„Očekávání se ale protahovalo a asi po deseti minutách předstoupila před publikum poněkud vyděšená paní režisérka Jana Andělová-Pletichová.“

„Sólisté zazpívají ty nejznámější árie z proscéniových lóží a samozřejmě vám nabídneme náhradní termín. A potom vás všechny zvu do foyeru na setkání se sólisty a na víno.“

„Publikum bylo chápavé a nakonec i vděčné, že zažilo něco výjimečného.“

Neděli s krásným datem 20. 2. 2022 si opavské divadlo zvolilo jako den pro premiéru Verdiho opery Rigoletto. I v divadlech však tu a tam dochází k těžko předvídatelným situacím, a tak se publikum nakonec premiéry nedočkalo – v žádném případě ale neodcházelo zklamáno.

Divadlo v Opavě má starou historii, bylo otevřeno už v roce 1883, tedy stejně jako Národní divadlo v Praze po vyhoření. A obyvatelé Opavy si ho hýčkají jako klenot. Budova zvenku klame, nepříliš vzhledná socialistická přestavba totiž skrývá překvapení. Nádherný interiér ve stylu Ludvíka XVI. pojme asi čtyři sta diváků, je zde skvělá akustika a ze všech míst je pohodlný pohled na jeviště.

Operní soubor má vlastní orchestr a sbor a šest kmenových sólistů je doplňováno podle potřeby hosty. Pro diváka je tedy zajištěna variabilita protagonistů a soubor si tak může zvát zajímavé a kvalitní mladé umělce nejen z České republiky. Dramaturgii zajišťuje režisérka Jana Andělová-Pletichová, která jako zkušená divadelnice ví, co domácímu publiku nabídnout. V době covidové to jistě nebyl jednoduchý úkol, ale přesto v této sezóně jsou na repertoáru opery jako například Figarova svatba, Prodaná nevěsta, La traviata a první premiérou v tomto roce se stal Verdiho Rigoletto. Opera nelehká, ale atraktivní a soubor i publikum se na ni velmi těšily.

I já se vypravila s přáteli na premiéru až z Brna, protože do tohoto divadla jezdím ráda, vážím si práce lidí, kteří zde divadlo provozují, a obdivuji jejich nasazení a zápal. V neděli 20. února byla cesta po dálnici příjemná a rychlá a stihli jsme i procházku po Opavě a chutnou večeři. Pak už jen slavnostní nálada a očekávání v sále.

Očekávání se ale protahovalo a asi po deseti minutách předstoupila před publikum poněkud vyděšená paní režisérka Jana Andělová-Pletichová a prosila o dalších deset minut strpení. Něco se pokazilo na hlavní požární oponě a technici závadu odstraňují. To se ještě pokoušela o veselost a o vtipný komentář. Takhle ale vystoupila paní režisérka ještě třikrát. Naposled to bylo se zoufalstvím v hlase: „Moc vás prosím o shovívavost, ale závada je neopravitelná a oponu tedy nelze zvednout. Abychom hráli před oponou, když je tu ani ne půl metru místa, to není možné. Radili jsme se, co s tím, a nabízíme vám náhradní řešení. Sólisté zazpívají ty nejznámější árie z proscéniových lóží a samozřejmě vám nabídneme náhradní termín. A potom vás všechny zvu do foyeru na setkání se sólisty a na víno…“ Publikum vděčně souhlasilo, bylo to nejrozumnější řešení.

V proscéniových lóžích se tedy prolínali postupně hlavní protagonisté, především mladá, okouzlující sopranistka Lucie Kaňková, v Opavě debutující, která má na svém kontě už mnohá zahraniční ocenění. Její hlas zářil, koloratury perlily a jemná piana se vznášela v prostoru. Otcem Rigolettem jí byl publiku dobře známý, zkušený a oblíbený barytonista Pavel Klečka. Že je miláčkem publika, bylo jasné, když se ve své hlavní árii přehoupl přes bariéru lóže a šel před publikum na úzkou lávku a zazpíval árii Rigoletta v kleče. Jeho „…pieta, signore, pieta…“ bylo zvučné, plné, barevné a s hlubokou emocí. Divadlo bouřilo a volání bravo nebralo konce. Dalším, kdo nadchl publikum, byl představitel zhýralého vévody z Mantovy. Mladý tenorista s podivuhodným jménem, které jako by předznamenávalo konec covidové pandemie. Ukrajinský pěvec z Oděsy, Viktor Bezkorovainyi. Je třetím rokem v angažmá v opeře v Plzni a v Opavě vystoupil jako host. Publikum uhranul zvučným otevřeným tenorem s italskou školou, s žesťovým leskem a bezpečnými jasnými výškami. Bylo to jako zjevení a publikum ho nechtělo pustit. Tuto hvězdnou trojici doplnila v ansámblech Katarína Jorda jako Giovanna, společnice Gildy, jejíž vystoupení bylo sice malé, ale hudebně zcela nezbytné.

A co se zpívalo? Inu opravdu to nejlepší z opery, takže z toho vyšel docela pěkný průřez:

1. Árie vévody Questa o quella per me pari sono – 1. jednání, 1. obraz

2. Duetto Gilda a Rigoletto Pari siamo! Figlia! Mio Padre! – 1. jednání, 2. obraz

3. Scena a duetto Gilda a vévoda a Giovanna – ho dei rimorsi – Signor né principe

4. Scéna a árie Gildy – Gualtier Maldè… Caro nome…

5. Árie a stretta vévody – Ella mi fu rapita! Parmi veder le lagrime

6. Árie Rigoletta – Cortigiani….

7. Árie vévody – La donna e mobile

Orchestr řídil šéf opery Vojtěch Spurný, který neskrýval smutek a depresi ze zkažené premiéry. „Já už v tomto divadle zažil hodně. Nefungovaly nám vozy, které vynáší orchestr na úroveň scény. Nefungovaly také vozy, které jezdí po jevišti a zajišťují proměnu scény. Dokonce nám v muzikálu přestaly fungovat mikrofony, včetně odposlechů! Ale aby se někdy nezvedla hlavní, protipožární opona, a to dokonce na premiéře, to snad ještě nezažili nikde v žádném divadle!“ zoufal si šéf opery.

Publikum však bylo chápavé a nakonec i vděčné, že zažilo něco výjimečného, že přece jen slyšelo ty nejhezčí árie, že čtyři protagonisté i orchestr do výkonu dali vše, včetně srdce, a nakonec i za to, že si po představení mohlo společně připít s inscenátory i se zpěváky a popovídat si. Tento zážitek přinesl jistě na jedné straně smutek inscenátorům i všem účinkujícím, ale určitě přispěl ke vzájemnému souznění s publikem. To dostane představení v náhradním termínu a tato příhoda bezpochyby vejde do dějin divadla. Možná, že ji použije i nějaký nový Karel Čapek, který bude psát o tom, jak se dělá – i nedělá – divadlo. Každý zážitek je obohacující, i ten stresový. A tak opavskému divadlu – TFUJ, TFUJ, TFUJ – do dalších inscenací!

Foto: ilustrační – Fb divadla a Lukáš Wodecki / Slezské divadlo Opava, Karla Hofmannová