„Hudba se při tomto typu akcí stává součástí komplexního letního zážitku.“
„Dirigent Valentovič modeloval hudbu v doprovodu pozorně a tam, kde mohl, přidal výstižnou a zajímavou agogiku.“
„S tím bylo nutné se smířit a s vědomím těchto daností poslouchat.“
V pátek v poledne třiatřicet, v sobotu večer patnáct a méně. Teplota v Českém Krumlově ze dne na den spadla o mnoho stupňů. Ostatní parametry počasí však byly pořadatelům tamního hudebního festivalu nakloněny, a tak dojem ze závěrečného operního galakoncertu už nic dalšího negativně neovlivňovalo. V Pivovarské zahradě se o přízeň publika ucházeli pěvci Jana Šrejma Kačírková, Pavel Černoch a Boris Prýgl. V téměř tříhodinovém programu nabídli i s přídavky patnáct árií a duetů.
První polovina večera patřila světové operní hudbě, druhá té české. Všichni tři sólisté se v obou sférách pohybují bezpečně, a tak bylo spíše na posluchačích, která z nich jim vyhoví víc. Na programu byla ta nejznámější čísla, včetně tří proslulých orchestrálních předeher, které doprovázející PKF-Prague Philharmonia vystihla virtuózně. Pěkným vkladem přispěl dirigent Peter Valentovič. Modeloval hudbu v doprovodu pozorně a tam, kde mohl, přidal výstižnou a zajímavou agogiku. Muzicírování, nic formálního.
Plenérové koncerty Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov se neobejdou bez zvučení. Hudba se tak dostává do specifické estetické kategorie. Sama o sobě by v dané zvukové podobě v interiéru obstála jen s otazníkem, je moc halasná, tak trochu cizí, bez intimity a větších nuancí, plochá, víc jde o obrysy než o detailní obsah. Ale při tomto typu akcí se stává součástí komplexního letního zážitku. A k němu patří pocit z otevřeného prostoru, obloha, kulisa zámku, soumrak, počasí i lidská pospolitost, tedy emoce převažující nad úzkým napojením mezi auditoriem a pódiem. Však ani zpěváci v ostrém protisvětle nemohou vnímat přítomnost posluchačů tak intenzivně jako v koncertní síni.
Zvuk byl rozvrstvený, se zřetelnými sóly dechových nástrojů, mikrofony zachytily i takové detaily, jako tóny harfy, ale jako vždy v takových případech se v tutti ozývaly žestě příliš plechově a nejproblematičtější byl dojem ze smyčcové sekce: jakoby vzdálenější, přitom ostřejší… Obvyklému televiznímu zvuku se výsledek nerovnal, ideálu zvuku rozhlasového dosáhnout nemohl už vůbec. S tím bylo nutné se smířit a s vědomím těchto daností poslouchat.
Ke zvučení patří i velkoplošná obrazovka. Kamery sledovaly relevantní výseče pódia vcelku uspokojivě, sóla v orchestru obrazová režie většinou nacházela, sólisty povětšině zabírala ve správných okamžicích. Rušivé bylo nicméně zpoždění obrazu za zvukem.
Jana Šrejma Kačírková zazpívala svým srdečným způsobem árii Markétky z Gounodova Fausta a Mimi z Pucciniho Bohémy, Pavel Černoch s krásně vyklenutou kantilénou známou květinovou árii Dona Josého z Carmen a citově vyhrocenou Cavaradossiho árii z Pucciniho opery Tosca. Před přestávkou spojili síly v emotivním láskyplně stupňovaném duetu ze závěru prvního dějství Bohémy. Boris Prýgl, který pěvecky dobře zraje, zařadil známý parodicky vojácký výstup z Mozartovy Figarovy svatby a s velkým komediálním vkladem Dulcamarovo extempore z Donizettiho Nápoje lásky. Po přestávce Boris Prýgl velmi pěkně vyzpíval city Petra Voka v árii ze Smetanovy Čertovy stěny a pak už následovaly ukázky z Rusalky. Prýgl nemá pro Vodníka obvyklou basovou barvu, ale jeho nejznámějšího výstupu se zhostil s plnou přesvědčivostí. A sopranistka s tenoristou byli v rolích Rusalky a Prince jako doma. Pavel Černoch je v ní ideální, Jana Šrejma Kačírková jí vedle jisté vokální linky dává přímočaré city.
Po závěrečné scéně z Rusalky, dlouhé a tklivé, už se skoro nechtělo poslouchat nic dalšího. Připravené přídavky však přišly, navíc až moc brzy, téměř ihned, bez velké snahy diváků něco si „vytleskat“. Nejprve árie Toreadora z Bizetovy Carmen, která Borisi Prýglovi sedla méně než ty předešlé, potom málokdy uváděná árie z Catalaniho opery La Wally, která naopak sopranistce slušela a vyšla skvěle, v oslnivém tenoristově podání árie z operety Země úsměvů a pak ještě nezbytný a obvyklý přípitek z Verdiho Traviaty. Do půlnoci chybělo jen něco přes třicet minut a ve vedlejší Klášterní zahradě už se ozýval hluk alternativního programu Festivalové zóny – DJ Max W.
----------
O drážďanské inscenaci Rusalky s Pavlem Černochem čtěte ZDE.
Nedávný rozhovor s Janou Šrejmou Kačírkovou čtěte ZDE.
Foto: Libor Sváček
