KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Šumavské reminiscence Jana Kučery english

„Všem čtyřem větám tonálně ukotvené symfonie dal programní podtituly, které ho vedly k přesnému vyprofilování každé z nich.“

„Zručně stupňovaná reálná hudební vzpomínka, apoteóza lidského rozměru Šumavy, však není všechno, co autor připravil.“

„Ondřej Vrabec hrál Mozarta pěkným měkkým tónem, sólové kadenci dal neokázalou virtuozitu.“

Karlovarský symfonický orchestr si může připsat k dobru vydařenou premiéru. Za dirigentský pult se k němu ve čtvrtek pohostinsky vrátil někdejší šéf Jan Kučera, a to navíc s vlastní novou skladbou. Nazval ji První symfonií a dal jí podtitul Šumavská. Napsal a publiku s tělesem předložil zdařilou, barvitou, výmluvnou a přehlednou hudební kompozici klasických tvarů, komorního zvuku, nápaditého programu a až poetického vyznění.

Jan Kučera, v Karlových Varech šéfdirigent v letech 2015 až 2021, je muzikantem pohybujícím se rovnocenným způsobem ve třech hudebních řemeslech: v dirigování, komponování a hraní na klavír. Pochází ze Železné Rudy a na prahu zralého věku se nechal inspirovat vzpomínkami a širším vědomím rodinných kořenů. Všem čtyřem větám tonálně ukotvené symfonie dal programní podtituly, které ho spolu s ryze hudebními záměry vedly k přesnému vyprofilování každé z nich.

První věta „Šumava umírající a romantická“, odkazující ke stejnojmenné knize s linoryty Josefa Váchala, má zapamatovatelné téma. Dotýká se trochu nejprve hudebního světa Vítězslava Nováka, později – ale ve volnějším plynutí – Leoše Janáčka. Je nakonec nicméně zcela „svoje“, spíše jemná, krásně vygradovaná do žesťového chóru a končící pak zasněně, jako kdyby se vzpomínky zanořily do minulosti. Druhá věta „Okupace, odsun, železná opona“ je scherzem, v něčem podobným těm, jaká psal Dmitrij Šostakovič. Zní v rychlém tempu a s pravidelnými rytmy evokujícími vojáky značně vyhroceně, aniž by vybočila z nastoupeného stylu, exponuje malý bubínek a dramatičtěji také dechové nástroje, skrývá jakýsi chorál a po zvratu do dlouhých tonů končí působivým unisonem. Třetí věta přináší maximální kontrast. Pod názvem „Zmizelá Šumava“, s poukazem na povídky Karla Klostermanna, plyne velmi pomalu a lyricky. Může při ní přijít na mysl snad i paralela s Mahlerovou hudbou. Jen postupně nechává narůstat úvodní zpěv hlubokých smyčcových nástrojů až k mírnému, ale přece oslavnému pochodu. Po ploše svěřené dřevěným dechům se vracejí s úvodním zpěvem violoncella. Údery zvonů překlenují přímý přechod do čtvrté věty, už ryze „kučerovské“. Podtitul „Šumava objímající“ s poukazem na skladatelova prastrýce, sušického kapelníka Karla Polatu, naznačuje pozitivní vyznění skladby. Nenápadně se objevuje vzpomínka na pomalý valčík a s ním na dávnou písničku „Včera mně sluníčko svítilo“, rychlým střihem se ozývá nefalšovaná dechovka. Zručně stupňovaná reálná hudební reminiscence, apoteóza lidského rozměru Šumavy, však není všechno, co autor připravil. Třídobé přiznávky se postupně vytrácejí a skladba nápaditě vyúsťuje do smyčcového ševelení, ze kterého se ozvou akordy harfy a úvodní motiv skladby svěřený nyní sólové flétně. Aniž by to bylo laciné řešení, závěrečný tichý durový akord vyjadřuje nadějný pohled dál.

Půlhodinová skladba má správně odhadnuté ambice i proporce a je, zdá se, docela dobře hratelná. Karlovarský symfonický orchestr se posluchačsky přístupné novinky pod autorovým věcným a klidným gestem zhostil ochotně a zajímavě. Plány zahrát symfonii v některých městech v Pošumaví znějí jako adekvátní.

První polovina abonentního koncertu patřila dvěma dílům: Dvořákově epické, výrazově kontrastní symfonické básni Polednice, ve které přece jen menší obsazení smyčců a daná akustika byly pro plné symfonické vyznění limitující, a Mozartově Koncertu Es dur pro lesní roh a orchestr. Sólistou byl Ondřej Vrabec, sólohornista České filharmonie a současně budoucí šéfdirigent karlovarského tělesa. Vystoupil se zralým a uměřeně stylovým uchopením svého partu, ve spolehlivém partnerství s dirigentem večera. Hrál pěkným měkkým tónem, sólové kadenci dal neokázalou virtuozitu.

Pokud se týká Kučerovy skladby, patří k tomu typu hudby, který už po prvním setkání vzbuzuje v člověku ochotu k opakovanému poslechu. A určitě patří i k tomu typu hudby, který karlovarskému hudebnímu provozu i provedení v prostředí sálu hotelu Ambassador sluší. Malý přídavek, Dvořákova Humoreska, sice zastřel bezprostřední vzpomínku na Kučerovy hudební nápady, ale završil koncert příjemně a definitivně dodal večeru jednotné, vlastně poetické vyznění.

Foto: KSO

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky