„Bylo to poprvé, co Prokofjev psal bez nástroje, kdy neměl možnost si napsané přehrávat, kupodivu napsal jednu ze svých nejzářivějších skladeb.“

„Zařadit po této skladbě Koncert pro klavír a orchestr č. 14 Es dur Wolfganga Amadea Mozarta byl omyl dramaturgie.“

„V Praze jsme slyšeli samozřejmě původní verzi z roku 1930 a lze se jen divit, proč se toto nádherné dílo hraje tak málo.“

Dramaturgie Symfonického orchestru Českého rozhlasu postavila svou hlavní abonentní řadu v této sezóně na významných sólistech, ale i na dílech, které tak často neslýcháme. Pro pražské publikum to znamená mimořádné obohacení, ale vzhledem k tomu, že koncerty jsou zároveň vysílány přímým přenosem na stanici Českého rozhlasu Vltava s možností přehrání záznamu na stanici D-dur, je to mimořádné obohacení i hudebního života mimo hlavní město. Je třeba také uvítat, že se v programu objevují i díla současných skladatelů, pro řadu i velmi informovaných znalců soudobé hudby prakticky neznámých.

Už jsme slyšeli třeba dílo žijícího klasika soudobé německé hudby Wolfganga Rihma nebo rusko-tatarské skladatelky Sofie Gubajduliny, která v letošním roce oslaví devadesáté narozeniny. Těšit se můžeme na koncert pro bicí nástroje od finského skladatele Kaleviho Ahoa nebo Estonce Erkki-Svena Tüüra. Vrcholem zcela jistě bude světová premiéra kompozice českého skladatele střední generace Ondřeje Štochla, psané přímo pro SOČR.

V této sezóně má SOČR také mimořádnou rezidenční umělkyni. Je jí venezuelská klavíristka Gabriela Montero. Gabriela Montero je tak trochu zázračné dítě. Na piano hrála prakticky odmalička, svůj první veřejný koncert, Koncert pro klavír a orchestr D dur Josepha Haydna, měla ve svých jedenácti letech. Díky státnímu stipendiu koncem sedmdesátých let minulého století studovala soukromě v USA, aby pokračovala začátkem devadesátých let na Royal Academy of Music v Londýně. Jako residenční umělkyně samozřejmě zahajovala i letošní sezónu Symfonického orchestru Českého rozhlasu SOČR slavnostním koncertem, čím jiným než Čajkovského Koncertem pro klavír a orchestr č. 1 b moll. Jejím dalším vystoupením s rozhlasovými symfoniky bylo pondělní vystoupení v Dvořákově síni Rudolfina.

Jak už to v poslední době bývá, vzhledem k pandemii se často musí měnit sólisté či dirigenti nebo oznámená díla, občas obojí. Tentokrát ochořel Marek Šedivý, hlavní hostující dirigent SOČRu. Ještě že existuje sesterský symfonický orchestr BRSO (Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu), za jehož dirigentským pultem sbíral zkušenosti pod vedením Marisse Jansonse mladý Joseph Bastian. Tento čerstvý čtyřicátník má snad „zaskakování“ přímo dáno osudem. Svou rychlou dirigentskou dráhu, oficiálně byl totiž bastrombonista BRSO, založil na rychlém záskoku na poslední chvíli za indisponovaného dirigenta a provedl Brahmse, Berga a Elgara tak, že se v Mnichově mluvilo o senzaci. Na poslední chvíli zaskočil i v pondělí v Praze. A zase je mu třeba dát absolutorium. Jeho dirigentský styl je mimořádně klidný, orchestr vede jasnými gesty, chvílemi jako kdyby ani nedirigoval, přestože se zcela jistě seznamoval s partiturami těsně před zkouškami, bylo vidět, že má jasnou koncepci. Jeho dirigentský styl se mi velmi líbil a bylo by možná dobré, aby se v Praze objevil nejen na záskok, ale aby měl možnost ukázat, jak pracuje s orchestrem v „normálním“ režimu.

Koncert zahájila Symfonie č. 1 D dur Sergeje Sergejeviče Prokofjeva „Klasická“. Symfonie vznikla v roce 1917 v jedné malé vesničce nedaleko Petrohradu, kde nebylo v celé vesnici ani rozladěné piano, natožpak klavír. Bylo to poprvé, co Prokofjev psal bez nástroje, kdy neměl možnost si napsané přehrávat. Kupodivu napsal jednu ze svých nejzářivějších skladeb. Je nesmírně pestrá, barevná, ve vysokých tónech až ostrá, rázná, šlapavá, a přece místy romantizující, klasicistně taneční jakoby z nějakého bálu na konci 19. století, hned ale zas veselá až komická, jindy nepateticky heroická. Je napsaná pro malý orchestr, jen s hlavními nástroji, ale bez trombonů a tuby. Joseph Bastian zdůraznil její rytmičnost a až mozartovskou lehkost. S mimořádnou lehkostí hrála i smyčcová sekce, dobře doplňovaná fagoty a lesními rohy. Skladba i její provedení jako by rozjasnily celé Rudolfinum.

Zařadit po této skladbě Koncert pro klavír a orchestr č. 14 Es dur Wolfganga Amadea Mozarta byl omyl dramaturgie. Tento koncert zahajuje dlouhou řadu Mozartových klavírních koncertů z vídeňského období. Byl napsán pro jeho žačku a snoubí se v něm pasáže vysoké technické náročnosti s pasážemi středně těžkými až lehkými. Pro zkušenou klavíristku, jakou je Gabriela Montero, by to neměl být žádný problém. Dost mě ovšem překvapilo, že Montero hrála z not (tedy pardon, z tabletu). Bylo ovšem vidět, že má koncert propracovaný. Obsazení orchestru vycházelo z orchestrace, která kromě smyčců už vyžadovala pouze dva hoboje a dvě horny. Koncert působí značně monotematicky a melodicky ploše. Přes snahu sólistky i orchestru po jásavé a melodicky rozmanité symfonii Prokofjevově působil Mozart mdle. Možná stačilo zařadit Mozarta na úvod a teprve potom zařadit Prokofjeva. No, už se stalo.

Že je možné vytvořit velmi barevnou strukturu jenom s klavírem, trubkou a smyčci, se ukázalo na Koncertu pro klavír a orchestr č. 1 c moll se sólovou trubkou Dmitrije Šostakoviče. První Šostakovičův koncert pro klavír a orchestr vznikl v roce 1933 a výrazně se odlišuje od jeho děl z pozdějšího období. I když se už schyluje ke Stalinským čistkám, ovzduší houstne a Šostakovičovo dílo začíná být podrobováno kritice a zakazováno, stále ještě může tvořit bez tvrdých zásahů shora. Proto je stále ještě toto dílo pozitivní, optimistické, bez tragických tónů, které se objevují v jeho pozdějších dílech. Šostakovič si zde dovolil pro něho až neuvěřitelnou dávku humoru, ironie a sarkasmu. Dílo je také plné citací, ať už vlastních, nebo z Beethovena či i nám dobře známé rakouské lidové písně „O du lieber Augustin Augustin“. Dílo je plné rozdílných témat, které se střídají až s přebujelostí.

Gabriela Montero i tentokrát hrála z not, v tomto případě skutečně z tištěných. Na trubku ji doprovázel Jiří Houdek spolu se smyčcovým orchestrem. Trubka je zde skutečným sólovým nástrojem, nejen doprovodným nástrojem klavíru, má velká sóla ve druhé a čtvrté větě. Zvláště sólo ve druhé větě je velmi náročné nejen svou délkou, ale i rozsahem a dynamikou. Jiří Houdek má velmi dobrou dechovou techniku, výtečnou dynamiku i s dusítkem, prostě není na pozici prvního trumpetisty SOČRu už dvaadvacet let nadarmo. Gabriela Montero předvedla, proč patří k významným sólistům. Dobře vede melodickou linku, je plna živosti a temperamentu. Skvěle spolupracuje se smyčci při předávání témat, stejně jako s trubkou, zvláště ve čtvrté větě. Technicky náročné plochy, kterých je v celém díle plno, zvládá bez potíží. Třeba kadence ve čtvrté větě, to bylo přímo brilantní. Publikum jásalo. A tak Montero nabídla přídavek. Přídavek pro ni typický, který jsem ale neslyšel na našich pódiích několik desetiletí. Improvizaci na dané téma. Problém byl, že Gabriela Montero, přestože je residenční umělkyní, toho z české hudby moc nepochytila, a tak muselo nastoupit publikum. Návštěvníci se nakonec shodli na úvodních šesti taktech duetu Kecala a Jeníka z druhého dějství Prodané nevěsty Bedřicha Smetany „Znám jednu dívku…“ Smíšený sbor návštěvníků Rudolfina téma třikrát zapěl, Gabriela Montero si jej dvakrát zkusila na nečisto a pak už se rozjela skvělá improvizace, za kterou by se jistě nestyděl ani Ferenc Liszt.

Poprvé během koncertu nastoupil SOČR v kompletní sestavě, aby provedl monumentální Symfonii č. 4 C dur Sergeje Prokofjeva. V roce 1929 žil Prokofjev v exilu v Paříži a spolupracoval s velkým ruským choreografem Sergejem Ďagilevem, pro kterého napsal balety Šut, Ocelový krok a Marnotratný syn. Rok po premiéře posledně jmenovaného baletu a Ďagilevově smrti Prokofjev přepracoval některé části baletu a vznikla jeho čtvrtá symfonie. Prokofjev ji psal během svého turné po USA, a to většinou během dlouhých přesunů ve vlaku. Provést ji měl Bostonský symfonický orchestr při příležitost padesátého výročí vzniku orchestru. Premiéra se nakonec sice uskutečnila, ale skladatel se jí nezúčastnil a odjel do Paříže kvůli neshodám se šéfem BSO Sergejem Kusevickým. Úspěch byl spíše vlažný a lépe se nevedlo ani při evropské premiéře, která se uskutečnila v Bruselu. Prokofjev symfonii nakonec pod tlakem v roce 1947 úplně přepracoval, a to tak, že vzniklo vlastně úplně nové dílo. V Praze jsme slyšeli samozřejmě původní verzi z roku 1930 a lze se jen divit, proč se toto nádherné dílo hraje tak málo. Melodicky skvostné, rytmicky zajímavé, instrumentačně akceptovatelné, posluchačsky líbivé. Joseph Bastian vedl SOČR suverénně, zvuk orchestru zněl jednolitě, všechny nástrojové skupiny převedly dobrý výkon.

Úvod i závěr koncertu patřil Sergeji Prokofjevovi a myslím, že nikdo z posluchačů nelitoval. Je jen škoda, že jeho díla neslyšíme na našich koncertních pódiích často.

Foto: Vojtěch Brtnický