„Komorní sbor se velmi dobře vypořádal s akusticky suchým prostorem kostela.“

„Ke zvukové pestrosti dramaturgie přispíval i nástrojový doprovod.“

„Celková architektura koncertu byla prostá laciných a líbivých efektů. Tím ovšem není řečeno, že by zde efektní skladby zcela chyběly.“

V rámci třiapadesátého Hudebního festivalu Antonína Dvořáka zavítal 24. května do svatohorské baziliky americký sbor z Morningside University (Sioux City, Iowa) s dirigentem Ryanem Personem. Soubor představil pestrý, pečlivě nastudovaný a zpaměti provedený sborový repertoár evropských i zámořských skladatelů z převážné většiny z 20. a 21. století. Výjimku tvořili Rossini (sbor z opery Il Carnevale di Venezia), Dvořák (dva sbory z Moravských dvojzpěvů, provedené v úpravě pro smíšený sbor) a z dramaturgického kontextu dosti vybočující Hildegarda z Bingenu.

Komorní sbor se velmi dobře vypořádal s akusticky suchým prostorem kostela, který sice neodpustil jediné zaváhání, zato však nabídl bezprostřední kontakt mezi umělci a posluchači, což přispělo k velmi přátelské atmosféře celého večera. Pevná a jasná gesta uměleckého vedoucího Ryana Persona zpěváky přiměla nejen k patřičnému výrazu, ale i k pozoruhodné dynamické škále od pianissima k mohutnému, avšak stále ještě kultivovanému fortissimu. Nešlo si však nevšimnout, že Morningside Choir je zvyklý koncertovat ve větších prostorách, a zejména druhá polovina večera díky tomu byla dynamicky poněkud jednotvárnější a více silová.

Ke zvukové pestrosti dramaturgie přispíval i nástrojový doprovod – klavír (Rossini, Dvořák), k němuž se v jednom případě přidaly housle (Američan Jake Runestad: Wild Forces), v druhém altová příčná flétna (novozélandsko-švédský skladatel Ken Steven: Hentakan Jiwa). Jindy zazněl sbor s doprovodem sopránového saxofonu (Brit James Whitbourn: Amen).

Je také nutné ocenit, že celková architektura koncertu byla prostá laciných a líbivých efektů. Tím ovšem není řečeno, že by zde efektní skladby zcela chyběly. Kupříkladu Hentakan Jiwa Kena Stevena byla provedena i s náročným pohybem sboristů, aniž by ovšem utrpěla souhra nebo intonace. Poloscénický pohyb také doprovázel i závěrečný Rossiniho sbor, který však vzhledem k jeho ryze světskému charakteru bylo možno v sakrální prostoře postrádat.

Ke svatohorské bazilice neodmyslitelně patří nejenom sborový repertoár, ale zejména varhany, které zde byly slavnostně představeny na sklonku roku 2018. Interpretačně náročný program byl proto rozdělen do dvou částí, mezi nimiž zazněla světová premiéra Tokáty pro velké varhany Miroslava Baklíka, vítěze šestého ročníku festivalové skladatelské soutěže. Bezesporu bohulibý záměr organizátorů však dramaturgicky zapadl. Publikum chápalo varhanní chvilku jako svým způsobem přestávku a bezesporu kvalitní skladbě v provedení samotného autora se nedostalo takové pozornosti, jakou by si právem zasloužila. Pro další ročníky by proto bylo vhodné vytvořit pro světovou premiéru lepší dramaturgický kontext.

Koncert Morningside Choir lze bezpochyby označit za velmi úspěšný festivalový projekt. V místních souvislostech si nelze představit lepší místo konání, neodbytně se však vkrádá otázka, zda by si příbramské (a nejenom festivalové) publikum nezasloužilo zcela nový a kvalitní koncertní sál.

*******

Foto: HFAD