„Už samotné koncepční vystavění koncertu bylo nadmíru zajímavé – od přepracovaných skladeb Clauda Debussyho až k velice náročné hudbě Elliotta Cartera či spektralistickému sólu lesního rohu a neobarokní sonátě britského skladatele Thomase Adèse.“

„Ve hře tria převažovala zejména upřímnost a jistý odstup bez zbytečného patosu, což skladbám tohoto typu prospívá a umožňuje vyniknout hudebním barvám.“

„Esfahanimu náleží velké uznání za celkovou koncepci koncertu, ve kterém prochází skrze obsáhlé druhy moderní hudby, a za uvedení cembala jako nástroje patřícího do 21. století.“

Na středeční večer 13. dubna připravil Český spolek pro komorní hudbu koncert íránsko-amerického cembalisty žijícího v Praze, Mahana Esfahaniho. Společně s ním vystupovali jeho britští kolegové Adam Walker na flétnu, Nicholas Daniel na hoboj, Ben Goldscheider na lesní roh a Isang Enders na violoncello. S bohatým a netradičním repertoárem moderní hudby se vypořádali jak v hře sólové, tak i komorní na výbornou.

S cembalem se většina posluchačů setkává v barokní hudbě, jakožto s nástrojem doprovodným i sólovým, který tvoří nedílnou součást skladeb tohoto období. Jen málokdy se naskytne příležitost uslyšet tento historický instrument v kontextu novodobých kompozic, i když se jedná pro skladatele o velice atraktivní zvukovou složku, nabízející barevnou ornamentaci a hluboký výraz. Právě o toto zprostředkování moderní hudby posluchačům se zasloužil Mahan Esfahani, oceněný, jako vůbec první cembalista, coby „Umělec nové generace“ britské stanice BBC.

Už samotné koncepční vystavění koncertu bylo nadmíru zajímavé – od přepracovaných skladeb Clauda Debussyho až k velice náročné hudbě Elliotta Cartera či spektralistickému sólu lesního rohu a neobarokní sonátě britského skladatele Thomase Adèse. Tento obsáhlý a odvážný program, jak z hlediska instrumentačního, tak kompozičního, s sebou přináší určitá nebezpečí z hlediska soudržnosti. Mé obavy byly ovšem zbytečné, neboť výsledné znění odhalilo chytře promyšlený sled kompozic. V první půlce koncertu dominoval koncentrovanější a náročnější poslech, zejména v Carterově sonátě, půlka druhá dala naopak prostor k hlubokému zaposlouchání se do úžasné sólové hry Bena Goldscheidera a následnému svěžímu finále v líbivé Adèsově kompozici.

V úvodní skladbě zazněly rekonstrukce tří různých kompozic francouzského impresionisty Clauda Debussyho od Kennetha Coopera. Impuls k napsání tohoto cyklu vzešel už z myšlenek právě zmiňovaného Clauda Debussyho, který v průběhu války pracoval na šesti sonátách pro různá obsazení, avšak před svou smrtí stihl dokončit pouze první tři. A právě čtvrtá měla být pro obsazení hoboj, lesní roh a cembalo. K reimaginaci tohoto záměru použil Kenneth Cooper už napsané Debussyho skladby, konkrétně se jednalo o výňatek z baletu Skříňka hraček a aranž dvou klavírních skladeb Étude pour les notes répétées a finále z Obrazů v závěrečné třetí větě. Poměrně komplexní klavírní figurace přenesl do partu zejména lesního rohu a cembala, zatímco se mu podařilo zachovat typicky „debussyovský“ přístup ke kompozici. Výsledkem je posluchačsky svěží skladba, sloužící jako ideální začátek koncertu. Interpreti se přes veškeré technické intriky přenesli s lehkostí a předvedli přesvědčivé podání tohoto netradičního setkání světa impresionismu a zajímavého instrumentáře, který byl pro mnohé určitě překvapením. Běhavé klavírní figurace byly na cembalo v podání Mahana Esfahaniho převedeny výborně a s leskem. Ve hře tria převažovala zejména upřímnost a jistý odstup bez zbytečného patosu, což skladbám tohoto typu prospívá a umožňuje vyniknout hudebním barvám.

Naopak ve skladbě Zrcadla finské skladatelky Kaiji Saariaho se do popředí dostával silný emoční náboj. Její kompozice dokonce umožňuje do určité míry zásah interpreta na principu „zrcadla“ jak horizontálního, tak vertikálního. Což pro hráče znamená, že si mohou pomocí těchto os určité části přehodit, a tím upravit znění dané plochy a celého díla. V podání violoncellisty Isanga Enderse a flétnisty Adama Walkera se jednalo o působivý a podmanivý zážitek. Kombinací rozšířených technik na oba nástroje, včetně recitace do náustku flétny, vytvářející až děsivý efekt, dokázali v hale rozeznít široké spektrum hudebních barev. Skladba vyžaduje náročnou komunikaci, jak z hlediska častých změn hudební plochy, tak už zmíněné možnosti vlastních úprav. Z hlediska souhry nebylo co vytknout, oba hráči působili jako jeden celek a předvedli silný výkon, který mi nedal během celých pěti minut vydechnout. Jednalo se pro mě o první živé provedení hudby této finské skladatelky a zanechalo ve mně velice kladný dojem.

Před přestávkou následoval nejnáročnější kus večera. Šestnáctiminutová sonáta Elliotta Cartera je závažný epos, vyžadující maximální pozornost, nejen od interpretů, ale i od posluchačů. Carter svým dlouhým kompozičním působením obsáhl téměř celé dvacáté století a je důležitou figurou moderní hudby. Sonátu pro flétnu, hoboj, violoncello a cembalo napsal v padesátých letech, kdy už prošel experimentováním s hudbou modernistů, jako byl například Charles Ives, a neoklasiků, u kterých byl hlavní figurou zejména Igor Stravinsky. Jeho hudební jazyk poté vstřebal tyto inspirace a výsledkem je komplikovaná, atonální faktura, která ale obsahuje vitální a svobodnější hudební výraz. Pro posluchače neznalé tohoto díla se určitě nejednalo o lehký úkol. V Carterově sonátě bychom těžce hledali jasná témata, nebo naopak dlouhé a působivé hry s témbrem. Spíš jsme skladbou do děje silou vrženi, ať chceme, nebo ne, a zmítáni napříč třemi větami. Tuto sonátu jsem už slyšel z předešlého poslechu na internetu, kde mě nepříliš zaujala, ale v živém provedení dostává odlišný náboj. Slyšet a vidět energii hráčů na pódiu dokáže i v této náročné skladbě pomoci dovést posluchače až do zdárného konce. Zejména mě zaujala druhá věta, kde hráči přesvědčivě střídali emoce mezi tlumenými, harmonicky klidnými částmi s akčními a virtuózními běhy. Ve výsledku se jednalo o vyčerpávající, ale úspěšnou interpretaci.

Vrcholem večera byla pro mě, a soudě dle potlesku i pro diváky, skladba Jörga Widmanna Air pro lesní roh v podání Bena Goldscheidera. Tato skladba využívá otevřeného klavíru, do kterého hráč s lesním rohem hraje a rozezvučuje celou rezonanční desku. Tímto způsobem se v dozvuku zachytávají jak tóny žesťového nástroje, tak i vibrující struny samotného klavíru, což vytváří nadpozemský efekt, téměř až nekonečného tónu. Společně s tím pracuje Widmann s mikrointervalikou a harmonickou řadou, která je pro lesní roh jako stvořená a dodává skladbě ještě další šmrnc. Goldscheider se dokázal s těmito výzvami úspěšně vypořádat a předvedl neskutečný výkon. Od jemně chvějivých tónů a blouznivých pianissimových glissand v horních registrech k forte náruživých melodií – vše vyznělo přesvědčivě. Mojí jedinou výhradou bylo pouze přání mít možnost poslouchat dozvuk z klavíru delší dobu, právě díky atraktivitě tohoto efektu. Ale nemůžu posoudit, zdali to byl záměr skladatele, který Goldscheider pečlivě interpretoval, nebo jeho vlastní uvážení. Když jsem před začátkem koncertu viděl, že se jedná o jediný sólový kus, paradoxně jsem si říkal, že tato skladba bude, jak se říká, „do počtu“, nakonec ale ve mně zanechala ze všech nejhlubší dojem.

Závěrečnou kompozicí byla Sonata da caccia, op. 11 od britského autora Thomase Adèse. Tímto se koncept koncertu vracel k samotnému začátku, neboť inspirací k napsání této skladby pro obsazení cembalo, lesní roh a hoboj byl právě Claude Debussy se svou plánovanou sonátou pro stejný instrumentář. A nejedná se pouze o návrat do doby impresionismu, ale zároveň návrat do samotné zlaté doby cembala – baroka, konkrétně hudby Françoise Couperina. Adès s těmito inspiracemi pracuje velice chytře – používá parafráze barokní ornamentiky a melodické sekvenční postupy, tak typické pro hudbu tohoto období, ale nahlíží na ně současným pohledem. Skladba si stále zachovává barokní jasnost a čistotu, nyní ovšem s využitím odvážnějších harmonických možností, které se od té doby naskytly skladatelům k použití. V prvotní posluchačově percepci tedy dochází k setkání známého i neznámého, což zároveň s atraktivní melodickou stránkou vytváří silný dojem. Hráči se musí zejména vypořádat s náročným rytmickým zápisem, který jakoby navozuje pocit improvizace, jedná se ovšem o přesný skladatelský záměr a interpretovat jej úspěšně není jednoduché. Britští hráči to zde opět zvládli na jedničku. V jejich hře figurovala lehkost a naprostá kontrola, která umožnila této skladbě vyniknout a sloužila jako výborný závěr koncertu. Z mimiky interpretů šlo poznat, že se cítí komfortně, a díky tomu dodávali do své hry určitý vtip. Poslední věta této sonáty obsahuje až euforický závěr ve forte, kde jejich předem zmíněné vlastnosti zejména vynikaly.

V závěru bych se chtěl ještě pozastavit nad prostorem, ve které se koncert odehrál. Z hlediska akustiky mi přišel pro takové obsazení, zejména kvůli cembalu, jako příliš velký. Když hrály ostatní nástroje, cembalo se, i přes virtuózní figurace, začalo vytrácet a ponižovat pouze na roli doprovodného nástroje. Myslím si, že by menší prostor byl pro tenhle program výhodnější, ale zase by na druhou stranu neobsáhlo tolik publika, neboť sál byl zdravě naplněn. Mahan Esfahani i přes tuto malou překážku předvedl nadmíru povedený a zajímavý výkon. Zejména mu náleží velké uznání za celkovou koncepci koncertu, ve kterém prochází skrze obsáhlé druhy moderní hudby, a za uvedení cembala jako nástroje patřícího do 21. století.

Foto: Petr Kadlec