„Vondráček hudbou skutečně žije, při koncertě mu prostupuje snad do té nejposlednější buňky v těle.“

„Haydn zde napsal jednu ze svých nejnáročnějších skladeb, která klade na orchestrální hráče přímo sólové nároky.“

„Provedení Beethovenova koncertu bylo skutečně impozantní a zanechalo velký dojem.“

PKO – Pražský komorní orchestr slaví sedmdesát let od svého vzniku. Patří ke čtyřem nejstarším komorním orchestrům v Evropě. Ve svých začátcích se soustředil na interpretaci starší české hudby, ale postupně se dostával až k uvádění soudobých autorů. Za dobu své existence uvedl přes stovku světových a českých premiér. A co se týče nahraných a prodaných desek, tak je multimilionář. Za dobu své existence prodal přes tři miliony nosičů. Taková historie chce dobře oslavit. PKO tak učinila koncertem v Rudolfinu 15. března.

Nebývá zvykem, aby jeden večer byly uvedeny hned dva klavírní koncerty. A ještě méně, že je zahraje jeden z nejuznávanějších českých pianistů. To vše si dovolil PKO – Pražský komorní orchestr s koncertním mistrem Leošem Čepickým, když si pozval na slavnostní koncert ke svému výročí Lukáše Vondráčka. Nemohl si vybrat lépe. Lukáš Vondráček patří k těm umělcům, kteří jdou od úspěchů k úspěchům. Jako patnáctiletý debutoval s Českou filharmonií, jako šestnáctiletý měl první turné v USA, jako sedmnáctiletý natočil své první sólové album, ve dvaceti devíti letech dosáhl nejvyššího vrcholu, kterého může klavírista ve světě dosáhnout – stal se laureátem Mezinárodní klavírní soutěže královny Alžběty v Bruselu. Seznam dirigentů a orchestrů, s nimiž spolupracoval či spolupracuje – to je Gothajský almanach světové klasické hudby. Zdá se mi, že od té doby, co žije v Bostonu, vystupuje na českých a moravských pódiích snad častěji, než když žil v Česku. Jeho styl je velmi specifický, ne každému se zamlouvá. Vondráček však hudbou skutečně žije, při koncertě mu prostupuje snad do té nejposlednější buňky v těle. Noty se mu řinou pod rukama a klavír chrlí tóny od nejzvučnějšího fortissima až po jemňounké pianissimo. Vondráčkův přednes nemůže nechat nikoho netečným. Je rozhodně nezapomenutelný.

Prokázal to i v Rudolfinu při Koncertu pro klavír a orchestr č. 21 C dur Wolfganga Amadea Mozarta. Mozart sérii klavírních koncertů napsal po svém odchodu do Vídně a většinou je i sám prováděl. Lze jen žasnout nad jeho virtuozitou. Jeho klavírní koncerty jsou obtížné a vyžadují technicky zdatného klavíristu. Značné nároky na sólistu klade i koncert č. 21 C dur. Přitom Mozart si den po dokončení partitury sehnal partu muzikantů a koncert z listu provedli. Nemáme kritiky právě na tento koncert, nevíme, jak byl úspěšný, a hlavně jak kvalitně byl provedený, v každém případě dneska by něco podobného bylo sotva možné. V každém případě Lukáš Vondráček ukázal, že i ten „lehký“ Mozart může být nadmíru dramatický, ať už to bylo v Allegru maestoso, či v Allegro vivace assai. Naopak krásné a lyrické Andante bylo přímo pohlazením. Klavíristovi ovšem v Andante zdatně sekundovaly smyčce PKO. Souhra mezi sólistou a orchestrem byla příkladná, je až s podivem, jak je orchestr hrající bez dirigenta schopen perfektně reagovat. Vyžaduje to, aby každý hráč byl perfektní a mimořádně ukázněný. Práce, kterou Leoš Čepický s orchestrem dělá, je obdivuhodná. Vondráčkovu až démonickému provedení se orchestr přizpůsobil, a tak jsme slyšeli Mozarta, jak ho v našich hudebních síních slýcháme málokdy. Vondráčkova osobitá interpretace, kdy tu tón tvrdě vzýval, tu se s ním laskal, to bylo sice pro posluchače náročné, ale originální a nabízející zvláštní prožitek.

Joseph Haydn bývá označován za „otce symfonie“. Jak by ne, když jich napsal celkem sto čtyři. Nás může těšit, že začátek jeho symfonické tvorby je situován do období, kdy byl kapelníkem orchestru hraběte Morzina na jeho zámku v Dolní Lukavici. Upřímně si ovšem musíme přiznat, že vrchol Haydnovy tvorby tvoří díla z jeho pobytu v Anglii. Haydn je na vrcholu svých tvůrčích sil, je obdivovaný a uznávaný, navíc se uvolnil z povinnosti na dvoře knížete Esterházyho, kde sice měl zajištěnu výbornou existenci, ale „musel skládat takovou hudbu, jakou si kníže pán přál“ a byl zavalen organizační prací. V Londýně se najednou ocitl v úplně jiném světě. Odvděčil se sérií dvanácti symfonií. K nim patří i Symfonie č. 96 D dur z roku 1796, pro kterou se vžil název Zázrak. Ten se údajně udál při premiéře symfonie, kdy měl v koncertním sále spadnout lustr, a nikomu se nic nestalo. Dnes ovšem víme, že událost se sice stala, ale jindy a při premiéře jiné symfonie. Leč název zůstal a hraje se pod ním po celém světě. Nehraje se ovšem moc často, Haydn zde napsal jednu ze svých nejnáročnějších skladeb, která klade na orchestrální hráče přímo sólové nároky. A to nejen na hobojistu, který má skutečná sóla, ale opravdu na všechny hráče. Svědčí o mimořádné vyspělosti členů PKO, že tento koncert zařadili do svého repertoáru. PKO skladbu přednesla s jistotou, s výtečným prokreslením detailů i neuvěřitelnou souhrou. Nedovedu si představit, kolik za tím musí být hodin cvičení doma i zkoušek celého orchestru.

Druhým klavírním koncertem večera byl Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll Ludwiga van Beethovena. Koncert, který se rodil těžce, Beethoven na něm pracoval s přestávkami skoro tři roky a chtěl ho uvést jako svou benefici. To se mu nakonec povedlo až v Divadle na Vídeňce, kde sólový part hrál on sám. Musel, tak dlouho vše přepracovával, až se mu nepodařilo koncert zanést na papír, a tak ho hrál zpaměti a údajně občas improvizoval. Lukáš Vondráček jej hrál opět s brilantní technikou. Třeba kadence s trylky v Allegru con brio, to byl zážitek. V sólovém Largu mohl Vondráček ukázat svou perfektní práci s pedálem. Barevná škála jeho úhozů byla snad bez limitu. Opět se blýskl i PKO, který byl Vondráčkovi důstojným partnerem. Provedení Beethovenova koncertu bylo skutečně impozantní a zanechalo velký dojem.

Po sedmi děkovačkách to už vypadalo, že Leoš Čepický dá povel orchestru k odchodu, když se Lukáš Vondráček rozhodl a zasedl zase ke klavíru, aby jako přídavek zahrál Andante cantabile z Mozartovy Sonáty č. 10 C dur KV330. Jaký kontrast. Po přímo bouřlivém provedení Beethovenova koncertu se najednou Vondráček ztišil, hudba tiše plynula v bezvadném legatu, barevnost vystupovala jen tak nějak jemně. Právě tímto přídavkem ukázal Lukáš Vondráček širokou škálu svého klavírního umění. Koncert přenášela Česká televize, takže bude k dispozici široké veřejnosti. PKO se podařilo oslavit své sedmdesátiny nadmíru skvěle.

Foto: PKO – Pražský komorní orchestr