pátek, 01 červenec 2022 19:00

Tango, flamenco a horké operní večery

Autor:

„Erwin Schrott se jednoznačně stal nekorunovaným králem letošního ročníku.“

„Podmanil si publikum po několika minutách. Zpěvem i vystupováním, vokálním uměním i talentem udržovat kontakt.“

„Sóla Carmen, Dona Josého a Toreadora byla v tempu, komplikovanosti kroků, choreografii a výrazu na hranici možného.“

 

R51106

 

Operu a hispánské rytmy kombinovaly na letošní Smetanově Litomyšli hned dva programy. Uruguayský barytonista Erwin Schrott tak, že v první polovině recitálu zpíval operní árie a v druhé tango a populárnější latino. Soubor Antonio Andrade Flamenco Company tak, že vyprávěl svými typickými prostředky Bizetovu Carmen. Jednotícím prvkem obou programů byl nejen dotek se španělskou jazykovou a kulturní oblastí, ale také aktuální litomyšlské počasí: teplé, horké. Jako v Jižní Americe. Jako na jihu Evropy.

Erwin Schrott, devětačtyřicetiletý extrovert, si publikum v auditoriu na zámeckém nádvoří podmanil po několika minutách. Zpěvem i vystupováním, vokálním uměním i talentem udržovat kontakt. Je obdařený krásným hlasem s velkým rozsahem, je komediant a vkusný bavič. Profesionál. Jeho koncert zařazený do dlouhodobého volného festivalového cyklu Hvězdy operního nebe nebyl kupodivu zcela vyprodaný. Schrott se nicméně jednoznačně stal nekorunovaným králem letošního ročníku. Jak v operním žánru, tak potom v tom lehčím. S podporou orchestru PKF-Prague Philharmonia a dirigenta Łukasze Borowicze utáhl celý večer se šarmem i nadhledem a bez slabého místa.

 

R51780

 

Skvěle, to znamená sebejistě a zněle, s přesným výrazem, zazpíval monolog krále Filipa z Verdiho Dona Carlose, Procidovu árii ze Sicilských nešpor, Jupiterovu ukolébavku z Gounodovy běžně neuváděné opery Philemón et Baucis, Mefistofelovu serenádu z Gounodova Fausta i rejstříkovou árii Leporella z Mozartova Dona Giovanniho. Plynule obsáhl a střídal basovou a basbarytonovou polohu, obdařil operní výjevy výstižnou psychologií a iluzí jevištního dění. Zpíval uvolněně, v až ostentativně projevované pohodě, ke které patřila nejen přirozeně působící usměvavá přítomnost na pódiu, ale i ležérní oblečení… a také záměrně a výrazně klidná tempa hudebních čísel. Evidentně neusiloval o úporné dosažení ideální kvality, ona mu vychází sama. Dokonce jako kdyby proto vědomě shazoval příležitost a naznačoval hrou těla: tohle není nic super vážného, nejde ani o prestiž, ani o život, já si tu prostě jen tak zpívám…

Druhá polovina večera byla střihem někde úplně jinde. Zněla hudba Ástora Piazzolly a různé latinskoamerické zpívané hity. Evropská salonní hudba prostoupená rytmy přistěhovalců, tango hraničně směřující k francouzskému šansonu či tak trochu k ještě modernějšímu popu, tango k poslechu, ne k tanci, a s ním i další stylizované tance a písně, včetně oblíbené, patrně dokonce nejhranější melodie Bésame Mucho skladatelky Consuely Velázquez Torres zpívající o líbání. Podmanivá vemlouvavá hudba vyvrcholila songem, hrávaným jako rumba, s mnohoznačným refrénem „Quizás, quizás, quizás…“ od Osvalda Farrése. „Kdoví, kdoví, kdoví…“ pobrukovalo nahlas publikum, hecované sólistou k opakovaným, čím dál víc odvážnějším vstupům.

 

R52441

 

Erwin Schrott ke všem dosavadním kouzlům skvěle zvládnuté pódiové přítomnosti přidal v této polovině večera zkušenou práci s mikrofonem i dvě dokonalá extempore při vniknutí do hájemství hráčů na bicí v horní části orchestru. Vokálně se posunul k pozici operního pěvce pohrávajícího si s jiný žánrem a bezděky občas mohl čímsi nezměřitelným připomenout, že takhle nějak by to zpíval Plácido Domingo. Ještě víc než on se ale nakonec přiklonil k rafinovanému přednesu ve stylu zpěváka populárních písní, včetně efektních sytých vysokých tónů. Dirigentovi gesty často pomáhal, obracel se i k bandoneistovi Victoru Hugovi Villenovi, aby z vášnivého a naléhavého výrazu, který k žánru patří, společně vytěžili maximum. Hráč na bandoneon, stojící v téměř neuvěřitelně pokroucené pozici, podmalovával koncert charakteristickými idiomy. Bez něj by šlo jen o nápodobu, i když aranžmá s lehkonohými rytmy zvládala PKF velmi dobře.

Schrott dal celou druhou polovinou programu jasně najevo, že není operním pěvcem, který se pokouší podívat za obvyklé hranice, ale že je v tangu a v celém širokém světě jihoamerické lehčí hudby naprosto doma. Ostatně, jeho projekt Rojotango, úspěšný před několika lety na CD, „dostal“ publikum na Salcburském festivalu naprosto stejně, jako si teď svým zpíváním získal publikum litomyšlské. Přídavek – a znovu „Quizás, quizás, quizás…“. Ovace vstoje, emoce sdílené oboustranně… Špičkový hudební večer.

 

R53197

 

Takový byl i pondělní večer andaluského velkoformátového souboru Antonio Andrade Flamenco Company, celý v duchu a rytmu flamenka. Samozřejmě byl jiný, především plný živočišného rytmického dupání a náruživě zpívané a hrané hudby. Směs melodií naaranžovaných z Bizetovy Carmen se prolínala s živě interpretovanou hudbou patřící plně flamenku. Příběh se všemi podstatnými peripetiemi vystoupil jasně, zřetelně a srozumitelně, „španělská“ hudba francouzského skladatele se propojila s autenticky znějící kapelou na pomezí folklóru a moderního jazzu, taneční ansámbly byly i v tempu úžasně synchronizované a strhující sóla Carmen, Dona Josého a Toreadora dosahovala v tempu, komplikovanosti kroků, choreografii a výrazu k hranicím možného. Mimořádně teplý večer plný intenzivně vyjádřených hudebních i lidských vášní.

 

R61267

 

*******

 

R52128

 

R51050

 

R52165

 

R51284

 

R59181

 

R59502

 

R60148

 

R59392

 

R61501

 

Foto: František Renza 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.