„Nejpůsobivějšími momenty pro mě byl třeba neústupný konec druhé věty nebo dirigentská jistota v rokokových variacích věty třetí.“

„Skoumal se projevil jako idiomatický schumannovský hráč: hudební struktuře bylo dobře rozumět i v krkolomných pasážích, přechody mezi částmi beze švů zapadaly do sebe.“

„Třemi přídavky Skoumal navázal na poctivého ducha programu.“

Sobotní klavírní recitál Adama Skoumala měl proběhnout už v minulé sezoně cyklu Světová klavírní tvorba, ale jako mnohé kulturní události minulého roku mohl být uskutečněn až nyní. Skoumal je znám především jako pedagog, skladatel a komorní hráč, zatímco sólové recitály hrává méně často – odkládání důležitého termínu ve Dvořákově síni Rudolfina by nemuselo mít dobrý vliv na pianistovu hráčskou kondici, když se jedná o ojedinělou záležitost. Mimo jiné jsem byl tedy zvědavý i na míru profesionality jednoho z našich nejnadanějších hudebníků.

Skoumalův program na papíře působí, jako kdyby vypadl ze začátku 20. století: tehdy v podstatě každý klavírní recitál začínal bachovskou transkripcí, často následovala závažná Beethovenova sonáta (Haydnovy a Mozartovy byly na velkých pódiích méně populární než dnes), a především nebylo neobvyklé, když klavírista přednesl i své vlastní skladby. Tato koncepce však nepůsobí stařecky, naopak – vzhledem k tomu, že programování tohoto typu už není běžnou praxí, je v této volbě cosi živého; odkaz na nesoučasnou tradici pravděpodobně souvisí s nějakou mírou zájmu a znalostí, v určitém ohledu vylučuje pasivitu. Fantazíroval jsem, jestli můžeme očekávat i třeba preludování mezi skladbami nebo úpravy v textu vybraných skladeb. Moji domýšlivost ještě umocnila skutečnost, že Skoumal nehrál v obleku ani v košili, ale příznačně přišel na pódium ve fraku.

Fejnbergova transkripce Larga ze Sonáty pro varhany, BWV 529 Johanna Sebastiana Bacha je skvělou skladbou na úvod programu. Interpret má možnost hned zkraje otevřít klavír v celé šíři a rozehrát se, zatímco se rozposlouchává on sám i publikum. Skoumalova pedalizace byla svrchovaná a nástupy a imitace zpěvného hlasu v levé ruce byly krásné, ale zvuk v sopránu mi zněl matně. Nedokázal jsem však postihnout, jestli je to jeho hráčskou technikou, nebo snad intonací klavíru ve dvoučárkované oktávě.

Nejzávažnějším dílem celého programu byla Beethovenova Sonáta E dur, op. 109. Když v Praze na podzim hrál tu samou sonátu Igor Levit, soustředil se především na barvu a okamžitý zážitek v dílčích úsecích. Skoumal k sonátě přistupuje víc architektonicky, jeho polyfonie je všudypřítomnější, méně okatá. Tento přístup upřímného nadhledu je mi osobně sympatičtější než epileptické umění v každé frázi. Nejpůsobivějšími momenty pro mě byl třeba neústupný konec druhé věty nebo dirigentská jistota v rokokových variacích věty třetí. Trocha toho Levita mi ale přece jen tu a tam chyběla, zejména pokud jde o krajní dynamické polohy.

V souvislosti se Schumannovými Noveletami si často vzpomenu, jak Leonard Bernstein učil Michaela Tilsona Thomase, aby ve Třetí symfonii za každou cenu zabránil rozbředlým texturám, vše vyartikuloval a domyslel si k hudbě text. To ze studiových komerčních nahrávek Novelet často není slyšet, dokonce ani v případě některých legendárních klavíristů. Skoumal se v nich projevil jako idiomatický schumannovský hráč: hudební struktuře bylo dobře rozumět i v krkolomných pasážích, přechody mezi částmi beze švů zapadaly do sebe. Schumannův oblíbený tečkovaný rytmus umí být často choulostivý na vystihnutí charakteru, ale ne v tomto případě. Každá taková fráze (například tarantelové první trio v osmé Noveletě) měla směr a elán.

Ve druhé polovině koncertu zazněla nejprve skladba Jaro, op. 22a Josefa Suka. V první a poslední části mi osobně nešel přes ucho velmi ostrý tečkovaný rytmus v sopránu, protože jsem se nedokázal dopátrat důvodu této volby. Domnívám se ale, že se pianista snažil především rozeznít klavír na sál i za cenu nejvybranější melodiky a návaznosti. Prostřední tři části mě však strhly bezvýhradně. Druhá část s názvem Vánek se stala díky nadneseným prvním dobám či humornému gestu v závěrečném taktu jakýmsi scherzem sonátového cyklu. V části V očekávání rozezněl prostřední rejstřík klavíru tím nejkrásnějším legatem a při přechodu do středního dílu se dostavila dokonce i vzácná chvíle introspekce, neboť namísto zapsaného fortissima se rozhodl udržet delší plochu v nízké dynamice. Obzvlášť se mi líbila čtvrtá část cyklu, která často bývá v koncepcích pianistů nejméně dotažená. Také nejméně zapadá do škatulky impresionismu, kterou Jaru přidělují muzikologové. Skoumal ji empaticky pojal jako předznamenání Sukova pozdějšího expresionistického hudebního jazyka, zvolil sušší pedál a těžší úhoz. Také se tady částečně staly skutečností moje fantazie z úvodu, neboť konec skladby si Skoumal dokomponoval vlastním virtuózním rozkladem přes celou klaviaturu.

V závěru programu stanuly Skoumalovy vlastní kompozice. První skladba, Berceuse, v něčem připomíná stejnojmennou skladbu Fryderyka Chopina. Passacagliový ostinátní prvek v levé ruce a některé stylizace pravé ruky jsou povědomé ze Chopina, ale tónina a exotické prvky (durové a mollové cikánské stupnice) už ne. S ohledem na pokornější předchozí čísla koncertu jsem od pianisty neočekával až do takové míry zvládnutou hráčskou techniku včetně dvojhmatů. Následoval staronový cyklus tří skladeb Historky ze staré Prahy. Poslední skladba cyklu, Kejklíř, byla napsána pro soutěž Pražského jara v roce 2015 a od té doby se patrně usadila v repertoáru studentů; o sedm let později stále jsou klavíristi, kteří ji nosí do hodin profesorům na zahraničních vysokých školách. Ke Kejklířovi byly dopsány nové skladby Šašek a Alchymista (šlo o jejich premiéru), a tak vznikl hudebně i tematikou jednotný cyklus rychle-pomalu-rychle, trvající asi patnáct minut. Třeba je to interpretovou představou o lišící se estetice skladeb, ale jeho dynamický rozsah byl v těchto skladbách daleko pestřejší než v Beethovenově sonátě. Podle reakce publika byly Skoumalovy skladby vrcholem koncertu. Přál bych umělci, aby se nových skladeb chopilo nějaké relevantní nakladatelství, a rád bych v budoucnu zašel na koncert složený výhradně z jeho děl. Myslím, že jako doplnění dramaturgie festivalu typu Prague Music Performance by se komorní recitál tohoto druhu hodil. V souvislosti s nedávno jmenovaným cyklem Jaro mě napadá, že i Suk sám ho hrál na „Večeru Sukovy klavírní poesie“ po boku svých dalších tří významných skladeb.

Třemi přídavky Skoumal navázal na poctivého ducha programu. Zatímco uvedení další Bachovy transkripce (druhá věta z Koncertu č. 5 f moll) v sobě měla v kontextu celého programu cosi dojemného, velikou radost jsem měl i z uvedení Etudy C dur, op. 10 č. 1 Fryderyka Chopina. Na drobných náladách, dojmech a upomínkách samozřejmě není nic špatného, ale kdo jiný by se měl konfrontovat s profesionálním klavírním repertoárem, když ne profesionální klavírista? Vnímám v tom přeneseně určité gesto – výkonný umělec zůstává ve formě i roky po získání cen na mezinárodních soutěžích, kdežto mnozí jiní by zahráli Chopinovo Preludium A dur a následně náramně humorně zavřeli víko od klaviatury. Je to vlastně i takovým ubezpečujícím projevem ohleduplnosti vůči posluchači, který si zaplatil za vstupenku a očekává špičkový výkon. Jako poslední přídavek zahrál Skoumal malou skladbičku v klasicistním duchu, kterou složil pro svou dceru. Uzavřel tedy koncert jednak na osobní rovině, jednak na rovině klavíristy-skladatele.

Foto:  ilustrační – Pardubické hudební jaro, divadlo F. X. Šaldy, Festival Věčná naděje, archiv A. Skoumala