středa, 08 červen 2022 13:05

Bennewitzovo kvarteto – respekt a uznání

Autorka:

„Přesnost, souhra, absolutní věrnost zápisu, intonační čistota, zvuková vytříbenost i naprostá vyrovnanost všech hráčů jsou opakovaně připomínané kvality tohoto souboru.“

„Závěrečné Presto v Haydnovi zahráli s plnou silou, energií, vervou, vším, co k vyvrcholení takové věty i skladby patří, přesto však s minuciézní uměřeností.“

„Byly to až hvězdné okamžiky souhry pětice muzikantů, kteří jako by byli spolu srostlí, s chutí se nechali unášet proudem Mozartovy hudby a současně si byli vědomi jejího napětí.“

 

121

 

O koncertu Bennewitzova kvarteta s hostujícím klarinetistou Janem Brabcem v rámci Komorního cyklu PKF – Prague Philharmonia lze mluvit jen s respektem a v superlativech. Dvouletý odklad koncertu způsobený lockdowny abonenti pořadatelům odpustili a v pondělí 6. června zaplnili Barokní refektář Profesního domu MFF UK do posledního místa. A vyslechli si vzorovou interpretaci děl Haydna, Mozarta a Dvořáka.

Člověk by skoro poopravil známé rčení „na dětech poznáte nejlépe, jak ten čas letí“. Jako by to bylo včera, co mezi nastupující, mladé a pozoruhodné komorní soubory vtrhly Zemlinského kvarteto, Pavel Haas Quartet, Bennewitzovo kvarteto… A ejhle, Bennewitzovcům bude příští rok rovné čtvrtstoletí (kvarteto bylo založeno v roce 1998) a soubor ve složení Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas a Štěpán Doležal už léta patří ke špičce kvartetní interpretace.

Přesnost, souhra, absolutní věrnost zápisu, neokázalost, ale o to hlubší soustředěnost na výstavbu díla, intonační čistota, zvuková vytříbenost i naprostá vyrovnanost všech hráčů jsou opakovaně připomínané kvality tohoto ansámblu. Přenesli je i do pondělního večera, který otevřeli Smyčcovým kvartetem G dur, op. 17 č. 5 Josepha Haydna z roku 1771. Mnohokrát opakovaný výrok, že Haydn je pro kvarteta základ a prubířský kámen, na němž se pozná úroveň souboru, se naprosto potvrdil. Idylická, radostná tónina G dur a potěšení ze hry zaplnily prostor sálu od samého počátku – ať to byly rafinovaně odlišené repetice v první větě, či smysl pro oblouk frází a načasování pauz. Hravý Menuet upoutal stylovým rozvíjením tématu, hravostí, která nebyla nikterak prvoplánová, ale dýchala přirozeností. Adagio bylo ukázkou dokonalého souzvuku, výsledku nejen letité spolupráce, ale i dispozic všech členů souboru. Přesto si dovolím vyzdvihnout překrásně zahrané téma prvních houslí Jakubem Fišerem. V závěrečném Prestu si muzikanti pohráli jak s tempem, tak s dynamikou, intenzitou zvuku. Zahráli ho s plnou silou, energií, vervou, vším, co k vyvrcholení takové věty i skladby patří, přesto však s minuciézní uměřeností. Není to protiklad, kontrast, ale umění dostat se pod povrch zdánlivě jasného vyznění.

 

115

 

Skutečně krásně a líbezně vyzněl Klarinetový kvintet A dur KV 581 Wolfganga Amadea Mozarta, který jeho autor napsal v roce 1789 a věnoval – komu jinému – než klarinetistovi Antonu Stadlerovi. Po něm se tento kvintet označuje i jako Stadlerův. Jako host vystoupil s Bennewitzovým kvartetem klarinetista České filharmonie a PKF – Prague Philharmonia Jan Brabec, sólista uznávaný pro lahodnost a noblesu své hry. Se členy kvarteta tvořili jeden celek, rozuměli si jak v provedení řekněme technickém, tak zvukovém, tempovém i dynamickém. Byly to až hvězdné okamžiky souhry pětice muzikantů, kteří jako by byli spolu srostlí, s chutí se nechali unášet proudem Mozartovy hudby a současně si byli vědomi jejího napětí. Nádherná volná věta Larghetto konejší jak líbezností klarinetového partu, tak jeho dialogem s prvními houslemi (skvělý Jakub Fišer!). Za vrcholné umění považuji schopnost výborných hráčů umět se v pravý okamžik „skrýt“, nestavět na odiv svou erudici. Bennewitzovci to v této větě předvedli v míře vrchovaté. Dali prostor vyniknout klarinetistovi a současně svým „doprovodem“ ukázali, jak velkými jsou mistry. V lehoučce zahraném Menuetu Jan Brabec i kvarteto působili, jako by byl Mozart tím nejsnadnějším muzikantským úkolem – rytmická i zvuková souhra, hravost, čistý a jistý tón klarinetu byly vskutku posluchačským zážitkem. Nu a precizní, stylově zahrané variace závěrečné věty, krásně vystavěné miniatury, plynulost a maximální vklad všech hráčů zakončily tuto výbornou interpretaci krásného a oblíbeného díla.

 

116

 

S vrcholným Smyčcovým kvartetem č. 13 G dur, op. 106 B 192 Antonína Dvořáka má Bennewitzovo kvarteto bohaté zkušenosti. Nejen že ho nezřídka uvádí koncertně, ale nahrálo ho v roce 2014 i na CD pro label Naxos/SWR s vynikajícími kritickými ohlasy. Poučený posluchač má v uchu minimálně nahrávku Panochova kvarteta z roku 1984, považovanou za vytříbenou, ukázkově přesně pracující se zvukovými, barevnými i agogickými odstíny Dvořákova díla. Bennewitzovo kvarteto je v přístupu (nejen) k této skladbě legitimním nástupcem českých kvartet typu Panochova, Smetanova či Kvarteta města Prahy. Důraz na lyričnost, zpěvnost a zároveň na naprostou přesnost hry a věrnost zápisu patří k přednostem tohoto souboru. Zpěvné téma první věty znělo v prvních houslích Jakuba Fišera plně a rozjásaně, viola Jiřího Pinkase byla vřelá, violoncello Štěpána Doležala vemlouvavé, housle Štěpána Ježka nepřeslechnutelné. Frázování, vedení a proplétání hlasů v druhé větě Adagio bylo posluchačským zážitkem, témata prvních houslí či violoncella vyzněla úchvatně. V třetí větě Molto Vivace přiváděl neodbytný rytmus spolu s tématem houslí a typickou dvořákovskou zpěvností až k vytržení, v poslední větě obdarovali hráči posluchače mimo jiné svým logickým frázováním, střídmějším, ale o to působivějším zvukem a plynulým obměňováním tématu ústícím do expresivního závěru.

Všichni muzikanti se rukou společnou a nerozdílnou podíleli na výjimečné interpretaci tohoto Dvořákova kvartetu. Takhle vypadá provedení komorního souboru, který čerpá z nejlepších tradic české kvartetní školy a rozvíjí je a současně je jeho hra obohacena o podněty nejlepších světových kvartet. Z této synergie pak vzniká cosi jedinečného, mimořádného.

 

119

 

*******

 

112

 

113

 

118

 

122

 

Foto: Milan Mošna 

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.