl. Alexandr, krátce Saša, se díky své dvojjedinosti těší přízni a péči hned několika vyučujících: Marie Škárkové či Jana Ostrého v oboru flétna a Ireny Marečkové, potažmo Iva Kahánka v oboru klavír. Jan studuje na Pražské konzervatoři u Jiřího Fišera a oslnil na mistrovských kurzech Václava Hudečka v Luhačovicích; Lukáš je žákem Václava Horáka na Konzervatoři Brno s tím, že absolvoval mezinárodní mistrovské kurzy u Michaely Fukačové, Michala Kaňky a Marka Jerieho.

Ale zpět k dotyčnému koncertu v sále Pražské konzervatoře. Václav Hudeček v roli hostitele večera pobaveně popsal, jak se původní nápad vizuálně vymkl z rukou, protože „za ten rok, o který jsme museli jejich vystoupení na Svátcích hudby odložit, vyrostli minimálně o půl hlavy, spíš ovšem o celou…“ Jedním dechem pak ovšem dodal větu, která mě oslovila jako klíčová: „Na jedné straně jsou to pořád děti, zlobivé, jak má být, ale zároveň naši kolegové, protože když člověk při jejich hře zavře oči, snadno podlehne přesvědčení, že na pódiu stojí dospělí.“ Přesně to mi šlo hlavou při jednotlivých částech večera. Co se příspěvků v podání (ne)dětí týká, zaklenul jejich oblouk svou dvojí prezentací Alexandr Klement. Zprvu si pohrál s Mozartovým Andante C dur pro flétnu a smyčce a svůj temperament naplno rozbalil v závěrečném Koncertu č. 21 C dur pro klavír a smyčce. Vše zvládal se zčásti dětským, ale chvílemi až potutelně dospělým úsměvem, jenž přiměl vedle mě v hledišti sedícího Josefa Krečmera k poznámce, že „ten kluk snad ještě netuší, co je tréma, a užívá si to bez zábran…“ Obdivuhodně zralý výkon na krásně znějící nástroj podal Lukáš Mareček. Ze tří sólistů večera byl osobnostně nejukotvenější, jakkoli by se z rošťácké délky jeho kalhot, odkrývajících červené ponožky, zaradoval podobně nestandardní Václav Havel. Od dojmů ale k faktům: niternou „modlitbu pro violoncello“ Kol Nidrei od Maxe Brucha provedl Lukáš soustředěně, bez sebemenší snahy o vnější efekt, zároveň s pokorou a přitom s patřičně emotivním výrazem. A později se na pódium vrátil v Rondu g moll pro violoncello a smyčce Antonína Dvořáka. Na téhož skladatele zacílil své suverénní vystoupení také Jan Novák. V jeho podání zazněly Mazurek e moll pro housle a smyčce a Romance f moll pro stejné nástrojové obsazení. Jan hrál dravě i hravě, pozorně i uvolněně – a po celou dobu se mi vracel Hudečkův postřeh o zavřených očích a dojmu z dospělého výkonu.

Ještě předtím, než se své práce – neboť nejde „jen“ o umění, ale o výsledek každodenní dřiny – ujali tři „školáci“, nastavil výkonnostní laťku jejich ochránce, žijící legenda, která si na rozdíl od některých nepotrpí na oslovení Mistře, ale zato jím je – Václav Hudeček. Že mu na provedení Koncertu Es dur č. 5. „La tempesta di mare“ Antonia Vivaldiho, překypujícího rozmanitostí nálad, velmi záleželo, odhalil nečekaný začátek večera. Bývá zvykem, že Václav své publikum osloví hned na začátku, uvede do nálady a do souvislostí. Tentokrát nastoupil společně s komorní sestavou souboru Barocco sempre giovane bez jediného slova, zaměřený na svůj výkon, po pětapadesátileté kariéře stále obdivuhodný.

Uznání zaslouží také nasazení a zvuk doprovázejícího pardubického tělesa, které Josef Krečmer vypiplal takřka k dokonalosti. A přestože vystoupili jen v pěti, respektive šesti, když houslemi vládly Iva Kramperová a Markéta Čepická, zatímco s violou se mazlil Jiří Kabát, měl jsem například při provedení Kol Nidrei dojem mnohem početnějšího, hutnějšího tělesa. Dospěle také všichni ponechali prostor k ovacím těm, pro něž byl – kdo ví – koncert možná jedním z důležitých krůčků do budoucna. Měřeno na vzdálenost, z koncertního sálu Pražské konzervatoře je to do Dvořákovy či Sukovy síně Rudolfina jen pár desítek metrů. Ve skutečnosti se jedná o další roky práce. Ovšem na úspěch, který, věřím, přijde, mají Alexandr Klement, Jan Novák a Lukáš Mareček zaděláno.

Kdo z diváků ale nechce čekat, má možnost si užít další z koncertů probíhajícího ročníku Svátků hudby. Bude rovněž plný překvapení a uskuteční se na stejném místě v magické datum 22. 2. 2022.

*******

Foto: Kateřina Šubínová