„Třiadvacetiletá houslistka Terézia Hledíková ve Scherzu capricciosu Františka Ondříčka zaujala vřelým, intonačně jistým tónem.“

„Volná věta flétnového koncertu Mercadanteho byla v podání Taláckové provedena jakoby jedním dechem.“

„Celkové vyznění Čajkovského Čtvrté symfonie potvrdilo, že orchestr si se svým šéfdirigentem rozumí a jeho kvalita se jeví jako stále stoupající.“

Je skvělé, že současný management orchestrů dává příležitost sólově vystoupit i velmi mladým hudebníkům na začátku jejich kariéry. V Plzni tak vystoupila houslistka Terézia Hledíková, mimo jiné nositelka ceny ze soutěže Young Paganini v polské Legnici v roce 2018, a flétnistka Anna Talácková, laureátka soutěže Pražského jara v roce 2019. Vrcholem programu bylo provedení Čajkovského Čtvrté symfonie f moll, op. 36.

Úvodem čtvrtého abonentního večera řady Platina zazněla kratší virtuózní skladba pro housle a orchestr Scherzo capriccioso Františka Ondříčka. Teprve třiadvacetiletá houslistka Terézia Hledíková, která pochází ze Slovenska a nyní studuje na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze, zaujala vřelým, intonačně jistým tónem zvláště v pomalejším středním dílu kompozice. Poněkud nešťastně působila ale její souhra s orchestrem v rychlých krajních částech. Ondříček dílo komponoval pro housle a klavír a tak je jistě jinak velmi talentovaná sólistka zvyklá skladbu interpretovat. K souhře s orchestrem, kde doprovází poněkud více rukou než pouhé dvě klavíristovy, bude muset nasbírat ještě více zkušeností.

Suverénněji si počínala devětadvacetiletá flétnistka Anna Talácková v sólovém partu Koncertu pro flétnu a orchestr e moll Saveria Mercadanteho. Absolventka Ostravské univerzity, která studovala i na akademiích v Bruselu, Lublani a v Saarbrücken, je sóloflétnistkou Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, členkou Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze a členkou dechového kvintetu Alinde Quintet. Zatímco v předehře v orchestru paradoxně zazněla nějaká intonační nepřesnost, sólistka tvořila na svůj nástroj velké fráze a měla příjemný měkký tón znějící vždy nad orchestrem. Nádherně barevně a zpěvně vyznělo vedlejší téma v E dur. V závěru první věty suverénně zahrála lomené oktávy a veškeré vysoko položené jednotlivé tóny se ozývaly s lehkostí a stoprocentní spolehlivostí. Volná věta byla v podání Taláckové provedena jakoby jedním dechem. V závěrečném rondu bylo velmi vhodně zvolené tempo a spolupráce sólistky s dirigentem byla příkladná. Také reakce publika na výkon sólistky byla spontánní, ale nebyla opětována žádným přídavkem. Škoda…

Jako vrchol večera zazněla Čtvrtá symfonie f moll, op. 36 Petra Iljiče Čajkovského. Monumentální dílo autora, které má v partituře 225 stran, vyznělo v podání Plzeňské filharmonie pod taktovkou jejího šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho skvělým způsobem. Pominu-li jediný detail, kdy jsem měl pocit, že hobojové sólo na začátku druhé věty je intonačně mírně nad tónem a působí neklidně, což pak už v dalším motivickém průběhu u klarinetů a fagotů pominulo, dirigent přesvědčil svým vyzrálým pojetím díla. První větě nechyběla noblesnost a obrovské dynamické kontrasty. Dechberoucí bylo třeba místo s pianissimem v tympánech. Druhá věta skvěle vystihla určitou tesklivou náladu, výborně vyzněla změna charakteru v Più mossu, stejně jako klarinetové a fagotové sólo v závěru věty. Ve třetí větě si v naprosté souhře odpovídaly skupiny vrchních a spodních smyčců v pizzicatech, maximum bylo vytěženo i z dynamických změn. Chvíli participující žestě zněly opravdu slavnostně. Finále se rozhodl dirigent připojit hned ke konci třetí věty v pianissimu. Závěrečná věta měla v uchopení Iwasakiho obrovský tah. Šestnáctinový pohyb v komplementárním rytmu mezi skupinami nástrojů výborně navazoval. Celkové vyznění symfonie potvrdilo, že orchestr si se svým šéfdirigentem rozumí a jeho kvalita se jeví jako stále stoupající.

Foto: Filharmonie Plzeň