„Symfonický prolog Jiřího Pauera se nesl v tradičním duchu.“

„Camille Thomas hraje Dvořákův koncert málokdy.“

„Janáčkova Sinfonietta byla důstojným zakončením festivalu.“

Festival České doteky hudby si dal do vínku dva záměry. Jednak chce uvádět české skladatele dvacátého století, jednak dávat příležitost mladým umělcům. Obojí naplnil slavnostní závěrečný koncert 20. ročníku v neděli 6. ledna ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Ke stému výročí narození skladatele zaznělo dílo Jiřího Pauera, Dvořákův koncert provedla jedenatřicetiletá francouzsko-belgická violoncellistka Camille Thomas a stéprvé výročí Tříkrálové deklarace oslavila Janáčkova Sinfonietta. U dirigentského pultu stál dvaatřicetiletý stálý hostující dirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu Marek Šedivý.

Jiří Pauer zasvětil celý svůj život organizaci hudby. Mnohaletý ředitel České filharmonie, stál léta v čele Národního divadla, předsedal Svazu československých hudebních skladatelů, byl v radě Pražského jara, Ochranném svazu autorském, učil skladbu na AMU… Je s podivem, že při tomto pracovním vytížení byl ještě schopen složit na 150 opusů. Celý život se přátelil s Aloisem Hábou, ale jejich tvůrčí postupy se velmi lišily. Jiří Pauer rozhodně nebyl žádný experimentátor. Jeho tvorba je veskrze tradiční. Velkou oblibu si získal svými koncerty pro nástroje s úzkým repertoárem (fagot, hoboj, lesní roh, trubka) a především svými hudebně dramatickými díly, z nichž značná část je věnována dětem. Jeho opera Zuzana Vojířová patří k nejúspěšnějším novodobým českým operám. V tradičním duchu se nese i jeho Symfonický prolog z roku 1972. Marek Šedivý zvolil rázná tempa a výraznou dynamiku. Z jednotlivých nástrojových skupin je třeba vyzdvihnout žestě i velmi kompaktní zvuk orchestru. Dílo neoslnilo, ale také nevyvolalo negativní emoce. Prostě hezky se poslouchalo.

Violoncellový koncert h moll Antonína Dvořáka měl být vrcholem večera. Jenže hrát koncert, který mají posluchači v paměti z mnoha a mnoha skvělých provedení, například z brilantního přednesu Gautiera Capuçona s Českou filharmonií pod taktovkou Semjona Byčkova v březnu minulého roku, je velmi nevděčné. Samozřejmě – Capuçon je vyzrálý umělec, patřící ke světové špičce, mající za sebou bohatou koncertní kariéru. Camille Thomas je mladá umělkyně, která sice hraje na violoncello od svých čtyř let, ale nemůže mít ještě ty zkušenosti jako Gautier Capuçon. Svou mezinárodní uměleckou kariéru zahájila v roce 2014, aby hned zvítězila v mezinárodní rozhlasové interpretační soutěži Evropské vysílací unie (EBU). O rok později si ji pozval Rolando Villazón do svého pořadu „Hvězdy zítřka“ v televizi ARTE. Podařilo se jí uzavřít i exkluzivní smlouvu s Deutsche Grammophon. Magická, přesvědčivá, půvabná, vitální, optimistická… – tak je charakterizována na webu Českých doteků hudby. Je zajímavé, že Dvořákův koncert hrála pouze v Praze. Jinak je její repertoár složen z děl francouzských skladatelů (Saint-Saëns, Offenbach, Boulanger), doplněný Elgarem nebo Schumannem. Jistě, Dvořákův koncert patří k základnímu repertoáru každého violoncellisty, ne každý ovšem musí být jeho špičkovým interpretem. Camille hraje na nástroj od neapolského houslaře Ferdinanda Gagliana z roku 1788, nazývaný Zámek papeže Klementa, který jí zapůjčila Nadace krále Baudoina. K mému překvapení nástroj nezněl, v první větě zvuk violoncella občas úplně zanikal, podobně jako ve větě druhé. Po technické stránce nelze umělkyni nic vytknout. Běhy v oktávách, dvojhmaty – neměly chybu. Po výrazové stránce ovšem její přednes byl plytký, kupodivu na ženskou interpretku chyběla lyričnost – a poněvadž chyběla i dramatičnost, celkový výsledek byl rozpačitý. Camille Thomas koncert velmi prožívala, na posluchače se jí tento prožitek ale přenést úplně nepodařilo. Orchestrální interpretace v našich koncertních sálech upřednostňuje smyčce. Marek Šedivý šel proti tomuto úzu a zvýraznil dechové nástroje, což byl překvapivý, ale zajímavý interpretační prvek. Camille Thomas poté přišla ještě zahrát přídavek – Zpěv ptáků od Pablo Casalse. Stejný přídavek hrál před rokem i Gautier Capuçon. Technicky oba interpreti byli na stejné úrovni. Jen Capuçonovo violoncello víc zpívalo.

I Sinfoniettu Leoše Janáčka mají posluchači v živé paměti. Dokonce více než předchozí koncert a dokonce v provedení stejného orchestru. SOČR oslavil Sinfoniettou pod taktovkou Radka Baboráka státní svátek 28. října. Jak známo, Janáček měl původně napsat pouze fanfáry pro VIII. všesokolský slet v roce 1926. Práce ho však tak chytla, že napsal celou koncertantní symfonietu, která byly nejen kompletně provedena během sletu, ale posléze získala trvalé místo na koncertních podiích celého světa. Tímto dílem Janáček také oslavil vznik republiky. Úvodní fanfáry posílené žesťové sekce patří k tomu nejmonumentálnějšímu, co napsal. I poté se dílo nese v monumentálním stylu, je barvité, dokáže dojmout lyrickými pasážemi i vyvolávat pocity hrdosti.

V úvodu koncertu připomněl předseda kulturní komise pražského magistrátu Jan Wolf, že před 101 lety, 6. ledna 2018, byla právě v Obecním domě podepsána Tříkrálová deklarace, která poprvé vyhlásila právo na společné soužití Čechů i Slováků a která plédovala svrchovanost našich národů. Pro oslavu Tříkrálové deklarace je jen málo děl tak vhodných, jako Janáčkova Sinfonietta. Zařazení díla odpovídalo i slavnostnímu ukončení festivalu. Symfonický orchestr Českého rozhlasu má Sinfoniettu dlouhodobě v repertoáru, tak bylo jen otázkou, jak její provedení pojme Marek Šedivý.  V porovnání s Radkem Baborákem zvolil razantnější střídání temp i výraznější dynamiku. Orchestr pod jeho taktovkou hrál výborně, fanfáry na začátku i na konci ještě dlouho zněly návštěvníkům v uších. Bylo to důstojné zakončení Českých doteků hudby, festivalu, který byl letos věnovaný naší republice.

Foto: Jan K. Čeliš a Archiv festivalu České doteky hudby