„Úvod večera paradoxně nepatřil ryze varhanní kompozici, ale interpretově vlastní transkripci Chromatické fantazie a fugy d moll, BWV 903 Johanna Sebastiana Bacha.“

„Americký varhaník natočil kompletní dílo skladatelky Jeanne Demessieux. Posluchačům zahrál tři krátké skladby podobného vyznění z Dvanácti chorálních předeher a Oktávy z Šesti etud.“

„Stephen Tharp zde nehrál poprvé, prvně před jedenadvaceti lety. Patrně i proto dokázal nástroj skvěle uchopit a fantasticky rozeznít, což nebývá pravidlem.“

Sedmadvacátý ročník Mezinárodního varhanního festivalu v bazilice svatého Jakuba v Praze se dostal svým čtvrtým koncertem už do poloviny. Pořadatelé na něj přizvali jednoho z nejvýznamnějších amerických virtuosů, který je rezidenčním umělcem episkopálního kostela svatého Jakuba v New Yorku. Předvedl neobvyklý a náročný program jak technicky, tak přednesově. Ten sestával až na dvě výjimky z francouzské hudby 20. a 21. století. Večer se těšil hojné účasti publika – dá se říci, že bazilika byla zaplněna posluchači, což je vzhledem k současné situaci potěšující. Však také jinde koncerty této kvality v Praze neprobíhají a festival si za ty roky vytvořil svou početnou posluchačskou obec.

Úvod večera paradoxně nepatřil ryze varhanní kompozici, ale interpretově vlastní transkripci Chromatické fantazie a fugy d moll, BWV 903 Johanna Sebastiana Bacha. Ten ji napsal pro cembalo. Zdařilá úprava virtuosní skladby, která je postavena na mnoha jednohlasých brilantních pasážích, akordech a technicky náročném závěru fugy, nenechala posluchače na pochybách, že se bude jednat o mimořádný večer. Dvojitý pedál v závěru a bombastické fortissimo závěrečného akordu nemělo sice blízko k historicky poučené intepretaci, zato vyznělo vysloveně americky a jen potvrdilo původ hráče. V dalším čísle varhaník zpěvně přednesl chorálovou předehru Při řekách babylonských, BWV 653 od téhož autora, tentokrát už ryze varhanní dílo. Vytvořil tím typickou dualitu, se kterou se můžeme často setkat, a to Bachova velká kompozice plus jemná chorálová předehra.

Marcel Dupré, jeden z největších varhaníků 20. století, zanechal pro svůj nástroj rozsáhlé dílo. Zvonkohra (Carillon), op. 27, č. 4 ze Sedmi skladeb nepatří k těm nejznámějším, zato dobře ilustruje způsob jeho stylizace. Jedná se o kompozici toccatového stylu, kde zpěvným motivům kontrují osminy hrané staccato. Zde Tharp hrál takřka na plný zvuk nástroje. Preludium a fuga f moll, op. 7, č. 2 ze Tří preludií a fug od téhož autora působí jako jakési melancholické intermezzo mezi jásavým prvním Preludiem a fugou H dur a perlivým třetím. Opět ho tvoří kantabilní téma doprovázené staccatovými notami, které se posléze přenesou do pedálu. Aiolský modus dodává preludiu nevšední archaičnost. Vokální téma interpret velmi pěkně tvaroval už od prvních taktů a podařilo se mu, ostatně jako vždy, napodobit zvuk francouzských varhan.

Učitel Marcela Duprého, Charles-Marie Widor se proslavil svými varhanními symfoniemi, které začal jako první komponovat. Následoval ho například Louis Vierne. Variace, čtvrtá věta z Osmé symfonie představuje nejrozsáhlejší skladatelovu symfonickou větu. Téma exponované nejprve v pedále se rozvine postupně do velkého proudu a končí smířlivě. Zde zaujal Tharpův nadhled, díky kterému držel celý prokomponovaný kus dobře pohromadě. Z nástroje dostal pěkné barvy a velké ritardando v posledních taktech bylo mimořádně působivé.

Jak bylo možné se dočíst v programu, tento americký varhaník natočil kompletní dílo skladatelky Jeanne Demessieux. Posluchačům zahrál tři krátké skladby podobného vyznění z Dvanácti chorálních předeher, op. 8, nejznámější byla zřejmě Rosu dejte nebesa (Rorate coeli). Vrchol programu představovaly závěrečné Oktávy z jejího cyklu Šesti etud. Zde se Tharp předvedl jako naprosto neomylný hráč, který nesmírně náročnou skladbu zahrál jedním dechem. Neměl sebemenší problém s oktávami v manuálech ani s celými jejich řadami v pedále. Po vydatném potlesku přidal ještě improvizaci na píseň ze Zpěvníku. Téma nejprve zahrál sólově na rejstřík Hoboj, pak započal ve střední dynamice se samotnou improvizací. Šikovně přešel z kantabilní a bohaté harmonizace pomocí úsečného motivu do hbitého zpracování. Téma zaznělo v manuálech i pedále, kde ho z durové varianty transformoval do lydického modu, aby po chvíli hřmotně svou hru zakončil.

Jednalo se o mimořádný večer, patrně ten nejvýznamnější letošního ročníku. Manuálová technika Stephena Tharpa spočívá především v malých pohybech jednotlivých prstů ležících na klávesách. Pedálová zase v úsporných a mimořádně účelných pohybech kotníků. Některé skladby hrál zpaměti, jiné z not, což není typické. Neobvyklé bylo také to, že si často sám ručně rejstříkoval, i když používal paměťové kombinace typu Setzer. Většinou se do nich ukládají všechny změny, ne jen některé. Jak bylo vidět přes videoprojekci na plátno, změny neměl v notách zapsané, a musel si je pamatovat. Bohužel se v nich párkrát mezi skladbami ztratil. Stephen Tharp zde nehrál poprvé, prvně před jedenadvaceti lety. Patrně i proto dokázal nástroj skvěle uchopit a fantasticky rozeznít, což nebývá pravidlem.

Foto: Zdeněk Chrapek, Fb Stephena Tharpa