„Čtyři věty Françaixova Dechového kvintetu č. 1 byly kořeněné především notnou dávkou humoru.“

„Svižné pasáže prověřily pohyblivost prstů všech dřevařek a jazyka hornisty. Všichni prospěli s vyznamenáním.“

„Nadšení vložené do provedení Krejčího kvintetu přineslo své ovoce a skvělý závěr koncertu byl obdařen dlouhým potleskem.“

Barokní refektář Profesního domu MFF UK na Malé Straně hostil v pondělní podvečer další z komorních koncertů pořádaných PKF – Prague Philharmonií. Vystoupil Kalabis Quintet, protentokrát pro nemoc ochuzený o svou hornistku, ovšem doplněný o sólohornistu PKF Mikuláše Kosku. Soubor s sebou přinesl program z autorů 20. století domácí a západní hudební scény. Celým koncertem se nesla příjemná atmosféra způsobená pohodovými, často až humornými kousky kvintetového repertoáru.

Mezi přední dechové komorní soubory se v průběhu posledních let zařadil Kalabis Quintet – původně studentské kvinteto vzešlé z půdy pražské Akademie múzických umění. Na svém kontě má řadu úspěchů na koncertních i soutěžních pódiích. Vystupoval také v živém přenosu loňského ročníku festivalu Pražské jaro, díky čemuž zůstalo jeho vystoupení zvěčněno a je i nadále k dispozici k poslechu. Do popředí soubor tlačí nejen skvělé individuální hráčské schopnosti, svou roli hraje také příměs mládí a přátelské pouto této ryze „dámské party“.

Složení kvintetu pro tradiční pondělní večer komorního koncertního cyklu pořádaného PKF – Prague Philharmonií bylo ovšem trochu netradiční. Neveselou zprávu o aktuální nemoci hornistky Adély Psohlavcové následovala zpráva o trochu radostnější, a to že se podařilo zajistit záskok. Dokonce natolik pohotový, že nebylo nutné ani upravovat program. Se čtyřmi mladými dámami tedy přišel do Profesního domu MFF UK zahrát také hornista zvučného jména ve svém oboru, současný i bývalý člen a sólista několika předních orchestrů, Mikuláš Koska.

Úvod večera se nesl ve znamení tématu ženy v hudbě, které provází letošní komorní koncertní sezónu PKF. Amy Beach byla talentovanou hudebnicí a prakticky první americkou hudební skladatelkou, která se dokázala na sklonku 19. století prosadit. Její jediná skladba pro dechové kvinteto, Pastorale op. 151, otevřela koncert jednoduchou líbivou melodikou kontrapunkticky zpracovanou napříč celým souborem, což dalo prostor představit se každému z přítomných hráčů. Později na scéně zůstaly pouze hobojistka Jarmila Jermářová, klarinetistka Anna Sysová a fagotistka Denisa Beňovská, aby společně provedly Trio pro dechové nástroje načrtnuté Vítězslavou Kaprálovou a dokončené prakticky o tři čtvrtě století později německým muzikologem Stéphanem Egelingem.

Ačkoliv vznik skladby Kaprálové byl započat o několik let dříve, její posun (či přesun) ke kompozičnímu stylu 20. století je mnohem výraznější než v případě Amy Beach. Nastolený trend pokračoval i nadále. K triu se opět přidali hornista Koska a flétnistka Zuzana Leimer. Společně pak provedli Dechový kvintet č. 1 napsaný v polovině 20. století Francouzem Jeanem Françaixem. Čtyři věty protkané propracovanými melodiemi podpořené víceméně tonální harmonií byly kořeněné především notnou dávkou humoru. Hudba místy jak vystřižená z cirkusového představení či animovaného filmu se dočkala náladových odboček směrem k lyričnu především ve střední části druhé věty a v některých variacích věty třetí. Čtvrtá věta pak francouzský pochod posouvala spíše směrem ke kvapíku.

Obecně ve Françaixově kvintetu platilo, že nejvíc práce měl ten, kdo zrovna nehrál melodii. Svižné doprovodné pasáže prověřily pohyblivost prstů všech dřevařek a jazyka hornisty. Všichni prospěli s vyznamenáním. Obdivuhodná byla také intonační čistota provázející celý koncert. V první půli večera občas bohužel docházelo k drobným neshodám v souhře, a to navíc ani ne tak v rychlých částech (kde by stejně nedostatky zahladila akustika).

Druhá polovina byla v tomto ohledu dokonalejší. Otevřelo ji Divertimento pro dechové nástroje op. 10 autora, jehož jméno soubor nese, tedy Viktora Kalabise. Závažnější, přesto však na poslech pohodové dílo klasické čtyřvěté formy doplněné o dovětek s reminiscencí věty první s sebou přináší jakousi venkovskou atmosféru skvěle zapadající do kontextu prvních jarních dní. Závěr koncertu pak patřil Dechovému kvintetu Išy Krejčího, který více než cokoliv jiného připomínal kvintet Françaixův. Je to způsobeno především dobrou náladou, kterou s přispěním interpretů dílo přináší.

Pětivětou, nejmladší z uvedených skladeb si hudebnice a hudebník bezpochyby užili – z jejich hry bylo patrné největší odhodlání, s jakým se v průběhu večera pustili do díla. To bylo obdivuhodné už jen z toho důvodu, že program nebyl vůbec jednoduchý a Krejčí s nároky na hráče taktéž nešetřil. Vložené nadšení však přineslo své ovoce a skvělý závěr koncertu byl obdařen dlouhým potleskem. Samotnou tečkou – stejně vtipnou a odlehčenou – se stala ve formě přídavku část jednoho z námořnických popěvků Malcolma Arnolda.

Foto: Milan Mošna