„Režisér Otto Schenk vztahy postav rozehrál pregnantně a detailně v souladu s hudbou, přičemž jejich jednání v gestech, pohybech a vokálním vyjádření se rozvíjela přirozeně a přesvědčivě.“

„Philippe Jordan řídil orchestr energicky, velkými gesty, častěji v ostrých konturách frází s kontrastním ozvláštněním plným něhy a vroucnosti, čímž dokázal v souladu s detailní jevištní souhrou zaručit svěžest a přitažlivost provedení díla navzdory mimořádně vysokému počtu repríz.“

„Barona Ochse rozehrál ve Vídni excelentně a temperamentně rakouský basista Günther Groissböck, který také zpíval roli v Metropolitní opeře v New Yorku.“

Vídeňská státní opera zařadila na program velikonočních svátků operu Růžový kavalír Richarda Strausse, kterou 17. dubna řídil generální hudební ředitel divadla Philippe Jordan. Jednalo se již o 391. představení legendární inscenace slavného rakouského režiséra Otto Schenka, letos dvaadevadesátiletého.

V inscenačním týmu se již na počátku setkaly ve Vídni mimořádné osobnosti, dirigent Leonard Bernstein, režisér Otto Schenk, scénograf Rudolf Heinrich a kostýmní výtvarník Erni Kniepert. Premiéra se uskutečnila 13. 4. 1968 a opera se hraje úspěšně až do současnosti. Maršálku na premiéře zpívala tehdy Christa Ludwig, Barona Ochse ztvárnil Walter Berry a Oktaviána ztělesnila Gwyneth Jones. V průběhu let byla produkce režisérem Schenkem obnovena. V novém hudebním nastudování zazněla například 18. 3. 1994 pod taktovkou Carlose Kleibera a pak 18. 12. 2020 za řízení Ph. Jordana.

Skladatel Richard Strauss se s libretistou Hugem von Hofmannsthalem dohodl na nové opeře, která se odehrává v prvních letech vlády Marie Terezie, pár týdnů po premiéře Elektry v roce 1909. Růžového kavalíra dokončil komponista v roce 1910. Premiéra komické opery o třech jednáních v režii Maxe Reinhardta se konala v Královské opeře v Drážďanech 26. 1. 1911, kde zazněla pod taktovkou Ernsta von Schucha. Maršálku zpívala Margarethe Siems, Barona Ochse Karl Perron a Oktaviána Eva von der Osten.

Předlohou Hofmannsthalovi se staly hry dramatika Molièra Monsieur de Pourceaugnac (1669), Le Médecin malgré lui (1966) a Le Bourgeois gentilhomme (1670), dále L´Ingénu libertin ou La Marquise et le marmiton (1907) Louise Artuse, Wilhelm Meisters Lehrjahre (1796) Johanna Wolfganga von Goetha a Marriage à-la-mode (1743 – 1745), série obrazů malíře Williama Hogartha.

Opera Růžový kavalír byla poprvé uvedena v tehdejším c. k. Dvorním operním divadle ve Vídni 8. 4. 1911, kde ji hudebně nastudoval Franz Schalk, hrála se v režii Wilhelma von Wymétala, Maršálku ztvárnila Ludie Weidt, Barona Ochse Richard Mayr a Oktaviána Marie Gutheil-Schoder. Nově inscenováno bylo dílo v režii Lothara Wallersteina, premiéra se konala v tehdejším Operním divadle 7. 9. 1929, kde ji řídil Clemens Krauss. Další premiéra opery se uskutečnila v tehdejší Státní opeře v traumatickém období 2. světové války 27. 5. 1944, kde ji inscenoval Alfred Jerger a hudebně nastudoval Rudolf Moralt. U příležitosti znovuotevření Vídeňské státní opery se dostal Růžový kavalír opět na repertoár, premiéru opery v režii Josefa Gielena 16. 11. 1955 dirigoval Hans Knappertsbusch. Pro zajímavost – jejich spolupracovník Robert Kautsky vycházel částečně z užití návrhu scénografa a kostýmního výtvarníka Alfreda Rollera, rodáka z Brna, který vytvořil scénu i kostýmy pro drážďanskou premiéru Růžového kavalíra a také pro všechny produkce opery v letech 1911, 1929 a 1944 ve slavném vídeňském divadle, které v průběhu historie uvádění Straussovy opery rovněž změnilo několikrát název divadla. Jeho výsostný scénický vklad přispěl k velkému úspěchu opery u publika.

Z významných dirigentských a pěveckých osobností pozvaných k interpretaci proslulé Straussovy opery, která si získala a stále získává srdce publika, lze od roku 1911 doposud jmenovat úctyhodnou řadu zářných interpretů:

Dirigenti – Carl Alwin, Leonard Bernstein, Karl Böhm, André Cluytens, Antal Doráti, János Ferencsik, Ádám Fischer, Heinrich Hollreiser, Philippe Jordan, Herbert von Karajan, Joseph Keilberth, Carlos Kleiber, Erich Kleiber, Berislav Klobučar, Hans Knappertsbusch, Clemens Krauss, Josef Krips, Charles Mackerras, Rudolf Moralt, Franz Schalk, Peter Schneider, Richard Strauss, Horst Stein, Hans Swarowsky, Bruno Walter.

Maršálka, kněžna z Werdenbergu – Maria Bengtsson, Lisa Della Casa, Angela Denoke, Soile Isokoski, Gundula Janowitz, Gwyneth Jones, Sena Jurinac, Kiri Te Kanawa, Anny Konetzni, Hilde Konetzni, Viorica Ursuleac, Lotte Lehmann, Christa Ludwig, Lucia Popp, Maria Reining, Leonie Rysanek, Martina Serafin, Elisabeth Schwarzkopf, Cheryl Studer, Lucy Weidt, Hilde Zadek.

Baron Ochs – Theo Adam, Walter Berry, Kurt Böhme, Oskar Czerwenka, Otto Edelmann, Josef Greindl, Günther Groissböck, Alexander Kipnis, Fritz Krenn, Endre Koréh, Alfred Jerger, Richard Mayr, Günter Missenhardt, Alfred Muff, Karl Ridderbusch, Kurt Rydl, Hans Sotin.

Oktavián – Margit Angerer, Agnes Baltsa, Christina Bock, Lisa Della Casa, Brigitte Fassbaender, Elīna Garanča, Marie Gutheil-Schoder, Ellisabeth Höngen, Maria Jeritza, Gwyneth Jones, Sena Jurinac, Angelika Kirschlager, Sophie Koch, Lotte Lehmann, Christa Ludwig, Jarmila Novotná, Marie Olszewska, Anne Sophie von Otter, Martha Rohs, Daniela Sindram, Vera Schwarz, Irmgard Seefried.

Sofie – Juliane Banse, Lisa Della Casa, Maria Cebotari, Ileana Cotrubas, Natalie Dessay, Gertrud Förstel, Reri Grist, Edita Gruberová, Hilde Güden, Adele Kern, Selma Kurz, Wilma Lipp, Emmy Loose, Erin Morley, Patricia Petibon, Lucia Popp, Eszther Réthy, Anneliese Rothenberger, Elisabeth Schumann, Elisabeth Schwarzkopf, Rita Streich.

Režisér Otto Schenk vztahy postav rozehrál pregnantně a detailně v souladu s hudbou, přičemž jejich jednání v gestech, pohybech a vokálním vyjádření se rozvíjela přirozeně a přesvědčivě. V nejúspěšnější inscenaci Straussova díla Růžový kavalír ve Vídeňské státní opeře nechal v příběhu působivě rozehrát atmosféru rokoka, kterou scénograf Rudolf Heinrich a kostýmní návrhář Erni Kniepert decentně zkombinovali s honosnými oděvy a se secesními, realistickými i fantazijními prvky.

Příběh vdané Maršálky, která je z počátku smyslně nakloněna lásce k mladému baronu Oktaviánovi, který se však po čase zamiluje do aristokratické dívky Sofie, dcery bohatého barona Faninala, akcentoval Otto Schenk s humorem a ironií v různých podobách, s lehkostí, jiskřivě a s nadhledem.

Ve Vídeňské státní opeře bylo dílo v této režii hráno nyní o Velikonocích jako 391. repríza, s ohledem na hostování v zahraničí se jednalo dokonce již o 403. představení. V celkovém počtu od počátku uvádění díla v repertoáru tohoto slavného divadla se jednalo již o 1009. představení opery Růžový kavalír.

Orchestr Vídeňské státní opery má bohaté zkušenosti s interpretacemi oper Richarda Strausse. Philippe Jordan nalezl pochopení pro styl skladatele, v řadě komických obrazů dokázal s orchestrálními hráči hudebně a s humorem pointovat situace a lyrickým okamžikům vtisknout srdečnost. V dramatických situacích a zejména v proměnách nechal dominovat orchestrální sóla či komorní souhru hráčů nad orchestrálním zněním. Působivě a flexibilně v souladu s áriemi, duety nebo tercety podpořil dění na jevišti nejen dramatickým jiskřivým espritem, ale i kovovým a vřelým leskem zvuku. Philippe Jordan řídil orchestr energicky, velkými gesty, častěji v ostrých konturách frází s kontrastním ozvláštněním plným něhy a vroucnosti, čímž dokázal v souladu s detailní jevištní souhrou zaručit svěžest a přitažlivost provedení díla navzdory mimořádně vysokému počtu repríz.

V orchestrálních sólech zazářili zejména klarinetista Daniel Ottenssamer, hobojista Clemens Horak, hornista Ronald Janezic a koncertní mistři Albena Danailova a Rainer Honeck. Svěže s leskem hrála nejen žesťová sekce, ale i sekce bicích nástrojů a s mnoha odstíny dynamiky a barev smyčcové nástroje.

Opera Růžový kavalír není tak avantgardní ve svém znění, jak předchozí skladatelovy opery Salome a Elektra, působí jasněji, hudebně přehledněji a zvukově příjemnými proměnami atmosféry. Vyniká příznačnými motivy charakterizujícími postavy. Své téma má i symbolická stříbrná růže.

Maršálku, kněžnu z Werdenbergu, ztvárnila s noblesou švédská sopranistka Maria Bengtsson. Pěvkyně obdařila roli jemnými proměnami emocí i nálad a příjemně znějícím vokálem se světlými odstíny. Kalhotkovou roli Oktaviána ztělesnila německá mezzosopranistka Christina Bock, která ve vokální i herecké škále interpretace působila výrazněji a kreativněji než její severská kolegyně.

Barona Ochse rozehrál ve Vídni excelentně a temperamentně rakouský basista Günther Groissböck, který také zpíval tuto roli v Metropolitní opeře v New Yorku. Přitažlivému svůdci dodal rysy drsnosti, šarmu i velké žoviální hravosti. Ve všech třech jednáních dominoval. Nejprve v ložnici kněžny z Werdenbergu, v prostředí inspirovaném rokokem i secesí a ozvláštněném tonálně zeleno-růžovým koloritem. Posléze v honosném a světle koncipovaném domě barona Faninala, jehož interiér domu byl symbolicky ozvláštněn i horizontem s přírodním exteriérem. A na závěr Groissböck ovládl svým nadhledem a sebestřednou ironií i situace ve fantaskně pojatém vídeňském hostinci. Jeho sytý hlas měl plno barev a rozmanitých nuancí v mimice a gestech.

Policejní komisař v podání rakouského basbarytonisty Wolfganga Bankla strhl na sebe pozornost ze všech epizodních rolí nejlépe.

Sbor Vídeňské státní opery nastudoval výborně sbormistr Martin Schebesta. Otto Schenk typizoval i jednotlivé postavy sboristů. Opera je obohacena valčíkovými melodiemi, které vzhledem ke kontrastu k příběhu zakotvenému v 18. století období tereziánské Vídně působí sice anachronicky, ale přibližují posluchačům i taneční hudbu, kterou zejména v Rakousku milují lidé napříč generacemi.

Mladá, velmi dobrá britská lyrická sopranistka Louise Alder vtiskla roli Sofie rozvernost i cudný půvab. Zpěváka ve vedlejší roli ztvárnil mladý kanadský tenorista Josh Lovell, zpíval velmi upjatě a úzkým témbrem. Rakouský tenorista Thomas Ebenstein ztělesnil špeha Valzacchiho typově přesně a pěvecky s působivou kultivací. Výborný rakouský barytonista Adrian Eröd dodal ráznému Faninalovi eleganci a postupně z menší role učinil ve druhém i třetím jednání na scéně velkou roli.

K vrcholným inscenačním okamžikům představení patřil tercet Maršálky, Oktaviána a Sofie Hab` mir`s gelobt, v němž se kněžna vzdává své lásky k mladému hraběti. V barvité komické škále režisér Otto Schenk s noblesou a s úspěchem u publika zesměšnil morálku, pokrytectví i snobství.

Foto: Wiener Staatsoper / Michae Pöhn, ilustrační / Wikipedia