„Jan Hora patří ke známým českým varhaníkům, kteří i přes svůj vysoký věk stále koncertují – například opakovaně na Mezinárodním varhanním festivalu Audite Organum.“

„Vstupní, závažné Preludium a fugu c moll BWV 546 Johanna Sebastiana Bacha předvedl interpret na barokně znějící zvuk s jistotou a zcela důslednou rytmickou přesností a jen minimální agogikou.“

„Závěr koncertu patřil osmé a šesté části z devíti Meditací o mystériu Nejsvětější Trojice Oliviera Messiaena, tedy posluchačsky velmi komplikovaným dílům.“

Pořadatelé jedenáctého ročníku Mezinárodního varhanního festivalu Svatovítské varhanní večery přizvali na druhý koncert letos už pětaosmdesátiletého českého varhanního virtuosa Jana Horu. Ten připravil program sestávající z děl Johanna Sebastiana Bacha, Josefa Leopolda Zvonaře, současného Jiřího Temla, francouzského Arthura Honeggera a Oliviera Messiaena – jednalo se tedy o technicky i posluchačsky celkem náročný koncert. Návštěvnost byla hojná, ostatně jako vždy na tomto druhu produkce ve svatém Vítu. Nicméně v průběhu dvou Messiaenových Meditací několik skupin lidí odešlo, ale o tom níže.

Jan Hora patří ke známým českým varhaníkům, kteří i přes svůj vysoký věk stále koncertují – například opakovaně na Mezinárodním varhanním festivalu Audite Organum v bazilice svatého Jakuba v Praze. Ani na Svatovítských večerech nehrál poprvé – účinkoval už na prvním ročníku v roce 2011 s trochu odlišným programem. Jako umělec se nevěnuje pouze hře na nástroj, ale také pedagogice a vydávání varhanních not. U vydavatelství ArTThon edičně zpracoval dílo Jana Křtitele Kuchaře, roku 2019 ve vydavatelství Českého rozhlasu pak Varhanní skladby Leoše Janáčka a letos navázal třetím dílem na řadu České varhanní skladby u stejného vydavatele. To obsahuje První sonátu od Zvonaře, kterou ten večer hrál. Natočil také několik CD s českou varhanní hudbou u vydavatelství Vixen a tak dále.

Vstupní, závažné Preludium a fugu c moll BWV 546 Johanna Sebastiana Bacha předvedl interpret na barokně znějící zvuk s jistotou a zcela důslednou rytmickou přesností a jen minimální agogikou. Následující chorálovou předehru od téhož autora „Lide, považ svůj velký hřích“ přednesl na Principál a doprovázel jemnými hlasy. V tomto kusu se nástroj pěkně rozezněl a nesl celou katedrálou i přes to, že celkový zvuk byl tichý.

Skladatel a pedagog Pražské varhanické školy Josef Leopold Zvonař je v povědomí především svou písní „Čechy krásné, Čechy mé“ a teoretickými spisy. V krátkém sledu za sebou napsal celkem čtyři varhanní sonáty v duchu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Jedná se o celkem rozsáhlé a technicky náročné vícevěté kusy, které se v podstatě nehrají – až na výjimky v osobách Jana Hory či Josefa Popelky, který připravil k vydání jiná jeho díla. První sonátu f moll, op. 3 vytvořil autor třívětou, první její věta má imitační úvod, druhá s názvem Chorál představuje variace a třetí nese název Fuga. Moderato, tedy opět polyfonní styl kompozice. Je otázkou, jestli snese srovnání s varhanními díly Mendelssohnovými. V technické náročnosti ano, nicméně Mendelssohnovy kompozice jsou tematicky i tektonicky zajímavější a mají větší spád. I délku mají adekvátní – Zvonařova sonáta se jevila místy až moc dlouhá a plochá vzhledem k obsahu. Nicméně zařazení i vydání tohoto díla můžeme pokládat za záslužný počin, vždyť se jednalo o novodobou premiéru!

Skladbu Noe (Biblický příběh č. 2) zkomponoval ten večer přítomný Jiří Teml před třemi lety přímo pro Jana Horu. Jedná se o posluchačsky náročnou, jednovětou skladbu, která má znázorňovat dramatickou událost ze Starého zákona. Na začátku pracuje autor s paralelismy a klastry, ty pak vystřídají staccatové úseky a celá skladba vyústí po několika vystupňovaných disonancích do otevřeného kvart-kvintového souzvuku ve fortissimu. Zde si interpret znamenitě vyhrál s rejstříkováním, tento druh hudby mu je velmi blízký, jak se zdálo.

S Fugou a chorálem Arthura Honeggera se nelze na varhanních koncertech moc často setkat. Svým žákům na konzervatoři ji zadával například Václav Rabas. Jedná se o impresionisticky jemné dílo plné barev, které není hráčsky snadné – zejména Fuga je komplikovaná. Závěr koncertu patřil osmé a šesté části z devíti Meditací o mystériu Nejsvětější Trojice Oliviera Messiaena, tedy posluchačsky velmi komplikovaným dílům. Hora znamenitě pracoval na Mölzerových varhanách s registrací a dařilo se mu přibližně napodobit zvuk skladatelova nástroje v pařížském kostele Nejsvětější Trojice, kde většinu života působil. Osmá meditace byla jemnější, vystavěná na gregoriánské melodice a messiaenovské harmonii a rytmu, šestá slavnostnější s občas plným zvukem nástroje. Zde bylo také slyšet porozumění, které Hora pro tohoto autora má.

Při porovnání s předchozím koncertem Philippa Lefebvra můžeme konstatovat, že Hora zvolil posluchačsky těžší program. Sám francouzský interpret Messiaena nezařadil, i improvizaci prováděl v příjemných harmoniích. Messiaenova hudba se zdála být pro několik skupin lidí nestravitelná, a tak postupně odcházeli během hry. Je zvláštní, že i pro příznivce tak specifického žánru, jakým varhanní hudba bezesporu je, představuje určitá hudba 20. století neposlouchatelnou záležitost, ačkoli se jedná o kompozice staré už třiapadesát let. Pro některé laiky je nemožná i sto let stará hudba Leoše Janáčka či Bohuslava Martinů, tak se vlastně není čemu divit… Mnohá hudba současného i minulého století je záležitostí spíše vybraných skupin posluchačů než mas, bohužel. Vždyť i někteří profesionální varhaníci Messiaena vůbec nehrají a odmítají ho, ačkoli se jedná o stěžejní osobnost své doby.

Jako přídavek po náročných meditacích přednesl interpret dílko absolutně kontrastní – Adagio As dur Jana Křtitele Kuchaře, které připomíná Romanzu z Malé noční hudby Wolfganga Amadea Mozarta. Jan Hora předvedl ten večer, nejen vzhledem ke svému věku, znamenitý výkon!

Foto: Ilustrační – archiv KlasikyPlus, Facebook