„Bizetova Malá suita pro orchestr je skladba nejen melodická, ale tak skvěle napsaná, že dá vyniknout jednotlivým hudebním nástrojům.“

„Dalberto prokázal, že je skutečně mimořádný pianista.“

„Čím jiným zakončit slavnostní francouzský večer než tou nejslavnější a nejpopulárnější Ravelovou skladbou, Bolero.“

Každá země EU, když přebírá předsednictví, se snaží nějakým způsobem zviditelnit. My jsme v roce 2009 vymysleli dvouznačné heslo s kostkou cukru „Evropě to osladíme“ a plastiku Davida Černého Entropa, která urazila snad polovinu členských zemí. Moc diplomatické to nebylo. To Francie, která se stále považuje za srdce evropské kultury, zahájila své předsednictví hudbou. Velvyslanectví Francouzské republiky a Francouzský institut v Praze proto oslavily začátek předsednictví EU v Radě Evropské unie slavnostním koncertem PKF – Prague Philharmonia 2. února 2022 ve slavnostně vyzdobené Smetanově síni Obecního domu.

Na stejný den připravila francouzský program i Česká filharmonie. Pozvala si k tomu francouzského dirigenta Alaina Altinoglua, varhany obsluhoval Thierry Escaich, rovněž Francouz, a na programu byl Debussy, Ravel a Saint-Saëns. To PKF – Prague Philharmonia měla jednu výhodu – už osmou sezónu stojí v jejím čele jeden z nejlepších francouzských dirigentů – Emmanuel Villaume, umělec, který miluje Mahlera i Ravela a který do puntíku naplňuje to, co vyzdvihl v programu velvyslanec Francie v ČR Alexis Dutertre – „úžasné hudební pouto mezi Paříží a Prahou, které spřádají francouzští i čeští hudebníci již několik staletí“.

Večer zahájila Malá suita pro orchestr Georgese Bizeta, pro orchestr přepracované některé části Bizetovy klavírní suity Dětské hry. Obě díla mají i stejné opusové číslo, byť v malé suitě ze dvanácti částí je jich použito pouze pět. Je to skladba nejen melodická, ale tak skvěle napsaná, že dá vyniknout jednotlivým hudebním nástrojům. Hned v první části, Marche, jsou to hráči na bubínek a na trubku, v druhé části, Berceuse, nás ukolébávají krásné tóny violoncella, jimž odpovídají housle, aby si předávaly téma s klarinetem, hobojem i flétnou. V třetí části, Impromptu, nás v rychlém tempu burcuje flétna, která je podporována pizzicatem strunných nástrojů. V Duu, to je dialog mladého muže – violoncella a mladinké ženy – houslí, dialog plný lyrismu, lásky, mladistvého zápalu i vášně. Dílo je zakončeno částí Galop, tancem, který ve Francii v předminulém století zakončoval každý bál, kdy už byla nálada spíše nevázaná. Housle se snaží držet formu, ale tempo je zrazuje a nakonec celý orchestr končí dlouhým vzrušujícím akordem. Mívám ve zvyku upozorňovat na jednotlivé sólisty, ale to bych musel vyjmenovat snad polovinu orchestru. Emmanuel Villaume tvrdí, že PKF – Prague Philharmonia je orchestr, kde každý hráč, skutečně každý, je silná osobnost a dohromady tvoří špičkový polyvalentní orchestr. Pokud by po něm někdo chtěl, aby tato svá tvrzení dokázal, může mu pustit televizní záznam Bizetovy Malé suity pro orchestr.

Jak vypadá skladba jednoho geniálního impresionisty, když ji aranžuje druhý geniální impresionista, jsme se mohli přesvědčit na Sarabandě od Clauda Debussyho v aranžmá pro orchestr od Maurice Ravela. Sarabanda je jednou ze tří vět, tou prostřední, z Debussyho skladby Pour le piano. Debussy předepsal, že by se měla hrát „pomalu a s vážností“ , mělo to být něco jako starý portrét v Louvru. Ravel ve svém aranžmá pro orchestr tento Debussyho předpis rozboural a sarabandu zpracoval spíše jako moderní obraz Clauda Moneta než Monu Lisu. Musím se přiznat, že klavírní originál je mi sympatičtější, i když provedení PKF – Prague Philharmonia se nedá nic vytknout.

Jedním z těch hudebníků, kteří byli hluboce ovlivněni svým pobytem v Paříži, byl na začátku 20. století Bohuslav Martinů. Získal v roce 1923 ministerské stipendium a přišel do Paříže „na pár roků“. Zůstal osmnáct let. Dvacátá léta minulého století, to byl v Paříži přímo hudební kvas. Končila éra impresionismu, ke slovu se dostávala Pařížská šestka, novodobé hudební skladební postupy, vztah k folkloru a lidové hudbě i jazzu. Martinů všechny tyto trendy vstřebával a reflektoval ve svých skladbách. Pro středeční koncert byla ovšem vybrána skladba Toccata e due canzoni, kterou Martinů napsal při svém pobytu v USA. Klavírní part přednesl Stanislav Gallin. Gallin po absolvování hudebního gymnázia v Petrohradě odešel studovat na HAMU do Prahy a doktorát má z VŠMU v Bratislavě. Na HAMU v současnosti pracuje jako odborný asistent pro klavírní spolupráci. Přesto, že skladbu Bohuslava Martinů hrál z not, jeho spolupráce s orchestrem byla příkladná. Pracoval dobře s pedálem, dokázal odstínit jednotlivá tempa i odlišit zpěvnou melodiku od velkých kontrastních rytmických ploch.

Málokdy se stává, aby na jednom koncertu vystoupili dva sólisté. PKF – Prague Philharmonia si tento přepych na slavnostním koncertě dovolila. A jako druhý sólista nepřišel jen tak ledaskdo – jeden z největších současných francouzských pianistů – Michel Dalberto, který přednesl Koncert pro klavír a orchestr G dur Maurice Ravela. Tato skladba byla zcela jistě vybrána úmyslně, poněvadž právě ta zazněla na koncertě při jediném Ravelově pobytu v Praze 18. února 1932, kde ji provedla Marguerite Long. Je to skladba, která dá vyniknout nejen technické připravenosti interpreta, ale i uměleckému vypracování. Dalberto prokázal, že je skutečně mimořádný pianista. Má výjimečnou vlastnost odlišit jednotlivé zvukové roviny, jeho dynamika je přímo kolosální, barvitost jeho hry je neskutečná. Druhá věta, Adagio assai, to je vrchol lyrismu, něžná melodická linka v dialogu s anglickým rohem rozechvívá smysly, aby ve třetí větě, Presto, ukázal svou neuvěřitelnou techniku. Orchestr mu byl výborným partnerem, je třeba pochválit hlavně dechovou sekci.

Však také obecenstvo bouřilo a nechtělo umělce pustit. Po mnoha a mnoha děkovačkách tedy Dalberto sedl opět ke klavíru a jako přídavek zahrál suitu Maurice Ravela Ondine. Bývá zvykem, že sólista v přídavku uvede nějaké kratší dílko nebo jen část větší kompozice. Dalberto zahrál toto skoro desetiminutové dílo kompletně! Opět skvěle a obecenstvo opět bouřilo. A tak tento mimořádný pianista si sedl znovu ke klavíru a zahrál skladbu svého srdce – Wohin? z písňového cyklu Die schöne Müllerin od Franze Schuberta v aranžmá Sergeje Rachmaninova. Co říci k provedení? Snad jen to, že Michel Dalberto ukázal svou kapacitu proniknout do různých stylů. A jako u všech špičkových interpretů, vypadalo to, že je to naprosto jednoduché a snadné.

Čím jiným zakončit slavnostní francouzský večer než tou nejslavnější a nejpopulárnější Ravelovou skladbou, Bolero. PKF – Prague Philharmonia nastoupila v nejsilnějším obsazení a předvedla brilantní výkon. Emmanuel Villaume sice vyvolával při děkovačce na konci jednotlivé sólisty, ale dle mého úsudku si potlesk zasloužili všichni.

Foto: Ivan Malý