„Profesor pražské AMU a významný koncertní varhaník a improvizátor Jaroslav Tůma převzal druhý koncert Mezinárodního varhanního festivalu u svatého Jakuba v Praze.“

„Fuga č. 2 na B-A-C-H Roberta Schumanna střídá pohyblivé plochy s pomalými postupy tématu. Její složitá hudební výstavba byla Tůmou mistrovsky zvládnuta.“

„Passacaglia quasi toccata na B-A-C-H Miloše Sokoly rozpoutala nevídaný ohňostroj virtuozity, který ukázal všechny Tůmovy kvality.“

Prvním interpretem, který na varhanním festivalu v kostele svatého Jakuba složil svým recitálem poctu Jiřímu Ropkovi,  jak zněl název jeho programu, byl Jaroslav Tůma. Jiří Ropek, který byl značnou část svého života zdejším varhaníkem a letos by se dožil sta let, je autorem dokončení Mozartovy Strahovské improvizace, která zazněla i na Tůmově koncertu ve čtvrtek 11. srpna. Kromě této skladby dále Jaroslav Tůma zahrál díla Charlesa-Marii Widora, Roberta Schumanna, Miloše Sokoly a také Mozartovu Fantazii f moll.

Jaroslav Tůma je profesorem varhanní hry na pražské AMU a významným koncertním varhaníkem, který vystoupil úspěšně téměř ve všech evropských zemích, v USA, Kanadě, Japonsku, Mongolsku, Jihoafrické republice a Singapuru. Studoval na Pražské konzervatoři varhanní hru u Jaroslava Vodrážky, na AMU u Milana Šlechty a cembalo u Zuzany Růžičkové. Už při studiu se účastnil mezinárodních varhanních soutěží a laureátský titul obdržel v Linci, Lipsku a na Pražském jaru. Jako nadaný improvizátor zvítězil v mezinárodních improvizačních soutěžích v Norimberku 1980 a v holandském Haarlemu 1986. Jeho diskografie je impozantní a čítá přes šedesát sólových nahrávek na CD. V poslední době se zaměřil na natáčení děl Johanna Sebastiana Bacha a je po nedokončeném pokusu Milana Šlechty prvním českým varhaníkem, který nahrál kompletně Bachovo varhanní dílo. Jeho hudební činnost je obdivuhodná. Nezaměřuje se jen na varhany, ale i na další klávesové nástroje. Koncertuje a nahrává na cembalo, klavichord a pianoforte. Svoje zkušenosti předává na četných varhanních kurzech a seminářích a v poslední době se věnuje i publikační činnosti.

Pro koncert u svatého Jakuba zvolil dramaturgicky pečlivě připravený a velmi zajímavý program, sestávající ze tří dílů. První věnoval Mozartovi a Ropkově dotvoření skladatelovy improvizace na varhany ve Strahovské bazilice, částečně tehdy zachycené do notového zápisu. Druhý díl věnoval bachovským parafrázím Charlesa-Marii Widora a třetí skladbám na téma B-A-C-H.

Wolfgang Amadeus Mozart se tvorbě pro varhany příliš nevěnoval, ačkoliv jeden čas působil jako varhaník dómu v Salcburku. Až v závěru svého krátkého života dostal objednávku na vytvoření skladby pro mechanický píšťalový hrací stroj jako hudební doprovod pro vídeňské muzeum voskových figur. Je důkazem Mozartovy geniality, že i pro takovou, z hlediska skladatele okrajovou příležitost vytvořil dílo trvalé hodnoty. Po neobyčejném úspěchu první kompozice následovala další – Fantasie f moll KV 608. Vznikla v roce Mozartova úmrtí v březnu 1791 a můžeme ji považovat za jednu z vrcholných skladeb skladatelova pozdního období. Původní hrací stroj z muzea se nedochoval, ale skladba žila už tehdy ve verzi pro čtyřruční klavír. Dál se jí ujali varhaníci a je pevnou součástí varhanního repertoáru. Jelikož není původně komponována pro varhany, skrývá v sobě různé technické záludnosti, které Tůma suverénně zvládl. Úvod připomínající rytmicky francouzskou ouverturu nepojal přísně rytmicky a určitá volnost se promítla i do následujícího kontrapunkticky přísného fugata. Po půvabných variacích skladba vygradovala do mohutného závěru.

Mozartova Strahovská improvizace přináší řadu problémů. Vzhledem k tomu, že premonstrát P. Norbert Lehmann se sice snažil improvizaci okamžitě zapisovat, ale stačil zapsat jen sedmapadesát taktů. Zachytit celek bylo prakticky vyloučené. Hlavní myšlenka pracuje s mnoha trylky a Jiří Ropek se roku 1983 pokusil skladbu dokončit. Možná, že se příliš úzkostlivě vázal na Lehmannův zápis. Škoda, že si nedovolil větší volnost a rozvinutí při tematickém zpracování. Ropkova verze je jistě možné řešení, ale lze si představit v budoucnosti i nějaké další dokončení stávajícího torza.

Když po první světové válce byla založena ve Fontainebleau u Paříže Americká konzervatoř, k inauguraci nových varhan v roce 1925 napsal Charles-Maria Widor cyklus transkripcí Bachových skladeb s názvem Bachovo memento. Widor sám byl spolu se svým žákem Albertem Schweitzerem propagátorem Bachových varhanních děl ve Francii. Bylo mu v roce 1925 už přes osmdesát let a na hudbu tomášského kantora se díval pohledem romantického mistra 19. století. V šesti skladbách „Mementa“ použil dvou preludií z Temperovaného klavíru, třetí část z varhanního Pastorale, chorál z kantáty „Wachet auf“, část z flétnové sonáty a závěrečný sbor z Matoušových pašijí. Vše bylo transkribováno s doplňujícími hlasy, bohatší harmonií a efektnější nástrojovou stylizací. Tůma využil mnoha romantických rejstříků, registrace byla velmi barevná. Užíval výrazně crescenda a zesilování zvuku a iluze chápání Bacha v 19. století byla dokonalá. Jednotlivé linie modeloval vysoce muzikálně s jemnou agogikou. Jednotlivé části cyklu se někdy vyskytují jako zpestření varhanních koncertů. Otázkou zůstává, zda hrát v programu všech šest částí.

Závěrečný díl Tůmova vystoupení byl věnován dvěma skladbám na téma B-A-C-H. Fuga č. 2 z op. 60 Roberta Schumanna střídá pohyblivé plochy s pomalými tematickými postupy. Její složitá hudební výstavba byla Tůmou mistrovsky zvládnuta.

Závěr připomněl u nás trochu zapomínaného skladatele 20. století Miloše Sokolu. Jeho Passacaglia quasi toccata na B-A-C-H rozpoutala nevídaný ohňostroj virtuozity, který ukázal všechny Tůmovy kvality. Velmi temperamentní projev a suverénní ovládání nástroje byly samozřejmostí a můžeme hovořit o strhujícím provedení.

Interpret se odvděčil ještě přídavkem. Improvizoval na stejné téma B-A-C-H a nepodlehl očekávání, že varhanní koncert musí skončit hřmotem všech píšťal. Závěrečné pianissimo bylo jako pohlazení.

Foto: Zdeněk Chrapek