„Všechna čest Lukáši Pospíšilovi i Filipu Martinkovi, s jakým vhledem, citovou angažovaností a hráčským uměním Weinbergovu skladbu přednesli.“

„Je známo, že orchestrální hráči si rádi duševně odpočinou u komorní hry. Ten večer jistě přinesl Lukáši Pospíšilovi mnoho radosti!“

„Filip Martinka upoutal svou technickou suverénností, byl citlivým a ohleduplným komorním partnerem s velkým smyslem pro souhru.“

Zralost a mládí se v neobyčejné synergii protnuly na koncertě komorního cyklu PKF – Prague Philharmonia. S koncertním mistrem violoncell Lukášem Pospíšilem vystoupil student HAMU, nadějný klavírista Filip Martinka. Zaplněný barokní refektář Profesního domu MFF UK tleskal v pondělí 25. dubna nejen skladbám Fanny Mendelssohn a Mieczysława Weinberga, ale též Antona Weberna a Ludwiga van Beethovena.

Lukáše Pospíšila není třeba dlouze představovat. Má zkušenosti z Orchestru mladých Gustava Mahlera i Komorního orchestru Berlín, je uznávaným komorním hráčem, pravidelně vystupuje jako sólista. Koncertním mistrem PKF – Prague Philharmonia je od roku 1994. Jméno Filipa Martinky bychom si měli zapamatovat. Jednadvacetiletý klavírista je posluchačem Akademie múzických umění v Praze ve třídě Martina Kasíka. Upozornil na sebe například vítězstvím v soutěži konzervatoří ČR (2016), je laureátem soutěže Mladý klavír Pražské konzervatoře (2018). Vystupuje v duu s violoncellistou Jakubem Gráfem, s nímž získal ocenění na soutěži Concertino Praga. Dlouhodobě doprovází dva významné dětské pěvecké sbory: pražskou Rolničku a mladoboleslavské Jiřičky.

Dramaturgická skladba večera uspokojila jak část publika vyznávající tradičnější hudební hodnoty (Fanny Mendelssohn, Beethoven), tak ty posluchače, kteří vyhledávají méně hraná díla (Weinberg, Webern). Fanny Mendelssohn, hudební skladatelka a klavíristka, byla o čtyři roky starší sestra Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Capriccio As dur z roku 1829 bylo spolu s Fantazií g moll určené dalšímu bratru Paulovi, který žil v Londýně. Skladatelka skutečně nezapře své rodové jméno – její skladba je plná půvabných melodií, lyrických, romantických ploch, v nichž se střídají vedoucí a doprovodné party. Již v této skladbě k sobě přitáhl pozornost Filip Martinka svou suverénní hrou i zkušeným empatickým komorním výkonem.

Zařazení Sonáty pro violoncello a klavír č. 2, op. 63 Mieczysława Weinberga byla mimořádně šťastná volba. Obsahově silná výpověď, v níž zaznívá bezvýchodnost a beznaděj, smutek a prázdnota, je obžalobou stalinistického režimu. Jak silně a aktuálně působila skladba v těchto dnech, kdy ruský agresor drtí nezávislou zemi a doma potlačuje jakýkoli náznak nesouhlasu s válkou! Sovětský skladatel narozený ve Varšavě je autorem mnoha působivých děl, jmenujme jen jeho Symfonii č. 21 Kaddish, věnovanou obětem povstání ve varšavském židovském ghettu. Sám měl tragickou zkušenost – jeho rodiče i sourozenci za války zahynuli, jeho strýc byl na rozkaz Stalina zavražděn. Sonátu napsal pro Mstislava Rostropoviče v roce 1959, o rok později ji oba společně premiérovali. V citlivém a chápavém podání obou hráčů byla pro mě tato Weinbergova skladba vrcholem večera. Krása i patos, vřelý i žalující zvuk violoncella, pomalé pasáže ústící v monology obou nástrojů. Hned v úvodním Moderatu plně na posluchače dolehne vypjatá linka violoncella a drtivé akordy klavíru působící jako zoufalé výkřiky. Opakovanost tónů vyvolává naléhavost… Ztišené Andante je o to působivější, oč tlumeněji vyznívá. Pizzicato s ozvěnou klavíru mělo neobyčejně silný dopad na posluchače. A Allegro, vzrušené a rezolutní, končí náhle, jakoby neukončeně, s až fyzickým pocitem zmaru. Všechna čest Lukáši Pospíšilovi i Filipu Martinkovi, s jakým vhledem, citovou angažovaností a hráčským uměním tuto skladbu přednesli. Jejich interpretace byla velice působivá, až bolestně silná, emocionálně na hraně toho, co je člověk schopen unést.

Ani na začátku druhé poloviny večera interpreti publikum nešetřili. Sice jen čtyřminutové, zato na poslech a soustředění náročné Tři krátké kusy pro violoncello a klavír, op. 11 Antona Weberna vhodně zapadly do programu dramaturgicky zajímavého koncertu. „Hudba je jazyk. Člověk chce v tomto jazyku vyjádřit myšlenky; ne však myšlenky, které je možno převést v pojmy, nýbrž hudební myšlenky,“ prohlásil Webern. Ke ztvárňování myšlenek patří i pauzy, odmlky. A také jemné zabarvení, které jim třeba dodá jiný význam. Tato významná miniatura z pera představitele Druhé vídeňské školy byla dokončena v roce 1914 a její zařazení potvrdilo, že není nutné se děl obtížnějších na vnímání s jakousi špatnou pověstí nesrozumitelnosti obávat.

Večer zakončila pětadvacetiminutová Sonáta pro violoncello a klavír č. 3 A dur, op. 69 Ludwiga van Beethovena, dokončená v roce 1808. Je třeba zmínit, že Beethoven takříkajíc „osvobodil“ violoncello z jeho role v bassu continuo a učinil z něj samostatný koncertní nástroj postavený na roveň houslím. V této závěrečné položce programu jako by se oba hráči uvolnili a vydali ze sebe to nejlepší. Klavírista upoutal svou suverénností, která popírala jakékoli technické obtíže, byl citlivým a ohleduplným komorním partnerem s velkým smyslem pro souhru, v klavírním partu ukázal mnoho tváří – křehkost, pevnost, rozhodnost i krásnou perlivost, gradace jednotlivých pasáží byla skvostná. Violoncello Lukáše Pospíšila znělo temněji, velmi zpěvně, s mistrovskou dynamikou, až dojímavé byly frázové oblouky. Pospíšil hrál pevně, ale ne průrazně, expresivně, každý tón jako by byl vymazlený. Je známo, že orchestrální hráči si rádi duševně odpočinou u komorní hry. Ten večer jistě přinesl Lukáši Pospíšilovi mnoho radosti!

Foto: Milan Mošna