„Pěvecky odvedl Olivieri velmi dobrý výkon, i když se držel spíše v horních hladinách dynamiky, což často vedlo k tomu, že klavír nebyl téměř slyšet.“

„Dojemná árie byla zazpívána vcelku citlivě, i když bych si byl v některých okamžicích přál, aby Olivieri ještě ubral.“

„Každopádně je zajímavé slyšet zahraniční pěvce a mít možnost srovnání. Jsem si jistý, že Olivieriho, coby operního barytonistu, čeká slibná budoucnost.“

Na neděli 29. května pozval Spolek přátel hudebních talentů a agentura Nachtigall Artists do Prahy italského barytonistu Mattiu Olivieriho a jeho klavírního partnera Michela DʼEliu. Večer byl nazván v rámci propagace „Operní gala“, i když svému názvu tak úplně nedostál.

Mattia Olivieri vládne velkým operním hlasem a rád ho využívá. Téměř pořád. Naneštěstí dramaturgie koncertu sestávala jak z písňové, operní i klavírní tvorby. A dle mého soudu neměla zcela jasnou linii, jinými slovy, vazby mezi skladbami jsem neodhalil – pokud tam nějaké vůbec byly.

Úvodním cyklem koncertu byly písně Dona Quichotta pro Dulcineu Maurice Ravela. Už od prvních tónů předehry první písně mne překvapilo poměrně velké rubato, které značně deformovalo charakteristický rytmus založený na střídavém metru. Ani vstup zpěvu zcela nepřesvědčil, neboť Olivieriho hlas není pro písňovou literaturu dle mého soudu ideální. Olivieri má velká a pevná forte, bohužel ve slabší dynamice se jeho hlas zúží a je takzvaně „vzadu“, obzvláště při úzkých vokálech o, i. A těch je francouzský text těchto písní plný. Všechny tři písně vyzněly poněkud nekontrastně a unyle, nepropracovaně, což bohužel zřejmě vycítilo i publikum. Ke škodě byly i intonační nejistoty v nižších polohách. Tyto nedostatky se bohužel projevovaly prakticky až do konce koncertu. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně známý cyklus, poslední Ravelovo dokončené dílo, jehož interpretace se ujímali největší písňoví velikáni, jako například Fischer-Dieskau nebo Souzay, je srovnání nasnadě. Avšak nejsem si jistý, že by Olivieriho a DʼEliovo pojetí takové srovnání sneslo.

Dalším číslem, pro mě trochu nepochopitelně už po osmi minutách zpěvu (snad už pěvec nepotřebuje odpočívat?), byl klavírní vstup. Lisztova transkripce árie Wolframa z Wagnerovy opery Tannhäuser O du, mein holder Abendstern rozhodně nepatří k nejobtížnějším dílům tohoto mistra klavírní virtuozity. Zato představuje pro interpreta výzvu ve vztahu k frázování, kantiléně a výstavbě celku. V tomto ohledu však DʼElia zdaleka nevyužil své zkušenosti, které by se z jeho spolupráce s pěvci daly očekávat. Melodie se rozpadaly na jednotlivé tóny, frázím chyběl tah, celek pak postrádal výstavbu a jasný vrchol. Zvukově zněl klavír DʼEliovi spíše „tlustě“ a „nakřáple“, obzvlášť v malé oktávě, kde se nachází hlavní melodická linka, ale i před závěrem, když se melodie ocitá ve vyšší poloze v oktávovém zdvojení. Obávám se, že leckterý student české konzervatoře by se se skladbou vypořádal zajímavěji.

Klavírní transkripci následoval Lisztův písňový cyklus Tre sonetti di Petrarca – ten je v originále psán pro tenor, slyšeli jsme tedy transponovanou nižší verzi. Pojetí dvou protagonistů bylo víceméně operní, bohužel i v jemných a intimních místech. Olivieri zde dle mého soudu nadbytečně volil teatrální gesta a mimiku, která často působila až jako karikatura operního pěvce a osobně mne spíše rušila. Jinými slovy jsem neměl pocit, že by gesta byla vnějším projevem skutečně prožívaných emocí, ale spíše hereckou etudou dovedenou ad absurdum. Pro mě byl tento cyklus asi nejslabším číslem večera, i když by se bývalo dalo očekávat, že zrovna italský interpret bude mít k těmto zhudebněným Petrarcovým niterným textům nejblíže. Vrcholným interpretem těchto písní pro mne tedy nadále zůstává například barytonista Thomas Quasthoff, který bravurně dokáže přejít z heroického fortissima do introvertního pianissima i v rámci jedné fráze. Právě zde se nejvíce ukázalo, jak je interpretace písní náročná a jak málo je skutečných písňových interpretů.

Po Lisztovi následoval – pro mě nepochopitelně – Mozart. Konkrétně jeho klavírní Fantasie d moll, kterou DʼElia spíše informativně odehrál, než aby plně procítil jemné nuance a harmonické zvraty, které zde Mozartův genius vytváří (osobně vnímám tuto asi šestiminutovou skladbu jako jedno z nejpůsobivějších a nejintrovertnějších Mozartových děl – a tím pádem vlastně i nejobtížnějších). Opět chyběl cit pro kantilénu a barvu jednotlivých tónin a harmonických spojů. Zcela nestylově pasáže zahrané celé pod pedálem (všechny prakticky stejně) jen potvrdily, že je klavírista spíše romanticky orientovaný a o stylovost interpretace se příliš nezajímá. Škoda, technicky by jistě měl na to, aby skladba vyzněla daleko přesvědčivěji. Jak pravdivě pravil Artur Schnabel: „Mozart je příliš snadný pro děti a příliš náročný pro skutečné umělce.“

Následná árie Leporella z Mozartova Dona Giovanniho Madamina, il catalogo è questo dala konečně Olivierimu příležitost ukázat se v operním světle. A nutno podotknout, že zde víceméně zazářil, i když jemnějších dynamik jsme se moc nedočkali a určité výrazové a barevné drobnokresby, které můžeme znát z vyzrálých interpretací této slavné árie, se také nedostavily. Právě ony jemné nuance, kterými se snaží Leporello vysvětlit Donně Elvíře minulost svého pána, dělají z této árie mistrovský kus.

Toto je však riziko uvádění árií jednak koncertně a jednak s klavírem. Osobně jsem spíše proti takovému provádění: árie je vytržena z kontextu, málokdo zná děje všech oper natolik, aby si hned vybavil situaci, v jaké se nachází. A zadruhé klavír nikdy nenahradí barevností ani zvukovostí orchestr, byť mozartovský, ať je klavírista sebelepší.

Další árie tento můj názor jen potvrdila – snad nejslavnější barytonová árie z Rossiniho opery Largo al factotum z Lazebníka sevillského. Divadelní vstup Figara až do předehry byl jaksi očekáván. A následoval ohňostroj gest a místy poněkud repetitivní komiky. Zde jsem zastáncem spíše „méně je více“. Pěvecky odvedl Olivieri velmi dobrý výkon, i když se držel spíše v horních hladinách dynamiky, což často vedlo k tomu, že klavír nebyl téměř slyšet.

Po těchto dvou áriích přišel opět vstup klavíru: Meditace z opery Thaïs Julesa Masseneta. Dramaturgicky působící spíše neuchopitelně. Toto krásné melodické intermezzo, které svým způsobem popularitou zastínilo celou operu, je většinou uváděno v originální orchestrální verzi se sólovými houslemi. Klavírní verzi jsem slyšel poprvé, autor transkripce nebyl uveden. Byla zahájena poměrně masivním a poněkud obhroublým úvodem, forte zněla spíše nekontrolovaně, bez vnitřní gradace harmonických spojů a vrcholové fortissimo bylo pro mě za hranou kultivovaného zvuku. Následující melodická plocha vyzněla nevýrazně, DʼElia fráze nestaví, nemají tah ani směr – dalo by se říci, že spíše klade jednotlivé tóny za sebe bez jejich vzájemných vztahů a vývoje, zajímavé harmonické zvraty nijak barevně neodstíní. Zkrátka inspirace houslovým originálem asi nenastala.

Závěrečné dvě árie programu byly k předchozím dvěma kontrastní – seriózní až tragické. První z nich z Donizettiho u nás prakticky neznámé velké francouzské opery Dom Sébastien, král portugalský Sur le sable d’Afrique… O Lisbonne je árií vojáka a básníka, který se jako přeživší bitvy navrací do Lisabonu, svého rodného města. Dojemná árie byla zazpívána vcelku citlivě, i když bych si byl v některých okamžicích přál, aby Olivieri ještě ubral. Rovněž některá gesta by možná fungovala dobře v kostýmech na velkém jevišti, na koncertním pódiu působila přehnaně a místy i rušivě vyvolávajíce nechtěnou komiku.

Závěrečnou árií byla Verdiho È sogno o realtà? z druhého dějství opery Falstaff. Bylo by s podivem, kdyby Ital na svém recitálu nezazpíval Verdiho. Jen nevím, zda zrovna tato árie je nejreprezentativnějším výběrem. Po pěvecké stránce snad, výrazově by se dala lépe vystupňovat, Olivieri však takříkajíc „vyložil karty“ téměř okamžitě a šílení, které v této árii kontrastuje s jakýmsi sebeuklidňováním, vyznělo trochu naprázdno, respektive bez dalšího vývoje či pointy. Opět by zřejmě pomohly výraznější kontrasty a práce s dynamikou a barvou hlasu. Ty doháněl pěvec spíše vizuálními prostředky.

Publikum si však zjevně získal, i když patrně spíše silou svého hlasu než detailní propracovaností jednotlivých výstupů, takže ho odměnilo potleskem vstoje. Vytleskalo si tak další tři přídavky, nejvíce mne však zaujal první: závěrečná píseň z cyklu Čtyř písní Dona Quichotta z pera francouzského skladatele Jacquesa Iberta. A právě v jejím úvodu jsem měl na nějakou dobu pocit, jako bych se v interpretovi celou dobu mýlil, jako by se právě našel a začal zpívat jemně, dojemně, s citem a bez vnějších okázalých gest. Kupodivu mu zde piano znělo barevně a kontrolovaně. V tu chvíli se však Olivieri opět „otevřel“, nechal znít svůj pevný operní baryton v plném forte a utnul tak můj dočasný sen. Velká škoda.

Kladu si otázku, zda má smysl, aby velcí operní pěvci vystupovali s klavírem. Dokážu si představit podobný recitál sestavený jen z operních árií provedený s orchestrem a jsem si jistý, že by výsledný dojem byl daleko silnější. Obzvlášť kdyby výstavba programu sledovala nějakou smysluplnou linii. V tomto – s přídavky více než devadesátiminutovém – programu bez přestávky jsem neměl pocit, že by interpreti měli příležitost ukázat naplno své pravé „já“, svou osobitost a interpretační směřování. Anebo ho ukázali, a to by pak bylo poněkud smutné. Z mého pohledu proběhl jakýsi kompromis – operně pojaté písně, (polo)koncertně pojaté árie s klavírem. Těžko říct, zda jsou si toho organizátoři i interpreti vědomi.

Troufnu si podotknout, že v řadách českých mladých pěvců bychom dozajista našli zajímavější interprety, kteří by lépe dokázali odlišit tyto dva pěvecké světy, anebo by se je alespoň nesnažili kombinovat v rámci jednoho koncertu. Je jen málo operních pěvců, kteří jsou stejně tak dobří v písni, a naopak. Ale existují!

Velkou škodou podle mne také bylo, že jsme se v tištěném programu kromě pořadí skladeb a životopisů interpretů (tři strany) nedozvěděli nic jiného – chyběly zpěvní texty s překlady, nějaké informace ke skladbám a autorům by dozajista také nebyly od věci – obzvlášť pro publikum, které i v rámci písňových cyklů tleská po každé písni! Tuto absenci kompenzovaly reklamy (pět stran) a pozvánky na další koncerty (čtyři strany) a prosba o příspěvek Spolku (jedna strana). Mám trochu pocit, že nechat si za takto koncipovaný program platit, se může jevit i trochu neeticky.

Každopádně je zajímavé slyšet zahraniční pěvce a mít možnost srovnání. Jsem si jistý, že Olivieriho, coby operního barytonistu, čeká slibná budoucnost. A budu věřit, že s věkem začne více řešit detaily a nuance interpretace, aby nezněla všechna díla a role v jeho pojetí stejně, a tedy po chvíli i nezajímavě, začne se v rámci studia skladeb zabývat i stylovostí a nechá tak do nich proniknout charakter daného období – zkrátka Mozart není Verdi a Donizetti není Rossini. Tak to totiž dělají právě ti největší a nejzajímavější pěvci. Drobné náznaky už v rámci koncertu zazněly, tak snad!

Foto: Petr Dyrc