„Orchestrální předehra poměrně rychle uplynula, přesto však neztratila nic ze svého napětí a skryté předtuchy toho, co přijde dál.“

„Senzačním způsobem vyzněly společné gradace, které Dvořák pečlivě vystavěl a v tomto podání měly tah, sílu a pokaždé ohromný vrchol.“

„V monumentálním, imitačně zpracovaném Amen excelovali úplně všichni, především pak dirigent, který nedopustil, aby tentokrát došlo k jakýmkoliv nesouhrám.“

Blížící se Velikonoce s sebou tradičně přinášejí vlnu tematických koncertů. Tradicí je v tomto čase mimo jiné uvádění Dvořákova Stabat Mater Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Tentokrát se koncert konal ve středu večer v Obecním domě za přítomnosti početného publika. Originální spojení českého orchestru a sboru, polského dirigenta a sólistů českých a slovenských operních domů přineslo do společného díla osobité prvky, které když ve výsledné skládačce zapadly dohromady, vytvořily krásný hudební zážitek.

Pašijový týden s sebou tradičně přináší nespočet koncertů obsazených repertoárem spojeným s Velikonocemi a příběhem posledních Kristových dnů. Vedle ryze velikonočních například Bachových Janových pašijí, které letos provedlo Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 v úterý v Praze a ve středu v Drážďanech, zaznívají z kostelů a koncertních síní také různá zpracování původně gotické sekvence Stabat Mater dolorosa, svým textem pro jarní svátky taktéž typické. Například hradečtí uvedli Dohnányiho ve středu, L’Armonia Terrena zahrála Rybovu verzi pod hlavičkou FOK v úterý. Nejuváděnějším a pravděpodobně i nejoblíbenějším zhudebněním textu v našich končinách je však Op. 58 Antonína Dvořáka.

Dvořákovo Stabat Mater například provedl už v neděli v Betlémské kapli amatérsky, přesto hodnotně ad hoc orchestr v čele s Uměleckým sdružením a Pěveckým sborem ČVUT vedeným Janem Steyerem. Chystá se také v Ostravě, avšak tamní publikum si musí na domácí provedení s šéfdirigentem místní Janáčkovy filharmonie Vasilem Sinajským počkat až do května. Těšit se ovšem může na skvělé sólové obsazení. Ve své tradici uvádění Dvořákova mistrovského díla pokračuje také Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK. Ve středu tak učinil ve Smetanově síni Obecního domu společně s Kühnovým smíšeným sborem pod vedením polského dirigenta Łukasze Borowicze.

Ani pro jedno účinkující těleso není skladba žádnou novinkou, v tomto spojení nebylo provedeno poprvé. Změnu a jistou originalitu však pokaždé přináší dirigent a také sólisté, kterými byli tentokrát sopranistka Marie Fajtová, altistka Jana Sýkorová, obě sólistky Národního divadla v Praze, tenorista Ľudovít Ludha, sólista Slovenského národního divadla v Bratislavě, a barytonista Martin Bárta, sólista Státní opery Praha a pedagog HAMU. Bývalý šéfdirigent Symfonického orchestru Polského rozhlasu, současný šéfdirigent Poznaňské filharmonie Borowicz spolupracuje s českými orchestry a není v našem prostředí žádný nováček. Orientuje se na dílo německých, ale i dalších významných evropských autorů, a tak není pochyb o jeho vytříbené představě, jak naložit s Dvořákem.

V tomto případě dirigent volil spíše pohyblivější tempa. Orchestrální předehra poměrně rychle uplynula, přesto však neztratila nic ze svého napětí a skryté předtuchy toho, co přijde dál. Větší klid v tempu pak přinesl nástup sboru. Malou chvíli trvalo, než orchestr a sbor našly shodu v souhře, sboru občas bohužel nebylo rozumět. Tyto dva tábory dal dohromady dirigent, který skvělým způsobem vedl hudebníky a podařilo se mu všechny přítomné uřídit. Senzačním způsobem vyzněly společné gradace, které Dvořák pečlivě vystavěl a v tomto podání měly tah, sílu a pokaždé ohromný vrchol.

Hned v první části se představili také sólisté. Tenorista Ludha dával do projevu více vášně, sopranistka Fajtová šla naproti spíše s klidem a pokorou, což bylo v tomto případě možná příjemnější, avšak je to věc vkusu, neboť oba odváděli svou práci výborně. Hlas barytonisty Bárty byl ve společných částech nejméně průrazný, a tak se naplno ukázal až později, v sólu Fac, ut ardeat cor meum. V téže části také vynikl ženský sbor za doprovodu varhan. Vstupy jsou míněné jako kontrastní, přesto mohly být výraznější – zejména sytější bas pod jemným hlasem sboru by těmto místům slušel.

Alt se ukázal především ve druhé části Quis est homo, qui non fleret a později v sólové části deváté, Inflammatus et accensus. Druhá zmíněná část byla na poměry tohoto večera uvedena v nečekaně poklidném tempu. Pěvkyně Sýkorová tak dostala poměrně široký prostor ukázat své umění a krásný hlas. Závěrečná hudební reminiscence úvodní části pak připravila prostor pro příchod monumentálního, imitačně zpracovaného Amen, ve kterém excelovali úplně všichni, především pak dirigent, který nedopustil, aby tentokrát došlo k jakýmkoliv nesouhrám. Sbor se blýskl výborně provedeným a cappella vstupem Quando corpus morietur.

Prostor Smetanovy síně je veliký a dozvuk příjemný, pojme tedy široký dynamický rozsah, jaký dokázali hudebníci vytvořit – obzvlášť když piana byla soustředěná a forte měkká – to se podařilo především díky dobré práci žesťové sekce. Dřevům patřil nespočet melodických linek, kterými je dílo protkáno skrz naskrz, a to jak v sólové podobě, tak na pozadí sólistů. Škoda jen občasných drobných nejistot při společných nástupech. Smyčce střídavě zastávaly melodickou i harmonickou roli a taktéž se jim dařilo. Všichni přítomní v průběhu večera odváděli dobrou práci a zprostředkovali nadšenému publiku silný zážitek z Dvořákovy hudby. Možná ještě jedna zkouška navíc by pak společné dílo dovedla k úplné dokonalosti.

*******

Foto: Petr Dyrc