„Ptáte se, jak je možné vydržet více než pětihodinový koncert? Pokud vystupuje tolik osobností, z nichž každá přináší něco jiného a osobitého, není čas se nudit.“

„Perényiova interpretace Chopinova Nokturna F dur a Etudy cis moll byla z rodu nadpozemských.“

„Mischa Maisky si pohrál jak s pomalejší Skorykovou skladbou, místy připomínající filmovou hudbu, tak s Fallovou ohnivostí a právem sklidil aplaus.“

Po dvou letech pandemického půstu se letos opět otevřely drážďanské hudební sály, kostely, operní dům, zámky, zahrady i moderní budovy, kde se od 11. května konají koncerty 45. ročníku Drážďanských hudebních slavností. Měsíc trvající festival zvolil pro letošek motto Kouzlo/Magie a tato atmosféra provázela i pětiapůlhodinový koncert v Paláci kultury, na němž vystoupilo osmnáct violoncellistů. A umělecký ředitel festivalu violoncellista Jan Vogler pozval do saské metropole ty z nejproslulejších a nejzajímavějších kolegů.

Koncert nazvaný Dlouhá noc violoncella byl jedním z vrcholů festivalového cyklu Cellomania, který se v rámci Drážďanských hudebních slavností uskutečnil už před čtyřmi roky. V jeho rámci se konají komorní koncerty, recitály i sólová vystoupení s orchestrem. Během dlouhého violoncellového večera, který končil dlouho po půlnoci a jehož leckterá společná vystoupení připomínala jakési klasickohudební jam session, vystoupili Nicolas Altstaedt, Santiago Cañón Valencia, Pablo Ferrández, Zlatomir Fung, David Geringas, Marie-Elisabeth Hecker, Friederike Herold, Sheku Kanneh-Mason, Anastasia Kobekina, Harriet Krijgh, Mischa Maisky, Ivan Monighetti, Edgar Moreau, Johannes Moser, Daniel Müller-Schott, Miklós Perényi, Jan Vogler a Pieter Wispelwey. Velkou roli sehrál jejich klavírní partner Julien Quentin, který v neuvěřitelné kvalitě zvládl všechny klavírní party. Některá jména máme v dobré paměti z pražských vystoupení – ať už na festivalu Pražské jaro, nebo z koncertů České filharmonie či Českého spolku pro komorní hudbu, jiná se u nás neobjevují, a jejich výkony by přesto mohly osvěžit pražskou sezonu. Podotkněme, že v rámci drážďanské Cellomanie vystoupili na dalších koncertech i takoví hráči jako Gautier Capuçon, Sol Gabetta či Kian Soltani, kteří však z časových důvodů na zmiňovaném večeru nemohli vystoupit. Sál Paláce kultury, po rekonstrukci známý svou výbornou akustikou, byl takřka zaplněn. Drážďanské obecenstvo prokázalo opět posluchačskou zkušenost, obeznámenost, nadšení i trpělivost.

Večer otevřel Hymnus pro dvanáct violoncell Julia Klengela, který svou atmosférou, postupně se rozvíjejícími tématy, rozklenutou melodií a přidávajícími se nástroji bezpečně vtáhl obecenstvo do hry. V následujícím Glièrovi se představil Zlatomir Fung ve velmi dobrém světle, ještě hlubší zážitek přinesla Marie-Elisabeth Hecker a její pojetí Après un rève. Hrála velmi měkce, zpěvně, s hlubokým výrazem. Sonátu pro dvě violoncella G dur Jeana-Baptisty Barrièra přednesli Harriet Krijgh a Jan Vogler. Oba uchvátili hloubkou podání tohoto francouzského barokního skladatele a violoncellisty, jejich hra byla stylová, soustředěná, výborně se vypořádali s poměrně značnými nároky, které tento autor na interprety klade. Velmi mě upoutala mladá nizozemská violoncellistka Harriet Krijgh. Je sólistkou i členkou Artemis Quartet, nahrává pro Deutsche Grammophon. Vzápětí se na pódiu objevil Pieter Wispelwey, který zahrál Ravelovo Kaddish. Prožitě, lkavě, žalobně. Každý interpret měl vždy jen pár minut na své vystoupení, ale o to intenzivněji, prožitěji hrál a publikum to tak vnímalo. O Wispelweyovi to platilo dvojnásob. Nicolase Altstaedta známe z jeho vystoupení na Pražském jaru v roce 2017, v Praze se představil i jako sólista v Dvořákově Violoncellovém koncertu h moll, upoutal na festivalu Lípa Muzika… Jestliže tehdy čeští recenzenti psali o Altstaedtově hře jako o „doteku hudebního absolutna“, pak to pro jeho drážďanské vystoupení platilo rovněž. Trois strophes sur le nom de Sacher Henriho Dutilleuxe, velmi těžkou skladbu pro hráče, posluchači přinášející nekonečné objevování různých témat i hráčských technik, přijalo publikum velmi příznivě. Pro mě to byl jeden z největších zážitků večera, od tvorby tónů, pianissim i ohnivosti, to, jak si Altstaedt hraje s každým tónem, je mimořádné.

Po německo-francouzském hráči však přišla na pódium legenda. Maďarský violoncellista Miklós Perényi je drážďanskému publiku znám už z předcházejících let a také ho přivítalo velmi vřele. Jeho interpretace Chopinova Nokturna F dur a Etudy cis moll byla z rodu nadpozemských. Nedostižně kultivovaný tón, vytříbeně jemný, fráze vyznívající logicky a hlavně zpěvnost a líbeznost jeho hry. Ve svých čtyřiasedmdesáti letech nemusí ukazovat, jak velkým hráčem je, z jeho hry doslova pramení moudrost stáří. Podobný zážitek předal publiku jeho generační souputník, o dva roky starší litevský violoncellista David Geringas v mimořádné a každého posluchače se velmi dotýkající interpretaci dvou písní Richarda Strausse ve vlastní úpravě. Ani jeho pražský koncert nepamatuji, za zmínku snad stojí, že letos v únoru vystoupil ve Vilniusu pod taktovkou letošního debutanta Pražského jara Marka Prášila jako sólista Violoncellového koncertu h moll Antonína Dvořáka. Generačně se k těmto osobnostem řadí i Lotyš Mischa Maisky (narozený v roce 1948), miláček drážďanského publika, kterému patřilo předposlední vystoupení noci s Melodií Myroslava Skoryka a skladbou Danza ritual del fuego Manuela de Fally. Zkušený hráč si pohrál jak s pomalejší Skorykovou skladbou, místy připomínající filmovou hudbu, tak s Fallovou ohnivostí a právem sklidil aplaus. Závěr patřil violoncellovému orchestru složenému ze všech vystupujících hudebníků (své kolegy půvabně dirigoval Nicolas Altstaedt), kteří zahráli Sardanu Pabla Casalse. Jak jinak se rozloučit, než jménem tohoto velkého violoncellisty.

Ptáte se, jak je možné vydržet více než pětihodinový koncert (s dvěma dvacetiminutovými přestávkami)? Pokud vystupuje tolik osobností, z nichž každá přináší něco jiného, osobitého, ba i nového, moderního (jako Johannes Moser, který ve skladbě Ellen Reid Somewhere představil publiku elektrocello), není čas se nudit nebo se dívat na hodinky. K rychlému plynutí času přispěla i promyšlená dramaturgie, která střídala závažnější až duchovnější skladby s odlehčeným repertoárem, například úpravami operních árií.

*******

Foto: Dresdner Musikfestspiele / Oliver Killig