„Přitlumené herectví Kelseyho doutná vnitřním žárem a z jeho pomstychtivého odhodlání jde regulérní strach.“

„Výkon polského tenoristy Piotra Beczały je přímo ikonický. Takto by zřejmě vévodu každý chtěl zazpívat, jenže taková jistota, přirozenost a nadhled se pěstují po celý život.“

„Kdybychom hledali dokonalost, musíme hovořit především o výkonu Rosy Feoly. Italská sopranistka ztvárnila Gildu na vrcholu svých uměleckých sil.“

Metropolitní opera v New Yorku zahájila letošní sezónu operou Rigoletto. Nestárnoucí klasika Giuseppe Verdiho byla nově uvedena v režii Bartletta Shera a na dynamické scéně Michaela Yeargana. V hlavních rolích účinkovali Quinn Kelsey, Rosa Feola, Piotr Beczała, Varduhi Abrahamyan a Andrea Mastroni. Provedení řídil dirigent Daniele Rustioni. Inscenaci mohli diváci zhlédnout v kinech prostřednictvím přenosu v sobotu 29. ledna.

Rigoletto je kultovní opus operního klasika Verdiho. Dramaticky přesvědčivý námět a strhující hudba se v tomto díle potkaly v koncentraci do té doby nevídané a neslýchané. Přitom okolnosti jeho vzniku nebyly vůbec jednoduché. Drama Victora Huga, z něhož libretista Piave vycházel, bylo zakázáno hned druhý den po své premiéře. Ani Verdiho Rigoletto to neměl snadné a nevyhnul se přísné politické cenzuře. Vojenským guvernérem v Benátkách byl zařazen do oblasti „odpuzující nemravnosti a oplzlé sprostoty“. Poetická synonyma pro docela realistický portrét hedonistického vévody a jeho šaška, který se marně snaží uchránit počestnost své jediné dcery, nemyslíte? Pod pokličkou poměrně banálního příběhu se ovšem ukrývá zajímavá zkušenost, která naznačuje, že spravedlnost neexistuje, zlo nikdy není po zásluze potrestáno a že z lásky člověk někdy provádí hloupé věci.

Režisér Bartlett Sher všechny narativy příběhu dokázal spojit do sugestivního a koncízního tvaru. Jeho režie důsledně vychází z typologie a charakterů jednotlivých postav. Vévoda z Mantovy je líčen jako obyčejný floutek, který využívá svého značného charismatu a společenského postavení. Život je pro něj nekonečný večírek a srdce žen pouhým abecedním seznamem k odškrtnutí. Nic víc, ale taky nic míň, přesně, jak řekl v rozhovoru protagonista vévody Piotr Beczała: Není to vyloženě negativní postava, protože někdy není špatné být vévodou. Sher nehledal v morálním profilu vévody žádné doprovodné berličky a vylíčil ho jako jednoduchého muže, kterému pramálo záleží na ostatních. Klíčové je pro něj uspokojit své libido. Přesně v této intenci svou úlohu sehrál hvězdný polský tenorista Beczała, kterému režisér připsal několik skvělých bonmotů. Nejpovedenější je patrně sekvence, když vévoda přichází do baru s pistolí v ruce a překvapí westernovou hláškou: „Chtěl bych něco k pití a tvoji sestru k tomu.“

Nejdynamičtější postavou opery je vévodův šašek Rigoletto, jehož rozporuplný charakter nejvíc svádí k herecké expresi a přehrávání. I zde si ovšem Sher s představitelem titulní role, kterým je skvělý Quinn Kelsey, báječně rozuměli. Rigoletto není jen snůškou špatných vlastností, také on má svou třináctou komnatu, kde nehraje žádnou hru a kde nemá žádnou masku ani líčidla. Přitlumené herectví Kelseyho doutná vnitřním žárem a z jeho pomstychtivého odhodlání jde regulérní strach. Přitom nemusí často hnout ani brvou a rozehrává svou postavu jen náznakově,  nemotorně ošklivým pohybem a jemnou distinkcí obličejové mimiky.

Nájemného vraha Sparafucila ztvárnil Andrea Mastroni důvěryhodným způsobem. Hodně mu pomohl atraktivní zevnějšek a věrohodnost podání. Pěvecky se ovšem podobně jako Maddalena Varduhi Abrahamyan nepřehoupnul přes běžný standard.

Kdybychom hledali dokonalost, musíme hovořit především o výkonu Rosy Feoly. Italská sopranistka ztvárnila Gildu na vrcholu svých uměleckých sil. Její postava má neuvěřitelný progres – od tatínkovy hýčkané „dcerunky“, která má své romantické kostelní tajemství, přes dívku zbavenou iluzí o tom, co všechno je láska, až po těžko pochopitelné, obdivuhodné a vlastně i trochu marnotratné gesto, s nímž obětuje vlastní život za život zhýralého vévody, kterému je dávno úplně lhostejná. Feolina Gilda je naprosto uvolněná, vyhýbá se afektu a sebemenší romantické okázalosti. Pro své pohnutky volí lapidární herecké prostředky. Ústřední trojúhelník Kelsey, Feola a Beczała je po herecké stránce propracován dokonale.

Bez zajímavosti nejsou ani pěvecké výkony, kterým vévodí neuvěřitelně disponovaná Feola a suverénní Beczała. Italská diva má svůj hlas především pod absolutní kontrolou, nepovolila sebemenší intonační odchylku a blýskla se ukázkovým belcantem s čistým, zářivým vrchním rejstříkem. Emoce, které vyjadřuje, jsou dojemné, nikoli přepjaté. Slavná árie „Caro nome“ vyzněla v jejím podání hebce a vzdušně, jako by se nejednalo o nesmírně náročný koloraturní majstrštyk.

Výkon polského tenoristy Piotra Beczały je přímo ikonický. Takto by zřejmě vévodu každý chtěl zazpívat, jenže taková jistota, přirozenost a nadhled se pěstují po celý život. Výkon Beczały je výsledkem nejen velkého talentu, ale především dobré životosprávy, psychické i fyzické odolnosti a neutuchajícího tréninku. Pro Beczału je Rigoletto osudovou operou. S ní debutoval nejen v MET, ale i na jiných operních kolbištích. Už proto si zaslouží obdiv, protože se vyhnul veškerému patosu, který by mu náležel, a dal do svého výkonu jenom tolik, kolik bylo zapotřebí.

Dechberoucí je rovněž výkon verdiovského specialisty Kelseyho. Jeho baryton má podmanivé hloubky, sice nevládne zvlášť čarokrásnou barvou, ovšem nakonec si podmaní publikum díky způsobu, s nímž se svým hlasem pracuje. Kelsey ho psychologicky umí doslova vyždímat a vypustit na svobodu nejtemnější víry lidské psychiky.

Skvělá režie Bartletta Shera se v novém nastudování opírá o dynamickou a pohyblivou scénu Michaela Yeargana. Jejím principem je otáčivé jeviště a také rafinovaně koncipované kulisy. Neustálý pohyb vpřed, dějové prostupy, kdy je vidět, nejen co se právě odehrává, ale co se teprve stane. Spojení herecké akce s očekáváním. Konvergence minulého, současného i budoucího. Sherova režie účinně pracuje nejen s organizací a řádem určitého společenství lidí, ale dokáže turbulentně zachytit iracionální chaos, který pramení z nerovných pozic zúčastněných.

Hudební nastudování dirigenta Daniela Rustioniho je lahůdkové. Pod jeho taktovkou hraje metropolitní orchestr Verdiho s vitálním tahem a gradací. Jednotlivé hráčské výkony v sólových rolích jsou od prvního do posledního okamžiku znamenité. Hudba je rovnocennou partnerkou dialogů a přesně takto to Verdi chtěl. Až si divák trochu musí povzdechnout, kdy něco tak prokresleného a výtečného zažije opět také v našich končinách.

Inscenační tým se vyrovnal s tradiční látkou invenčně a dokázal ji představit svěžím, a přitom nenásilným způsobem. Často se u nás hovoří o progresivní režii. Kdo by ji chtěl zažít, může začít třeba Rigolettem Bartletta Shera. Je totiž realizována se skutečnou láskou a úctou k originálu a bez samolibých osobních (ale velmi osobitých!) inovací…

Třeba se dočkáme!

Foto: MET / Aerofilms