neděle, 27 březen 2022 18:49

Pražský filharmonický sbor naháněl husí kůži i slzy do očí

Autor:

„Právě v takových chvílích oceníme kvalitu tohoto sboru – přeci jen udržet ‚ladění‘ po čtvrt hodinu bez pomoci jakéhokoliv nástroje je na hraně proveditelnosti.“

„Měl jsem možnost vyslechnout už několik koncertních provedení Poulencova Stabat Mater a musím říct, že na tomto koncertu bylo zdaleka nejlepší.“

„Mélissa Petit uchvacovala posluchače svými pianissimovými až andělskými nástupy ve vysokých polohách, při kterých se doslova tajil dech.“

 

1-6

 

Jarní koncert Pražského filharmonického sboru spolu s orchestrem PKF – Prague Philharmonia za řízení Lukáše Vasilka se konal v sobotu 26. března v pražském Rudolfinu a byl věnován Ukrajině. Nepříliš často uváděný program z děl českých klasiků 20. století Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů byl korunován kantátou Stabat mater, zásadním vokálně-instrumentálním dílem Francise Poulenca. Jako sólistky se představily dvě sopranistky: Pavla Vykopalová a Mélissa Petit.

Hodnotit koncerty, jako byl tento, může být buď nesmírně snadné, anebo naopak velmi obtížné. První možnost nabízí hojnou porci superlativů ve vztahu k výkonům všech interpretů i volbě dramaturgie, druhá pak co možná nejobjektivnější náhled na kontext celého koncertu a hledání těch několika drobností, které snad mohly být lepší. Pokusím se jít tou druhou cestou, i když průnikům z té první se zcela jistě nevyhnu.

Pořadatelé se rozhodli věnovat koncert podpoře válkou stíhané Ukrajiny, zahájení koncertu se tedy neobešlo bez úvodních proslovů ředitele PFS Davida Marečka, velvyslance Ukrajiny Jevhena Perebyjnise s chotí a následně i ministra kultury Martina Baxy. Mezi zmíněnými proslovy zazněla ukrajinská hymna v podání PFS a několika ukrajinských zpěváků – monumentálnost jednohlasé verze byla velmi působivá a nevšedním a symbolickým způsobem otevřela celý večer. Ačkoliv nejsem příznivcem rozsáhlých proslovů na začátcích koncertů, vzpomínka paní Olhy Perebyjnis byla velmi osobní, do určité míry vtipná, ale zároveň nesmírně silná. Díky ní posluchači nepochybně odpustili toto téměř dvacetiminutové oddálení samotného koncertu, který byl zároveň živě streamován díky partnerovi, společnosti CETIN.

 

1-1

 

Pro tento koncert byl zvolen velmi zajímavý repertoár, který vcelku oprávněně pro jeho náročnost neslýcháme na pódiích příliš často. Navíc repertoár kompletně sestavený z hudby 20. století. JanáčekMartinůPoulenc. Hledání vazeb mezi nimi nemusí být na první pohled jednoduché. Janáčka s Martinů spojuje především zaujetí pro folklor a snad i jisté vlastenecké poselství jejich hudby. Martinů s Poulencem pak neoklasicistní myšlení, ale i podobně vynalézavá práce se sborem a jeho barvami, krajními polohami i dynamickými možnostmi. Ostatně díla těchto dvou velikánů se na koncertních i divadelních pódiích objevují vedle sebe velmi často. Snad se ti dva v Paříži setkali i osobně…

Úvodní skladbou byl cyklus Říkadla Leoše Janáčka, který je v lecčems posluchačsky přitažlivý, ale zároveň i velmi náročný. Vybrané texty jsou skutečnými dětskými říkadly, alespoň některá z nich si jistě každý pamatujeme v nějaké podobě z dětství. Jejich hudební zpracování má však k dětinskosti vskutku daleko. Janáček k textům přistupuje jak obsahově, tak zvukomalebně. Sbor staví před nelehký úkol na extrémně krátké ploše vytvořit atmosféru, charakter a zároveň se vypořádat s rytmickými i melodickými záludnostmi. A vše se střídá prakticky po několika vteřinách. Tohoto úkolu se zhostil komorní PFS nadmíru úspěšně, Vasilkovo pojetí – místy hravé, místy dramatické až dravé – k tomu zcela jistě přispělo. Interpretovat Říkadla v této komorní sestavě čtrnácti dam a šestnácti pánů mi přišlo velmi logické, neboť plně obsazený sbor by nepochybně nonet instrumentálních hráčů přehlušil. Z nich bych obzvláště vyzdvihl výkon klavíristy Daniela Wiesnera, který dokázal sbor významně podpořit právě v budování charakterů a barev, pomyslné druhé místo pak nepochybně patří klarinetistovi Davidu Šimečkovi. A když už tu a tam došlo k drobné intonační či rytmické odchylce, v podstatě to folklornímu charakteru skladby spíše prospělo. Pokud bych měl něco drobně vytknout, byla to trochu horší výslovnost sboru, obzvláště v rychlých částech. To je však úskalí, s kterým zápasí v poněkud delší akustice každý zpěvák, ať už ve sboru, či sólově.

 

1-8

 

Před druhou skladbou koncertu došlo k přestavbě a na pódium nastoupil sbor už v plné síle, v plném obsazení. A před sebou měl velmi náročnou patnáctiminutovou skladbu Bohuslava Martinů Romance z pampelišek pro sopránové sólo, smíšený sbor a cappella a bubnování na židli. Ke sboru se tentokrát připojila sopranistka Pavla Vykopalová, jejíž sytý soprán zněl velmi příjemně v podstatě v celém rozsahu. Snad jen některé vyšší polohy při určitých vokálech na mne působily poněkud úžeji. Co ovšem musím velmi ocenit, je její perfektní výslovnost – v podstatě nenastala situace, kdy bychom jí nerozuměli.

 

1-9

 

I sbor předvedl v Martinů výjimečný výkon. Dílo v nastudování Lukáše Vasilka vyznělo velmi plasticky a barevně. Vasilek staví dramatické plochy proti lyrickým, slabší dynamiky velmi působivě kontrastují se silnějšími. Navíc intonace sboru byla až na naprosto drobné odchylky (převážně po velkých skocích) obdivuhodná. Popravdě, právě v takových chvílích oceníme kvalitu tohoto sboru – přeci jen udržet „ladění“ po čtvrt hodinu bez pomoci jakéhokoliv nástroje je na hraně proveditelnosti. (Oč snadněji se podobná místa natáčejí studiově, kdy je možné v určitém taktu navázat po opětovném zadání tónů, pokud se něco nežádoucího přihodí.) Není divu, že jejich nahrávka kantát Bohuslava Martinů z roku 2016 získala mnoho ocenění.

Druhou polovinu koncertu představovalo pouze jedno dílo a tím byla téměř třičtvrtěhodinová vokálně-instrumentální skladba Stabat Mater francouzského autora Francise Poulenca určená sólovému sopránu, smíšenému sboru a orchestru. Tento autor a konkrétně i toto jeho dílo už dlouhou dobu patří k mým nejoblíbenějším. Poulenc byl jedním z členů takzvané Pařížské šestky, v průběhu svého života si udržel neobvyklou lehkost svého vyjadřovacího jazyka, ale zároveň nesmírnou působivost i emocionální hloubku. Ta se nejvíce projevuje právě v jeho duchovních skladbách, ke kterým nalézá motivaci po tragické smrti svého přítele, skladatele Pierra Octava Ferrouda v roce 1936, ale i návštěvě Rocamadouru se slavnou kaplí Notre Dame s takzvanou černou madonou. Právě tato socha ho inspirovala v roce 1937 ke kompozici jeho první duchovní skladby Litanie k černé madoně (Litanies à la Vierge Noire). Stabat Mater vzniklo krátce po druhé světové válce (1950) a nese v sobě emoce bolesti, smutku, ale i naděje. Jak příhodně zvolené dílo právě pro tuto dobu a tento koncert.

 

1-12

 

Poulencovo Stabat Mater si velmi rychle získalo oblibu interpretů i posluchačů a stalo se tak celosvětově jedním z nejzásadnějších vokálně-instrumentálních děl 20. století. Zamyslíme-li se nad dalšími skladbami na tento text (patrně od Jacopona Da Todiho), lze Poulencovo dílo považovat za zcela plnohodnotného sourozence děl takových mistrů jako Antonín Dvořák či Giovanni Battista Pergolesi. A přitom je pojetí každého z nich tak odlišné a originální.

Interpretačně je Poulencova vokální tvorba vždy nesmírně náročná, dalo by se říct až na hraně „živé“ proveditelnosti, Stabat Mater patří k těm nejtěžším. Měl jsem možnost vyslechnout už několik koncertních provedení a musím říct, že na tomto koncertu bylo zdaleka nejlepší. A to ho srovnávám například i s provedením Serge Bauda v Praze v roce 2013 v rámci koncertu FOK. Tato skladba na smíšeném sboru v podstatě stojí. Sbor zde představuje dav, který sleduje a komentuje zdrcenou Marii stojící pod křížem a sledující bolestivou smrt svého syna. Poulenc využívá i sólový soprán, jehož partu se na koncertě ujala mladá francouzská sopranistka Mélissa Petit. Ten se však v průběhu díla ozve pouze třikrát, a to výhradně s textem, který by pomyslně mohla vyřknout sama Maria. Poprvé se tak stane až v šesté části Vidit suum, kdy zazní téma s rozsahem více než jeden a půl oktávy, začínající na fis2 a končící na malém h. Mélissa Petit má příjemnou barvu hlasu, poněkud světlejší než Vykopalová, kterou jsme slyšeli v Martinů. Bohužel se však projevila extrémní náročnost tohoto partu, kdy zkrátka její hlas nebyl v nižších polohách dostatečně znělý, aby se prosadil přes orchestr a později i sbor. Nevím, jak dalece za to mohl orchestr, který by patrně bylo možno ještě více ztišit, nebo akustické poměry ve Dvořákově síni. Na druhou stranu ale uchvacovala posluchače svými pianissimovými až andělskými nástupy ve vysokých polohách, při kterých se doslova tajil dech. V závěru skladby, kdy podobně působivě zazpívala text Paradisi gloria šest taktů před koncem, jsem nedokázal zadržet slzy.

 

1-13

 

PFS se předvedl ve vynikající formě, tu a tam jsem měl pocit, že by snad mohla mužská sekce sboru zpívat poněkud jemněji – už jen vizuálně byla zastoupena početněji než část dámská. Vnitřní plasticita a balanc sboru tedy mohly být ještě propracovanější. Na druhou stranu barva a jednolitost mužských hlasů je dechberoucí, a to jak v jemných dynamikách, tak i v heroických forte. Soprány možná občas znějí ve vyšších polohách trochu nesourodě. Zásadní nedostatky se však opravdu neobjevily. V některých částech bylo zjevné, že se Vasilek věnuje především sboru a orchestr spíše nediriguje, takže docházelo k nepatrným dysbalancím, kdy byl sbor mírně přehlušen, sporadicky i k drobné nesouhře. Avšak oproti tomu vyzněly veškeré extrémně náročné a cappellové plochy natolik sugestivně, že jsem interpretům tyto maličkosti s radostí prominul. Právě tyto drobnosti mi totiž připomněly, že jsem na živém koncertě a skutečně neposlouchám „vymazlenou“ studiovou nahrávku, ke které provedení nemělo daleko. (Nechystá se PFS toto dílo natočit? Stálo by to za to.) Náročnost sborových ploch bez doprovodu spočívá v tomto díle především v tom, že začínají zpravidla ve zcela jiné tónině, než ve které skončila předchozí část, a následně se ke sboru připojuje orchestr, který nemilosrdně potvrdí, zda sbor klesl, či nikoliv. V jednom místě jsem sice při nástupu mužských hlasů měl pocit, že k drobnému poklesu došlo, až zázračně se ale podařilo navrátit zpět a nástup orchestru proběhl v naprosto perfektní intonační shodě, což je obdivuhodné.

 

1-14

 

Nevím, jestli to bylo souhrou všech okolností, anebo zkrátka tak dokonalým provedením tohoto díla, ale po jeho skončení nastala dle mého soudu nejméně půlminutová prodleva, než publikum začalo aplaudovat. Dlouho jsem nezažil tak „silné ticho“. Jako by si v myšlenkách celé hlediště uvědomilo, kolik matek musí v současnosti vidět umírat své děti, kolik dětí musí čelit zbytečné smrti svých nejbližších. Tak mrazivý okamžik zůstane v paměti velmi dlouho!

Chtěl bych poděkovat Lukáši Vasilkovi, oběma sólistkám, celému Pražskému filharmonickému sboru i orchestru PKF – Prague Philharmonia a samozřejmě celému „neviditelnému“ organizačnímu aparátu za nezapomenutelný večer. Jsem si jistý, že jím byl nejen pro mě.

 

1-11

 

Foto: PFS  

Jan Dušek

Skladatel a klavírista

K hudbě měl vztah od útlého dětství, zpíval v dětském sboru, hrál na klavír. Vystudoval konzervatoř v Teplicích (klavír, skladba) a pokračoval ve skladbě na Hudební fakultě AMU v Praze. Tam také dokončil v roce 2012 doktorské studium a začal ihned působit jako odborný asistent. V obou svých oborech je držitelem cen a uznání v různých soutěžích. Interpretačně ho velmi ovlivnilo setkání s osobnostmi jako Angela Hewitt, Gordon Fergus-Thompson nebo Maria João Pires. Jako interpret se věnuje méně známým autorům především 20. století, se sopranistkou Irenou Troupovou natočili kompletní písňovou tvorbu pro soprán a klavír Viktora Ullmanna a v roce 2021 spolu vydali i kompletní písně Hanse Winterberga. Pro Český rozhlas pořídil mimo jiné nahrávky kompletní klavírní tvorby Rudolfa Karla. Je zakladatelem spolku Lieder Company, který si klade za cíl popularizaci písňové tvorby. V hudbě má rád všechna stylová období, v interpretaci si nejvíce cení pokory a upřímnosti.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.