„Ve Velkém koncertním studiu, jak zde nazývají hlavní koncertní prostor s mohutnými varhanami stojícími jako monolit nad jevištěm, mimochodem největšími na Slovensku, zazněl výběr tří sofistikovaných skladeb.“

„Jordana Palovičová, mladá slovenská pianistka a pedagožka na Katedře klávesových nástrojů a církevní hudby VŠMU v Bratislavě, zvládla tuto roli bezpochyby perfektně.“

„Orchestr společně s dirigentem Adamem Sedlickým vytvořil skvěle fungující organismus a s potřebným nasazením provedl tuto interpretačně náročnou skladbu.“

Program 9. abonentního koncertu bratislavských rozhlasových symfoniků nabídl v pátek 20. května celkem tři výrazná díla. Zazněla Suita sv. Pavla od Gustava Holsta, Rapsodická suita pro klavír a orchestr Eugena Suchoně a „Skotská“ symfonie Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Dirigent Adam Sedlický přizval slovenskou pianistku Jordanu Palovičovou, která provedla Suchoňovu sugestivní skladbu s nesmírným nasazením.

Symfonický orchestr Slovenského rozhlasu, založený v roce 1929 jako vůbec první profesionální symfonické těleso na Slovensku, patří mezi nejvýraznější orchestry u našich východních sousedů. Repertoár přitom sahá od klasické literatury po filmovou hudbu nebo jazz. Nevyhýbá se ani nové a soudobé hudbě, jak se ostatně mohli přesvědčit sami posluchačky a posluchači při poslechu Suchoňovy skladby. Tradičním sídlem orchestru je ikonická budova Slovenského rozhlasu, ona obrácená železobetonová pyramida z roku 1983, nacházející se nedaleko prezidentského paláce, která svojí architektonickou originalitou zastiňuje vedle stojící budovu Slovenské národní banky.

Ve Velkém koncertním studiu, jak zde nazývají hlavní prostor s mohutnými varhanami stojícími jako monolit nad jevištěm, mimochodem největšími na Slovensku, zazněl výběr tří sofistikovaných skladeb. Nejprve to byla St Paul’s Suite, op. 29 pro smyčce z roku 1913 od anglického skladatele Gustava Holsta, autora známých Planet. Suita je nesmírně zpěvná skladba, nabízející jak dojemné detaily, tak výpravný filmový zvuk v podobě širokých oblouků. Je vystavěna na čtyřech lidových písních a orchestr ji provedl nesmírně sdělně, ačkoliv v první, neoklasicistní větě mohla být souhra hráček a hráčů přece jenom o trochu větší (nutno zdůraznit, že dirigent Adam Sedlický nasadil od počátku rychlé tempo a s dynamikou nikterak nešetřil). Zaujala lehce znějící druhá i třetí věta, která poskytla skvěle vycizelované proměny nálad v podobě sténajících prvních houslí a neobvyklých exotických obratů orchestru v tutti. Příznivý dojem celé skladby orchestr dovršil v závěrečné části, kterou podal zeširoka a nesmírně výpravně a plnou dynamických proměn.

Pojítkem všech tří skladeb večera a obecně celého díla interpretovaných autorů je jistá kompoziční sofistikovanost a výrazová originalita. Snad nejvýrazněji patrné to bylo ve skladbě Eugena Suchoně, hudebního mistra, který výrazně přispěl ke slovenské klasické hudbě 20. století. Expresivně pojatá Rapsodická suita pre klavír a orchester, op. 20 měla premiéru v roce 1965 v Praze a Suchoň zde vytvořil výrazově sugestivní a do detailu propracovaný kus, který představuje vrchol v jeho instrumentální tvorbě. Autor se snaží o dokonalou hudební strukturu v duchu zásady „tvoriť dielo tak, aby v ňom nebolo o notu menej, ale ani o notu viac“, jak se bylo možné dočíst v programu koncertu.

Orchestr společně s dirigentem Adamem Sedlickým vytvořil skvěle fungující organismus a s potřebným nasazením provedl tuto interpretačně náročnou skladbu. Ta klade značné nároky jak na samotné hudebnice a hudebníky, tak koneckonců i na posluchačky a posluchače, kteří jsou konfrontováni s orchestrálními a sólovými vstupy. Pro finální vyznění skladby, která plyne ve svižném tempu a překotně se mění, je důležitý perfektně zvládnutý sólový part, který skladbu sune nekompromisně vpřed a využívá k tomu celou plochu klaviatury. Jordana Palovičová, mladá slovenská pianistka a pedagožka na Katedře klávesových nástrojů a církevní hudby VŠMU v Bratislavě, zvládla tuto roli bezpochyby perfektně. Představila neoromantické virtuózní plochy, expresivní vpády, bartókovsky pevný rytmus i poetickou lyriku, která občas získávala až impresionistické kontury. Zkrátka celou paletu klavírního umění, které Suchoňova skladba nejen nabízí, ale doslova požaduje, provedla bez jediného zaváhání. Vzájemná shoda sólistky a orchestru napomohla mimořádné možnosti slyšet tuto skladbu naživo a v takové umělecké kvalitě.

Závěr koncertu nabídl Symfonii č. 3 a moll „Skotskou“, op. 56 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Inspirován cestou do Skotska zkomponoval v roce 1842 tuto, dnes vedle „Italské“ a „Reformační“ svoji nejhranější symfonii. Symfonický orchestr Slovenského rozhlasu ji, stejně jako první skladbu večera, pojal energicky a naplno. Sedlický jako by se ve svém pojetí snažil vyzdvihnout spíše výrazovou stránku skladby, čehož docílil zvýšením agogiky. Nešlo tedy v první řadě o jednotlivé detaily, ale o jasně formulovaná témata a celkové vyznění – o čistý romantismus a energii, která vycházela z podia. Překvapila první věta, znějící robustně a ve zvyšující se gradaci, stejně jako druhá část, kde zaujala skvěle znějící dřeva. Třetí věta nabídla hutné smyčce vytvářející široké oblouky a vznešené finále jen dotvořilo onen romantický celek, zakončený ikonickou codou. Byl to příjemný večer s dobře znějícím orchestrem a skladbami, které člověk neslyší každý den.

Foto: SOSR / ilustrační a z koncertu; archív mojakultura.sk