„Adagio pro orchestr Leoše Janáčka bylo příležitostí pro orchestr, jak naladit publikum a připravit ho na další program.“

„Orchestrální Žítkovská bohyně není ovšem dílo folklorní, je to zvukomalebná fantazie a převažují zde soudobé kompoziční postupy, včetně těch osobních.“

„Zpěvačka Barbora de Nunes-Cambraia zpívala part už potřetí, dvakrát pod jménem Barbora Polášková. Vědmě Surmeně dala hloubku a barevnost sametového altu, pevnost a údernost.“

Hudba má jednu velkou přednost, probouzí v lidech imaginaci, a i když není nablízku nic hmatatelného, posluchači mohou prožívat společné vjemy. Koncert, který pořádala Filharmonie Bohuslava Martinů ve čtvrtek 27. ledna v Kongresovém centru Zlín, měl přitažlivou dramaturgii. Všechny skladby se nesly ve znamení inspirace folklorem, který byl ve všech případech osobitě zpracován. Až na první skladbu, která se z tohoto rámce vymykala, přestože její autor měl k folkloru velmi blízko.

Adagio pro orchestr, JW 6/5 Leoše Janáčka, dílo mladého skladatele, se vymyká z jeho typického stylu, je introvertní, upřímně romantické a bolestné, má se zato, že je to bezprostřední reakce autora na úmrtí jeho dvouletého synka Vladimíra. Pomalá bolestná melodie se prolíná orchestrem a koncentruje se do závěrečného sóla hoboje a trombonu. Byla to příležitost pro orchestr, jak naladit publikum a připravit ho na další program.

Následující skladbou byla Suita ze singspielu Háry János od maďarského skladatele Zoltána Kodálye. Skladba je naplněná maďarským folklorem s barvitou instrumentací, kde našel své místo jako ústřední nástroj cimbál. Šestidílné vyprávění vysloužilého husara je barvitě líčeno svěží a vtipnou hudbou, kde má své místo zvukomalba a stylizace a kde dostal orchestr příležitost prokázat své kvality souhry a barevnosti.

Po přestávce přišla na řadu skladba soudobého skladatele Jana Vičara Žítkovská bohyně. Je veřejným tajemstvím, že soudobé skladby, které jsou vloženy doprostřed posluchačsky zajímavého programu, jsou publikem většinou „strpěny“. Tady ale šlo o líčení lokálního příběhu, který je součástí historie, neboť Zlínský kraj zahrnuje oblast Kopanic, chudého kraje, do kterého patří okolí Žítkové, obce, kde lidé dodnes mají niterný vztah k přírodě a kde ještě donedávna žily moudré ženy, „bohyně“.

„Osobitý folklór moravských Kopanic jsem využil ve své sborové tvorbě vícekrát, poprvé, když jsem psal pro sbor Boni pueri cyklus K horám. Orchestrální Žítkovská bohyně není ovšem dílo folklorní, je to zvukomalebná fantazie a převažují zde soudobé kompoziční postupy, včetně těch osobních. Podnět mi přinesla fascinující kniha Kateřiny Tučkové a následný pobyt na Žitkové a v prostředí Bílých Karpat. Samotnému příběhu je nejblíže vokální třetí část ‚Zaříkávání bouře‘, kdy vstupuje z pozadí sálu na pódium zpěvačka v roli ‚bohyně‘. Mé komponování této části bylo záhadné, až hrůzostrašné, neboť se vyznačovalo třídenním zápasem s computerem a s notačním programem Finale. Co jsem napsal, to bylo druhý den tóninově transponováno, nebo částečně vymazáno, či k tomu byla přidáno hluboké B jako prodleva apod. Vše se zklidnilo, až když jsem vypustil některé části textu. Na tyto věci nevěřím, ale co se vlastně dělo, nedokážu dodnes vysvětlit,“ svěřil se skladatel.

Skladba byla premiérována v roce 2015, kdy ji hrála Moravská filharmonie spolu s dirigentem Markem Štilcem. Dalšího provedení se ujala Filharmonie Bohuslava Martinů a provedla ji v roce 2018 v Ostravě pod taktovkou Stanislava Vavřínka. Tentokrát tedy šlo už o třetí uvedení, které nejvíc souznělo s lokalitou, kterou skladba líčí. Čtyři části, Žítková – Vyškovec – Zaříkání bouře – Chabová, tvoří jeden celek, ze kterého se třetí část vyděluje. Jde o sólový vstup altu a cappella na jednom tónu, při kterém sólistka prochází zezadu celý sál až na jeviště. Poté se pohybuje spolu s podkresem orchestru v rozmezí dvou oktáv, dramaticky, ale ne syrově. Tohle provedení je stylizace, prováděná školeným, kultivovaným a nosným altem. Orchestr líčí bouři téměř autenticky s využitím zejména sekce bicích a žesťů. Text je použit z knihy Kateřiny Tučkové, melodika je fantazie skladatele. Zpěvačka Barbora de Nunes-Cambraia zpívala part už potřetí, dvakrát pod jménem Barbora Polášková. Vědmě Surmeně dala hloubku a barevnost sametového altu, pevnost a údernost, poněkud však byla potlačena srozumitelnost slova.

Orchestr se zhostil úkolu bravurně a přesvědčivě, disonance vytvořily atmosféru tajemna a přesnost jednotlivých vstupů zajistila kompaktnost provedení. Závěr se láme do začátku tiché modlitby Otčenáš. Bouřka je zažehnána a pomalu přechází v pianových glissandech smyčců i dechů a v naléhavém šepotu hudebníků do klidné, poslední části Chabová. Je to působivé propojení world-music a soudobých kompozičních postupů a divácký ohlas byl nadšený a euforický a přítomný autor byl zahrnut ovacemi.

Jako poslední skladba koncertu zazněla Rapsodie na moldavská témata pro velký orchestr, op.47/1 polsko-ruského skladatele Mieczysława Weinberga. Ten pro svůj židovský původ neměl ve 20. století šťastný život ani v Polsku, ani v Moskvě, kam z Polska emigroval. Moldávie byla rodná země jeho rodičů a skladba nejprve nesla název Rapsodie na židovská témata. Moudře název změnil, a tak vyhověl přání tehdejší doktríny psát hudbu inspirovanou folklorem. Nostalgické a melancholické melodie v první části Adagio přebíjí ve druhé části Allegro molto nezaměnitelný židovský klezmer. Dílo je instrumentačně nápadité a barevné a přináší nezkrotnou a odbojnou energii.

Orchestr filharmonie řídil dirigent Tomáš Brauner, který se na chvíli vrátil do bývalého působiště a dal po celý večer hudbě hutnost, barevnost a tajuplnost. Široké plochy vynikaly zpěvností a barevnost orchestru vynikla díky maximálnímu nasazení a euforii orchestru, která se prosazovala i přes měkkou akustiku sálu. Byl to koncert, který přinesl sevřenou dramaturgii, výjimečnou kvalitu provedení a možnost srovnání skladatelské produkce současné se skladbami minulého století. A současná tvorba z tohoto klání vyšla výborně.

Foto: Filharmonie Bohuslava Martinů