„Po celou dobu večera byla cítit přízeň všech přítomných, což mělo pozitivní vliv na celkové neopakovatelné vyznění koncertu.“

„Silný a pevný hlas sboru se dobře doplňoval s kulatým tónem orchestru i v těch největších dynamikách, aniž by ovšem celkový zvuk přehltil sál, který má své limity.“

„Na popředí skvěle instrumentovaného a dobře se pojícího orchestru doplněného například o dvě harfy vynikla Brisceinova barva hlasu i citlivě interpretovaný text staroindické předlohy.“

Minulé úterý hostovala s Pražským filharmonickým sborem a s orchestrem PKF – Prague Philharmonia přední česká dirigentka Miriam Němcová. Pro společný koncert obou těles vybrala repertoár druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. Vlajkovou lodí programu se stala Kytice Bohuslava Martinů, která se zároveň symbolicky stala připomínkou dirigentčina oslaveného životního jubilea. K této příležitosti do pražského Rudolfina doputovaly zástupy lidí plných vřelého postoje k oslavenkyni. Ta je společně s dalšími přítomnými hudebníky obdařila skvělým hudebním zážitkem.

Koncert, který se vlivem proběhlého odsouvání kulturních akcí poněkud vzdálil slavenému jubileu, nezapadl a dočkal se svých natěšených příznivců. Už hodinu před začátkem se do Rudolfina začali scházet lidé – příznivci či abonenti Pražského filharmonického sboru a PKF – Prague Philharmonia, především pak přátelé, kolegové a další gratulanti stěžejní postavy tohoto večera – dirigentky, sbormistryně a pedagožky Miriam Němcové. Velká Dvořákova síň byla zaplněná do posledního místa a publikum první dámu české dirigentské scény přivítalo dlouhým a nadšeným potleskem. Po celou dobu večera pak byla cítit přízeň všech přítomných, což mělo pozitivní vliv na celkové neopakovatelné vyznění koncertu.

V úvodu zazněla Tristia, op. 18 – cyklus tří skladeb pro smíšený sbor a orchestr Hectora Berlioze. Typicky romantická kompozice rozjímavého až naříkavého charakteru tvoří postupnou gradaci od úvodní Náboženské meditace přes Smrt Ofélie, která je záležitostí jen orchestru a ženského sboru, až po vrcholy závěrečného Smutečního pochodu za poslední scénou Hamleta, kdy se v plné síle představí opět všichni. Spojení přítomných symfonických těles představovalo pro tuto příležitost skvělou volbu. Silný a pevný hlas sboru se dobře doplňoval s kulatým tónem orchestru i v těch největších dynamikách, aniž by ovšem celkový zvuk přehltil sál, který má své limity.

Program pokračoval francouzskou hudbou, tentokrát impresionisticky pojatou Starou buddhistickou modlitbou (Vieille prière bouddhique) pro tenor sólo, smíšený sbor a symfonický orchestr. Její autorkou je Lili Boulanger, která žila svůj bohužel krátký život v Paříži a Římě na přelomu 19. a 20. století. Zharmonizovaný celotónový postup v první chvíli mírně zakolísal s intonací orchestru, vzápětí se ovšem skladbě dostalo hezkého provedení plného klidu a naděje. Nemalý podíl na tom nesl tenorista Aleš Briscein. Na popředí skvěle instrumentovaného a dobře se pojícího orchestru doplněného například o dvě harfy vynikla jeho barva hlasu i citlivě interpretovaný text staroindické předlohy Visuddhimagga.

Po přestávce byla s očekáváním uvedena kantáta Kytice pro čtyři sólisty, smíšený a dětský sbor a orchestr Bohuslava Martinů. I v případě vzniku tohoto díla vedou stopy do Paříže, jeho námět je však ryze český a moravský, a navíc bylo vytvořeno na objednávku tehdejšího Československého rozhlasu v Praze. Po orchestrální předehře se společně s tenoristou dostali ke slovu také další sólisté večera – sopranistka Lucie Silkenová, altistka Markéta Cukrová a barytonista Pavol Kubáň. Ti z pozice vypravěčů i postav živě a uvěřitelně zazpívali příběhy o Sestře travičce, Kravarkách, Milé nad rodinou a Člověku a smrti. Oporou a doplňkem jim při tom byl sbor a orchestr, který taktéž disponoval sólisty, tentokrát možná trochu netradičně na pozici violy či anglického rohu.

Ryze orchestrální záležitostí byly části prokládající dramatické texty – vedle Předehry také Selanka a Intráda. Orchestr byl v tomto případě zmenšený, avšak doplněný o dva klavíry. Instrumentalistům se v průběhu večera dařilo stejně tak jako jejich kolegům zpěvákům. Například melodická Selanka vyzněla krásně a přinesla do sálu pohodovou atmosféru. Na scéně se objevil také chlapecký sbor Pueri gaudentes, a to v předposlední části složené na text Karla Jaromíra Erbena a nesoucí název Koleda. Celkově se zřídka uváděné dílo senzačně povedlo a nesmírně potěšilo všechny přítomné. Nekonečný potlesk byl přerušený jen krátkou gratulací květinami obklopené dirigentce Němcové, ke které se srdečně připojujeme a stejně tak se těšíme na budoucí projekty, které pro nás ve svém další působení připraví.

*******

Foto: Petr Chodura