sobota, 29 prosinec 2018 09:04

Festivalový orchestr Českých doteků hudby: hráči si rozumějí

Autorka:

„Je až nepochopitelné, jaké bravurní souhry dosáhne komorní těleso, které se v různém složení sejde jednou do roka.“

„Zkoušíme tak, jako zkouší kvarteta nebo kvinteta – žádný dirigent, jen skvělá souhra, vysoké osobní nasazení a zodpovědnost. Je to zkrátka komořina.“

„Orchestr okouzlil svou bohatou dynamikou, energičností, barevností, souhrou a nepominutelným zvukem, kterým se vyznačují ty nejlepší ansámbly.“

 

DSC4209

 

Idea ředitele festivalu České doteky hudby Miroslava Matějky postavit vlastní festivalový orchestr se naplnila již před několika lety. Myšlenka orchestru složeného z těch nejlepších hráčů smyčcových kvartet a jiných komorních seskupení, se ukázala být nosná a přitažlivá i pro posluchače.

Vedoucí tohoto komorního orchestru, houslista Pavel Fischer, podotýká: „Jeho unikátnost se odvíjí od složení ze špičkových komorních hráčů, kteří mají zkušenost ze světových pódií. Navíc – zkoušíme tak, jako zkouší kvarteta nebo kvinteta – žádný dirigent, jen skvělá souhra, vysoké osobní nasazení a zodpovědnost. Je to zkrátka komořina.“

 

DSC4225

 

Kdo si přišel ve čtvrtek 27. prosince do sálu Novoměstské radnice poslechnout tento ansámbl, nelitoval a neodcházel s duší nenaplněnou krásou české hudby a její vynikající interpretací. Na programu koncertu věnovaného 100. výročí vzniku Československa byly dvě skladby – Serenáda pro smyčcový orchestr Es dur op. 6 Josefa Suka a Smyčcový sextet A dur op. 48 Antonína Dvořáka.

Musím přiznat, že zpočátku poslechu Sukovy serenády jsem byla ještě trochu ovlivněná všemi výraznými a referenčními nahrávkami této skladby a nesouhlasně jsem vrtěla hlavou: Proč tak přepálená dynamika? Proč tak zbytečně silově zvýrazněné fráze? A to navzdory tomu, že úvodní takty první věty Andante noc moto zněly opravdu líbezně a vroucně, tak jak je má člověk v hlavě a v uchu (a v srdci). Postupně jsem však pojetí Festivalového orchestru brala na milost s tím, jak přicházely vroucné pasáže violy a violoncella, jak strhujícím způsobem vedl ostatní hráče koncertní mistr Pavel Fischer. Úvodní takty druhé věty Allegro ma non troppo e grazioso zahrál soubor s hravostí, ale přesto se zdálo, že by bylo třeba malinko ubrat na intenzitě. Tyhle lehounké pochyby nad interpretací však záhy vzaly za své, protože se moje pozornost obrátila k přesné orchestrální souhře, rytmické, intonační zvukové… Pak už byl jen prostor vychutnat si vroucnou třetí větu s překrásným rozvíjením tématu violou (Radim Sedmidubský) a violoncellem (Bledar Zajmi), které přebírají housle, jež zněly velmi něžně (však také hrály něžné dámy), a díky Pavlu Ficherovi se posluchačům dostalo jak vzrůstající vášnivosti, tak opět zklidnění v zamyšlené citovosti. Závěr věty vyzněl kromobyčejně líbezně, vytrácel se do ticha, a přitom všechny nástroje hrály se srozumitelnou artikulací. Navíc tu vynikla typická sukovská barevnost. To, čím orchestr navnadil obecenstvo ve třetí větě, dokonal v závěrečné větě Allegro giocoso ma non troppo presto. Zpěvnost a zároveň energičnost charakterizovaly úvodní takty, které se rozvíjejí do vášnivého až existenciálního tématu, zahraného opět s hlubokým citovým zaujetím, jež vyústilo v radostnou hravost.

 

DSC4167

 

Orchestr v čele s Pavlem Fischerem, lídrem, jehož hra byla jak nepřeslechnutelná, tak strhávala ostatní hráče k prožitému výkonu, okouzlil svou bohatou dynamikou, energičností, barevností, souhrou a nepominutelným „komorním“ zvukem, kterým se vyznačují ty nejlepší ansámbly.

Bezprostředně po Sukově serenádě zazněl Smyčcový sextet A dur op. 48 Antonína Dvořáka.  Lze napsat, že tak jak vedle sebe patří Dvořák a Suk, nemohla se příliš lišit ani interpretace obou skladeb. Přesto mám dojem, že v Dvořákovi byl orchestr jistější, že podal mistrovský výkon. V první větě Allegro moderato si jednotlivé nástrojové skupiny přebíraly témata s lehkostí, každé téma bylo dynamicky propracované, ve vyvrcholení opakovaného tématu jsme vnímali onu Dvořákovu vroucnost a vřelost. A přitom se vše odvažovalo jako na lékárnických vahách – dynamika, tempo, barvy, vše bylo pod kontrolou. Orchestr hrál jako jeden člověk, v jednom okamžiku lehce přidal na intenzitě, vzápětí se ztišil a překrásně agogicky vyhrál závěr věty. Druhá věta – Dumka. Pocco allegretto – vyzněla zcela bravurně. Opět připomínám onen nádherný zvuk orchestru, hru s barevností a dynamikou, zde navíc k zážitku přispěly i přirozené důrazy a krásně vyhrané detaily. Furiant třetí věty – Presto – byl energický, hravý, taneční, s oslnivým vyústěním. Nu a čtvrtá věta Finale. Tema noc variazioni opět umožnila posluchačům vychutnat si temný zvuk violy a violoncella a zároveň onu udivující přesnost a souhru orchestru.

Je až nepochopitelné, jaké bravurní souhry dosáhne komorní těleso, které se v různém složení sejde jednou do roka. Odpověď by mohla znít i takto: Jiný než vynikající muzikant se zkušeností s komořinou a občasnou vzájemnou spoluprací s ostatními členy orchestru by do tohoto seskupení nezapadl. A hlavní roli hraje osobnost vedoucího hráče: Pavel Fischer svým temperamentem, zaujetím, muzikalitou a virtuozitou dokáže ostatní strhnout k nadprůměrnému výkonu.

 

DSC4190

 

Ve čtvrtek 27. prosince hrál Festivalový orchestr Doteků hudby ve složení:

1. housle: Pavel Fischer, Markéta Janoušková, Markéta Nádvorníková, Helena Jiříkovská, Monika Růžková Urbanová

2. housle: Anna Veverková, Adéla Štajnochrová, Hana Dostálová Roušarová, Marie Kosinová

Viola: Radim Sedmidubský, Barbora Hilpo Veisová, Zbyněk Paďourek

Violoncello: Bledar Zajmi, Lukáš Polák, Adéla Vlčková

Kontrabas: Tomáš Hudec, Jan Buble

 

DSC4168

 

Foto: České doteky hudby - ​Jan K. Čeliš

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.