„Skladbu objevil a do současné podoby přenesl Tomáš Hanzlík, který ji nabídl k realizaci souboru Musica Florea v rámci oslav jeho třicátého výročí.“

„V rámci pořádání notového archivu hraběcí rodiny Hartigů objevila archivářka Romana Hinerová Cantatu, která vznikla na oslavu narození hraběcí dcery Marie Terezie v roce 1759.“

„Zvuk malého uskupení dobře obsáhl nádvoří muzea, stejně jako zvuk sólových hlasů, které s orchestrem spolupracovaly.“

V Olomouci mají baroko rádi. Není divu, je to historické město, které je baroka plné, a také sem patří doba jeho největší slávy a rozkvětu. Počin Tomáše Hanzlíka, který je pořadatelem festivalu, je proto nejen chvályhodný, ale i logický. Od 14. června bylo v rámci festivalu Baroko 2022 odehráno jedenáct představení v atriu Vlastivědného muzea v Olomouci. Poslední akce se konala 26. července tamtéž a byla jí Serenata ke jmeninám krále Josefa I. s názvem Proteus na Rýnu, „Dramatická skladba v den přeslavného JMÉNA jeho posv. Král. Veličenstva JOSEFA I, Krále Římského“.

Napsal ji italský skladatel a violoncellista Giovanni Battista Bononcini, který žil převážně ve Vídni, ve službách císaře Leopolda I. a jeho syna, Josefa I. Ten se zúčastnil v roce 1702 úspěšného tažení na Rýně, což oslavil Bononcini dramatickou kantátou Proteo sul Reno (Proteus na Rýně), která byla uvedena k Josefovým jmeninám. Vokálně-instrumentální skladbu, dělenou do recitativů a vokálních čísel, objevil v Národním muzeu a do současné podoby ji přenesl Tomáš Hanzlík, který ji nabídl k realizaci souboru Musica Florea. Marek Štryncl, vedoucí souboru a dirigent, se skladby rád ujal a zařadil ji do svého repertoáru. Její první koncertní provedení se konalo už 24. května v atriu Českého muzea hudby, kdy bylo novodobou světovou premiérou, a provedení v Olomouci 26. července na závěr festivalu Baroko 2022 se přidalo k připomenutí třicátého výročí souboru Musica Florea.

Obsazení orchestru bylo komorní, jen dvoje housle, viola, violoncello, dva hoboje, kontrabas a cembalo, Marek Štryncl dirigoval od violoncella. Zvuk malého uskupení dobře obsáhl nádvoří muzea, stejně jako zvuk sólových hlasů, které s orchestrem spolupracovaly. Prvního sopránu, role Flory, se ujala Helena Kalambová, mladá sopranistka, jejíž hlas zněl pevně a jásavě, ve forte poněkud ostře, snad zbytečnou obavou z otevřeného prostoru. Dařily se jí zejména koloraturní pasáže. Druhého sopránu, role Idreny, se zhostila Veronika Vojířová, která zpívala poněkud měkčím a projasněným témbrem a dávala do projevu emoční náboj. Společně s prvním sopránem přinesly příjemně znějící, sladěný duet. Altovou roli Zefira zpívala Sylva Čmugrová, bezpečným a profesionálním projevem s emočním výrazem a pevně znějícím altem, se kterým zvládala i koloraturní části. Tenorového partu se ujal Martin Javorský, jehož sice menší, ale vyrovnaný, kulatý a šťavnatý tenor dokázal roli Rýna dát citový podtext. Basové role Protea se zhostil Jaromír Nosek, kterému se ale příliš nevedlo, hlas postrádal basový volumen a zněl ploše. Přesto se podařilo pěvcům vytvořit příjemnou atmosféru barokní oslavné akce, kterou umělci kdysi vzdávali hold následníkovi trůnu. Dařilo se skloubit témbry hlasů se sólovými vstupy jednotlivých nástrojů, zejména vyzněly společné pasáže altu a hoboje nebo prvního sopránu, houslí a violoncella. Závěrečná pevná fuga všech pěvců zněla energicky a radostně. Orchestr hrál s obdivuhodnou souhrou a bravurou, intonačně přesně, což lze u historických nástrojů obdivovat. Zpěváci zpívali německy, ale posluchač měl, pokud chtěl, k dispozici v programu český překlad Ondřeje Macka.

Po přestávce zazněla další skladba, která prošla podobným osudem. V knihovně Národního muzea ji objevila v rámci pořádání notového archivu hraběcí rodiny Hartigů, který byl na zámku v Mimoni, archivářka Romana Hinerová. Jedná se o Cantatu, která vznikla na oslavu narození hraběcí dcery Marie Terezie v roce 1759 a jejím autorem je označen Anonym. I tuto skladbu nastudoval soubor Musica Florea ke svým třicátým narozeninám a provedl na koncertě 24. května. Zde v Olomouci byla tedy provedena repríza, kterou byl festival Baroko 2022 zakončen.

Cantata je obsazením mohutnější, soubor Musica Florea byl posílen o fagot, dva lesní rohy, trubku a tympány a za orchestr se postavil sbor Collegium Floreum o šesti ženských a šesti mužských hlasech. I zde dirigoval Marek Štryncl od violoncella. Sólisté nastoupili ve stejném počtu a obsazení jako v první části. Textová část je v němčině, publikum však dostalo v programu český překlad Romany Hinerové. Je to prosba a přání dlouhého a šťastného života pro princeznu z rodu Hartigů, v závěru zní „žij dlouho, žij dlouho…“, což vyznívá smutně, neboť předtím si divák přečetl, že princezna zemřela v dětském věku. Hudba přece jen očkování nenahradí.

Nicméně hudba se nese spolu s textem optimisticky a radostně, je melodická a místy až romantická. Sbor se střídá s recitativy a áriemi, které jsou kantabilní, orchestr je plnější a lesk fanfár trubky a lesních rohů mu dodává na barevnosti. Pěkné vstupy mají všichni sólisté, první soprán Heleny Kalambové zářil, druhý soprán Veroniky Vojířové (která ukázněně zpívala i ve sboru) laskal a oba dohromady souzněly s krásně podaným sólovým vstupem flétny. Alt Sylvy Čmugrové měl jen menší úlohu, ale dobře se vyjímal tenor Martina Javorského, rozezpíval se i bas Jaromíra Noska. Nejsložitější úkol měl sbor, jehož postavení dozadu za orchestr mu znemožnilo stát se součástí proudu hudby a ztrácel se v prostoru. Nicméně výsledný dojem byl velmi příjemný a radostný, finale podané celým ansámblem, podložené fanfárou, bylo efektní. V daných podmínkách je třeba vyslovit souboru i sólistům obdiv, že dokázali odvést tak profesionální a kvalitní výkony a prokázat, že soubor Musica Florea má své stálé a nezastupitelné místo na poli provozování barokní hudby.

*******

Foto: Michal Málek