„Jednoznačně, podle tradičních nacionálních kritérií, nebyl nikde pevně ukotven. Byl Středoevropan. Donedávna by bylo možné takovéto zjištění označit za něco nemístného.“

„Charakter osobního vyznání měl na konferenci příspěvek Ireny Troupové, která pohled teoretiků rozšířila o postřehy interpretační.“

„Tvůrčí metoda této inscenace spočívá v odkryté akci loutkoherců, kteří jsou divákům, stejně jako i všechny rekvizity, neustále na očích. Výkon byl ukázkou vskutku obdivuhodné práce nejen na nekonvenčním pódiu, ale i přímo mezi publikem.“

Český Těšín a Cieszyn byly od 21. do 24. dubna dějištěm již třetího ročník Ullmannovských slavností, festivalu nesoucího jméno Viktora Ullmanna (1898-1944). Ten první se z iniciativy Jany Galášové a Magdaleny Živné konal na podzim roku 2018 u příležitosti 120. výročí narození skladatele, druhý, v roce 2020, k 75. výročí osvobození vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Na třetím ročníku bylo vzpomenuto 80. výročí od nástupu skladatele a těšínského rodáka do vyhlazovacího terezínského transportu.

Ze své dosavadní práce mohou mít obě iniciátorky nepochybně velkou radost. Založily totiž akci v mnoha směrech novátorskou. Ještě před několika lety ani odborná veřejnost pořádně nevěděla, kdo to ten Viktor Ullmann byl…, a dnes již má vlastní festival. A právem. Ullmann je totiž velkou, dříve opomíjenou, nyní znovu objevenou hodnotou, významnou položkou středoevropského kulturního dědictví. A že se to vše seběhlo až teprve ke konci druhé dekády 21. století, že doba nazrála ne dříve, až nyní, není náhodou. Nahrála tomu nepochybně současná příznivá situace integrující se Evropy, to, že již úzce národnostní tendence v kulturní sféře šly stranou, že se dnes na svět konečně díváme z patřičného nadhledu, bez národnostních předsudků. Umožňuje nám to docenit věci, které dosud stály opomíjeny, nepovšimnuty, ukryté někde v ústraní.

Skladatel Viktor Ullmann nebyl Čech, nebyl Polák, nebyl to Němec. Narodil se katolicky pokřtěn v židovské rodině jako Rakušan v tehdy Rakousko-Uherském Těšíně, kde prožil i rané dětství. Dospíval a studoval ve Vídni, v administrativním i kulturním centru monarchie, podnikal v Německu. Největší část svého uměleckého života však trávil v Čechách, v Ústí nad Labem a zejména v Praze. To vše způsobilo, že jednoznačně, podle tradičních nacionálních kritérií, nebyl nikde pevně ukotven, že to byl Středoevropan. Donedávna by bylo možné takovéto zjištění označit za něco nemístného, nyní však právě v tomto ohledu začínáme nalézat a oceňovat dříve netušené přednosti, odkrývané již zmíněnou integrací.

Českotěšínská synagoga

K uskutečnění slavností se musela spojit (zintegrovat) celá řada institucí ze tří zemí: Městská knihovna Český Těšín (za ní stojí její agilní ředitelka Jana Galášová), Noemi Arts and Media (značka, za kterou stojí muzikoložka a manažerka Magdalena Živná), města Český Těšín a Cieszyn, Rakouská kulturní fóra ve Varšavě a v Praze, Muzeum Śląska Cieszyńskiego, okresní úřad v Těšíně… Akce se neobešla bez všestranné podpory Ministerstva kultury České republiky a hejtmanství Moravskoslezského kraje vedeného Ivo Vondrákem.

Celkem tedy více než 10 pořádajících institucí a partnerských organizací, ale hlavně sympatických lidí, pro jejichž vyjmenování zde ani není prostor. Neodpustím si však poukaz na další dvě agilní dámy, starostky slezského dvojměstí, obě křestními jmény Gabriely: Gabrielu Staszkiewicz – starostku města Cieszyn a Gabrielu Hřebačkovou – starostku města Český Těšín.

Rakousko-izraelská sopranistka Shira Karmon a rakousko- španělská klavíristka Maria Garzon

Jen proslovy na uvítanou všech zainteresovaných na zahajovacím večeru, který se konal pod názvem „Venuše zářivá, tvou dráhu nebe zná“, zabraly téměř celou hodinu. Ty však v tu chvíli nebyly tím nejdůležitějším. Ve čtvrtek 21. dubna v sále Kulturního centra Domu narodowego v Cieszyně totiž následoval hodnotný umělecký program. Zahájila jej projekce audiovizuálního snímku nazvaného „Viktor Ullmann – Zrození jedné nahrávky“, zachycujícího rozhovory s židovskými, nedávno zesnulými pianistkami, původními interpretkami Ullmannova klavírního díla, Edith Krauovou a Alicí Herz-Sommerovou. Tyto rozhovory vedla v roce 2013 Maria Garzon, španělská klavíristka, která se živě, hned po ukončení projekce osobně představila na pódiu. Je současnou zasvěcenou ullmannovskou interpretkou, která nahrála celé skladatelovo dochované klavírní dílo. K české kultuře ji váže i fakt, že je i propagátorkou díla našeho klasicistního skladatele Jana Ladislava Dusíka. Hrála skvěle. Pětidílnou Sonátu č. 7 pro klavír Viktora Ullmanna přednesla plasticky, s hlubokým zaujetím a se smyslem pro každý její detail. Na pódiu však strávila celý večer, neboť byla současně i komorní partnerkou izraelské pěvkyně, sopranistky Shiry Karmon. Umělkyně spolu provedly rozsáhlý výběr z Ullmannova emocionálně vypjatého písňového díla. Nejprve to byly Tři písně v jidiš, op. 53 (Břízka, Kopretinky, Děvče v letech), následovalo Šest písní na slova Alberta Steffana, op. 17, po již zmíněné klavírní sonátě následovaly ještě čtyři ze Šesti písní na slova Louise Labého, op. 34 (Venuše zářivá, Umírá bídně každé stvoření, Hořím a mrznu, Loutno, má svědkyně) a na závěr pak ještě Little Cakewalk z cyklu Písně francouzských dětí.

Rozhovor s ullmannovskou interpretkou

V pátek 22. dubna dopoledne Ullmannovské slavnosti pokračovaly v Muzeu Těšínského Slezska v Czesyně, tedy na pravém polském břehu řeky Olše, odbornou mezinárodní konferencí „Recepce díla Viktora Ullmanna v zemích Střední Evropy“. Trojjazyčné (české, polské, německé) auditorium vyslechlo referáty prof. Lubomíra Spurného – muzikologa, proděkana Masarykovy univerzity v Brně (Cizí pasažér Viktor Ullmann), Dr. Witolda Pieňkowského – klavíristy a hudebního pedagoga Slezské University Katowice – Cieszyn (Hudební život Těšína od přelomu 19. a 20. století do konce roku 1945), Dr. Albrechta Dümlinga – muzikologa, předsedy představenstva společnosti Musica Reanimata Berlín (Průlom s Císařem Atlantidy – k recepci díla Viktora Ullmanna v Německu), prof. Magdaleny Dziadek – muzikoložky, Ústav hudební vědy Jagellonské university v Krakově (Historie (ne)přítomnosti Viktora Ullmanna v polském hudebním životě) a Mgr. Ireny Troupové – sopranistky a muzikoložky z Prahy, ullmannovské interpretky (Jak jsem se potkala s Viktorem Ullmannem). Konferenci moderovala a tlumočila Dr. Magdalena Živná.

Příspěvek Witolda Pieňkovského byl sympatickým obeznámením přítomných s bohatou kulturní a politickou historii Těšínska, viděno z polské strany. Soustředil se zejména na zdejší umělecký spolkový život a na vše, co mělo souvislost s prvními roky života zdejšího rodáka Viktora Ullmanna.

Ullmannovou identitou se zabýval Lubomír Spurný. Zvažoval všechny klady a zápory konfesijní a národnostní nevyhraněnosti občana a skladatele Viktora Ullmanna, kterou lze snad nejvýstižněji označit jako středoevropanství. V závěru svého vystoupení se referent pochopitelně nemohl vyhnout traumatu ponižujícího konce jeho lidského a uměleckého údělu v Terezíně a v plynové komoře v Osvětimi.

Muzikologická konference, hovoří Lubomír Spurný

Počátky ullmannovské revitalizace se zabýval referát Albrechta Dümlinga. Mimo jiné připomenul sedmdesátá léta 20. století jako dobu, kdy se zájem o tvorbu terezínských skladatelů objevil v dosud nebývalé intenzitě, kdy v Amsterodamu jako jedna z prvních ožila Ullmannova partitura opery Císař Atlantidy, a pak léta devadesátá, kdy byl v Německu založen spolek Musica reanimata. Připomenul také Ullmannovy vazby na švýcarské město Dornach, kde se nachází centrum antroposofického hnutí, k němuž měl skladatel díky Aloisu Hábovi blízko a které přispělo k záchraně Ullmannova tvůrčího odkazu.

Nejen profesorka Dziadek, ale i její předchůdci ve svých příspěvcích vždy nejprve rekapitulovali, co je možné se o Ullmannovi, předmětné osobnosti této konference dozvědět ze stávající odborné literatury, z dosavadní lexikografie. Shledala, že žeň je to zatím jen velmi skromná. O to více si váží této příležitosti, jako nástupu nového muzikologického bádání. Cenné byly rovněž její postřehy týkající se pronikání novodobých hudebních směrů do polské hudby na začátku 20. století.

Charakter osobního vyznání měl závěrečný příspěvek Ireny Troupové, která pohled teoretiků rozšířila o postřehy interpretační, když připomenula svoje zahraniční umělecká angažmá v německém prostředí, v kde se setkala s tvorbou „zakázané hudby“.

Klavírní recitál Jana Duška v českotěšínské synagoze

Na to, co se odehrávalo v hlavách terezínských autorů v době války, bezděčně navázal svým recitálem v českotěšínské synagoze Schomre Schabos v pátek 22. dubna mladý pianista Jan Dušek, stálý umělecký partner sopranistky Ireny Troupové. Do svého programu, uvedeného pod titulem „Čekání na úsvit“, zahrnul nejen dílo Viktora Ullmanna, jeho technicky náročnou 6. sonátu, ale i Suitu pro klavír op. 13 Pavla Haase a Téma con variazioni, op. 13 dalšího terezínského skladatele, Rudolfa Karla.

Významnou položkou tohoto Duškova vystoupení pak byla premiéra jeho vlastní klavírní kompozice, rovněž označená názvem „Čekání na úsvit“. Z formálního hlediska, zejména díky motivické soustředěnosti, jde o útvar sonátového typu, z hlediska volby výrazových prostředků o dialog s tvůrčím odkazem terezínských skladatelů. Dušek vytvořil kompozici motivicky soustředěnou, vyváženou jak ve smyslu výstavby dlouhých ploch, tak i drobných detailů, s naléhavostí zdůrazňující kvintový interval, svými melodickými obrysy a tonální nezakotveností navozující až dojem řadové práce ne nepodobné estetice Druhé vídeňské školy. Autor promyšleně pracuje s klavírní fakturou, díky čemuž má blízko jak ke světu bachovských invencí, tak i ke zvukově barevným, patetickým plochám na způsob kostelních zvonů. Milým zakončením Duškova vystoupení byl přívětivý, svým třídobým metrem uklidňující, schumannovský Lístek do památníku Rudolfa Karla.

Moderátorka recitálu Magdalena Živná hovoří

Následující program Ullmannovských slavností patřil operní tvorbě terezínských autorů. Na sobotu 23. dubna pořadatelé pozvali na Malou scénu Těšínského divadla ARBOS, společnost pro hudbu a divadlo z rakouského Klagenfurtu, kterou vede Herbert Gantschacher. Záštitu nad tímto představením převzal hejtman Spolkové země Korutany Reinhart Rohr a Herwig Seiser, předseda kulturního výboru Korutanského Zemského sněmu.

Rakouští umělci přednesli operu Viktora Ullmanna Císař Atlantidy aneb Odepření smrti (Der Kaiser von Atlantis oder Die Tod-Verweigerung). Libreto si Ullmann v Terezíně napsal sám, inspirován vlastními prožitky z první světové války. Dílo koncipoval jako obecně platný protest proti válce a násilí. Jedná se o jednu z jeho posledních kompozic. Pracoval na ní od června 1943 do srpna 1944, dokončil ji jen dva měsíce před smrtí v plynové komoře. Tvar díla přizpůsobil velmi omezeným terezínským provozovacím možnostem. Prvních pokusů o inscenaci díla z manuskriptu se autor ještě stačil zúčastnit. Za připomenutí stojí, že stěžejní roli Smrti tehdy v Terezíně studoval Ullmannův spoluvězeň, basista Karel Berman, pozdější vynikající sólista Národního divadla v Praze.

V poválečném období partitura vyšla tiskem v německém nakladatelství Schott. Je to dílo, které se svou premiérou v prosinci 1975 v Amsterdamu stalo oním příslovečným „prvním otevřením dveří“ na cestě ke znovuobjevení celé tvorby tohoto pozoruhodného meziválečného středoevropského skladatele, který byl, stejně jako většina jeho nacismem pronásledovaných souputníků, prakticky zapomenut.

Ullmannův Císař Atlantidy je jednoaktovkou se sedmi rolemi, její orchestrální aparát má poněkud neobvyklé obsazení, je složen z 15 instrumentalistů. Amsterdamská premiéra pod vedením britského dirigenta Kerry Woodwarda skladbu předvedla v Nizozemské národní opeře ve tvaru značně odlišném od původní Ullmannovy představy, až teprve podrobnější muzikologické bádání se dobralo k její autentické podobě, té, kterou bylo možné nyní v Těšíně vyslechnout.

Originální loutky vodí živí herci M.Rupert a R.Luksch

Obsazení Ullmannova komorního orchestru: Flétna, hoboj, klarinet inB, altsaxofon inEs, trubka, kytara, cembalo, klavír, harmonium, bicí nástroje (tamtam, triangl, malý buben, činely), dvoje housle, viola, violoncello, kontrabas.

Gantschacherova inscenace je nikoliv tradičním operním divadlem, ale loutkovým představením, založeným v prvé řadě na rekvizitách, loutkách a kostýmech. Autorem těchto akčních prostředků je Burgis Paier, vynikajícím způsobem je oživili dva marionetní umělci Rita Luksch a Markus Rupert. Tvůrčí metoda této inscenace spočívá v odkryté akci loutkoherců, kteří jsou divákům, stejně jako i všechny rekvizity, neustále na očích. Výkon byl ukázkou vskutku obdivuhodné práce nejen na nekonvenčním pódiu, ale i přímo mezi publikem, které bylo nápaditým způsobem vtahováno do průběhu představení. Režie představení si neodpustila některá metaforická gesta, reagující na geopolitická traumata naší doby.

Loutkové představení Ullmannovy opery na Malé scéně Těšínského divadla

Není však možné si neuvědomit, že skutečná podstata tohoto Ullmannova díla spočívá v hudební složce, v interpretaci zpěvních partů a ve hře orchestru. Tuto stránku představení však českotěšínská prezentace klagenfurtských umělců poněkud podcenila. Publiku nabídla hudbu jen v reprodukované podobě, ze zvukového záznamu, navíc v technické kvalitě, která nedosahuje náležité kvalitativní úrovně, srovnatelné s dalšími parametry představení (nevhodný způsob snímání, špatné dynamické poměry vokálních a instrumentálních projevů, rušivé zvuky live záznamu). Omluvným argumentem zde může být snad pouze to, že byl použit zvukový snímek s jistou dávkou autenticity, z prvního provedení uskutečněného přímo v bývalém židovském ghettu v Terezíně 23. května 1995.

Osoby a obsazení použité zvukové nahrávky:

císař Overall (baryton) – Steven Swanson

tlampač (basbaryton) – Rupert Bergmann

bubeník (mezzosoprán) – Ingrid Niedermair

harlekýn/voják (tenor) – Johannes Strasser

dívka Hříbeček (soprán) – Stefanie Kahl

smrt (basbaryton) – Kassimir Tassov

Orchestr Ensemble kreativ řídí Alexander Drčar.

Hudební výkony to byly nicméně na vysoké umělecké úrovni, navíc, bylo v nich možné rozpoznat snahu přiblížit se autentickému étosu prostředí terezínské pevnosti, jen přibližně definovatelnému pojmy jako je smutek a úzkost.

Závěrem letošního ročníku Ullmannovských slavností se stalo operní představení v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě v neděli 24. dubna. První moravskoslezská scéna nastudovala a provedla v rámci svého cyklu „Opery terezínských skladatelů“ Zásnuby ve snu (Verlobung im Traum) Hanse Krásy, dílo další oběti holocaustu, pražského rodáka. Libreto podle novely Fjodora Michailoviče Dostojevského Strýčkův sen napsali Rudolf Fuchs a Rudolf Thomas.

Osoby a obsazení festivalového představení:

Marja Alexandrovna – Marta Infante

Zina – Veronika Rovná

Nastasja – Roksana Wardenga

Kníže – Pavol Kubáň

Pavel – Jorge Garza

Barbara – Hana Dobešová

Sofia Petrovna – Monika Jägerová

Archivář – Petr Urbánek

Sluha Theopil – Jiří Dvořák

V režii Jiřího Nekvasila na scéně Daniela Dvořáka nastudovali operu dirigenti Adam Sedlický a Marek Šedivý. Druhý z nich, ostravský hudební operní šéf, představení zařazené do programu Ullmannovského festivalu řídil.

Z ostravské inscenace opery Hanse Krásy

Krásovo dílo bylo dokončeno už v roce 1930 a ve své době získalo zaslouženou pozornost. O jeho světovou premiéru projevilo zájem hned několik německých divadel. Poprvé bylo nakonec uvedeno 18. 5. 1933 v pražském Novém německém divadle za řízení dirigenta Georga Szella. V roce pražské premiéry byla opera poctěna Československou státní cenou a dočkala se velmi příznivého ohlasu u publika i kritiky. Jedna z prvních repríz byla dokonce živě přenášena Československým rozhlasem.

Není tedy úplnou novinkou, objevem až terezínského bádání posledních let, nicméně i za těchto okolností byla i ona v následujících letech nemilosrdně zatracena.

Je to tragikomický příběh o lidské chamtivosti a nezodpovědné hře s opravdovými lidskými city. Kompozičně Krásova hudba navazuje na trendy meziválečné avantgardy, aniž by se vzdala osvědčených tvůrčích postupů minulosti, jako například rozšířené tonality či imitační polyfonie.

Je sympatické, že třetí ročník Ullmannovských slavností byl ukončen právě tímto dílem, neboť pro svůj poněkud nadlehčený pohled na svět, na lidské přednosti a slabosti, v sobě skrývá přece jen životadárný optimismus a naději v lepší svět.

Foto: Noemi Média, NdM / Martin Popelář