„Už tak velmi nápaditý program dokázali obohatit o pestrou paletu nejrůznějších barev a jejich odstínů. V tom jim napomáhala také sólistka na krásný nástroj, jakým je kladívkový klavír, Petra Matějová.“

„Romantický náboj skladbě dodávala nejen progresivní harmonie, ale také samotné četné pasáže v klavírním partu. Naopak klasicistní se mohla zdát uhlazená hra ansámblu, čehož pravděpodobně docílili sehranou artikulací.“

„Dali jasně najevo, že hra v rychlém tempu, ale se zachovaným jasným frázováním, artikulací a ostatními hudebně-vyjadřovacími náležitostmi jim nečiní sebemenší potíže.“

S pozoruhodným programem na rozhraní klasicismu a raného romantismu se představila v sobotu 27. srpna v rámci festivalu Olomoucké barokní slavnosti Musica Florea se sólistkou na kladívkový klavír Petrou Matějovou. Ta se přítomným neostýchala předvést jak svoji brilantní hru, tak i smysl pro vytváření barevných ploch. Spojovacím článkem mezi ní a celým ansámblem se stal Marek Štryncl, umělecký vedoucí souboru, který se nebál vložit do hudby maximum ze své energie a nadšení pro hudbu. Návštěvníkům k tomu všemu opět učarovaly prostory překrásného zrenovovaného freskového sálu ZŠ Komenium.

Už při vstupu do freskového sálu nebylo možné přeslechnout všechny ty hlasy lidí, kteří si před začátkem koncertu neorenesanční výzdobu fotografovali a kteří v okouzlení obdivovali tento prostor dříve sloužící jako tělocvična. Nyní se ho však chystal rozeznít oceňovaný soubor specializující se na dobovou interpretaci děl – Musica Florea. Ten se mimo jiné nevyhýbá ani studiu romantických skladeb a je pravdou, že smysl pro romantické fráze rozhodně jeho členům v sobotní večer nescházel.

Koncert uvedli Sinfonií à quattro in D původem českého skladatele Karla Kohauta. Tvorba autora žijícího v letech 1726 až 1784 byla postupně znovuobjevována od počátku 20. století, jak se mohli návštěvníci dočíst v programu. Poměrně dobře akusticky vybavený sál se rozezněl hutným tutti, přičemž v tomto duchu následovala první energická věta skladby. V druhé jsme měli možnost zaslechnout nádechy členů kvinteta, kteří tak dávali jasně najevo svoji perfektní souhru. Ta se stala i v průběhu celého večera jejich silnou stránkou a prakticky nás o tom utvrdili znamenitým frázováním a jednotnými dynamickými vlnami podporujícími harmonické změny, zejména pak v poslední větě sinfonie, v níž se hudebníci dokázali ještě více odvázat.

Následoval Kvintet pro kladívkový klavír a smyčce f moll, op. 41 nadčasového autora Jana Ladislava Dusíka v podání Petry Matějové, která nám vzápětí dovolila zaposlouchat se do nádherného zvuku nástroje, čehož docílila velmi jemnou, avšak brilantní hrou rychlých pasáží. V příjemné barvitosti ji doplňovaly smyčce. Housle (Magdalena Malá) dychtící po slávě svoji melodickou linku v pravý čas zdůraznily, nebo se naopak v celek sjednotily s ostatními, aby podpořily nastupující bouřlivost sólového partu. Zde musím vyzdvihnout zejména basovou sekci, tedy violoncellistu Marka Štryncla a kontrabasistu Ondřeje Štajnochra, kteří každou takovou část náležitě zdramatizovali. Romantický náboj skladbě dodávala nejen progresivní harmonie, ale také samotné četné pasáže v klavírním partu. Naopak klasicistní se mohla zdát uhlazená hra ansámblu, čehož pravděpodobně docílili sehranou artikulací. Osobně bych si dokázala představit první větu ještě více „con fuoco“, čímž by bylo dosaženo ještě většího kontrastu vůči klidným částem a celé druhé větě. Ta i přesto vynikala sladkobolným výrazem a své přednosti zde navíc uplatnilo sólové violoncello. Začátek třetí věty v klavíru se sólistka nemusela ostýchat ještě více prožít, nicméně o to více pak s ostatními společně popustili uzdu dynamickému a agogickému tvoření. Závěr tvořil dlouhý, čistý a vyrovnaný trylek.

Znatelnějších kontrastů, kterými obohatili muzikanti svoji už tak dynamickou hru, jsme si mohli povšimnout v Sinfonii à tre in G Karla Kohauta. Na konci druhé věty bych upozornila zejména na expresivní „počkáto“ před posledním tónem, které atmosféře vdechlo potřebnou dávku napětí.

Johann Nepomuk Hummel se stal významnou osobností už ve své době, tedy na přelomu 18. a 19. století, a ani dnes se na jeho díla nezapomíná, zejména pokud se jedná o klavírní literaturu. A obzvláště prvotřídní kousek, jak bylo patrné po pár prvních taktech, si k předvedení vybrali účinkující sobotního večera. Skladatel v tomto díle myslel snad na vše – ať už se jednalo o nadčasovou harmonickou raně romantickou strukturu, efektní střídání hlasů, chromatiku, nebo střídání nejrůznějších nálad, každý si zde mohl najít to své, čím si ho klavírní kvintet podmanil. Petra Matějová, která se pyšní, jak jsem se dověděla, počinem nahrání kompletního klavírního díla Jana Václava Huga Voříška, zde předvedla mimořádně oduševnělý výkon a bylo vidět, že každý z hráčů si vychutnával podmaňující muziku. Konec první věty tak perfektně dynamicky vygradovali. Hybnou silou druhé věty se stalo opět violoncello, ovšem ani housle na sebe nenechaly dlouho čekat a svůj výkon rapidně stupňovaly. Třetí část naplněnou tragickými emocemi si klavíristka vyloženě vychutnávala a v krátkém úseku s kontrabasem se jim společně podařilo docílit nádherné barvy tmavého odstínu. V závěru se z každého člena ansámblu stal na krátkou chvíli právoplatný sólista, a tak se nám předvedla konečně i viola (Lydie Cillerová). Samotný konec skladby byl dechberoucí, a jako kdyby snad umělci tušili, že jsem, byť v malé míře, postrádala „con fuoco“ v předešlém Dusíkově klavírním kvintetu, nyní ho předvedli i s dávkou navíc a dali tak jasně najevo, že hra v rychlém tempu, ale se zachovaným jasným frázováním, artikulací a ostatními hudebně-vyjadřovacími náležitostmi jim nečiní sebemenší potíže.

Poslední a neméně interesantní skladbou se stala Sinfonia à quattro in G opět od Karla Kohauta, v níž jsme si mohli všimnout velmi pozornost strhávajících odtahů a zajímavých intervalů, řekla bych až atypických pro tuto stylovou epochu. Druhé housle v podání Simony Tydlitátové s naprostou přesností kopírovaly ty první a také v tomto případě basová sekce předvedla svou sílu a energii, kterou zásobovala de facto všechny kousky, jež dnes zazněly, a ani zde se nebáli jako celek utíkat v rychlém, leč precizním prestu závěrečné věty.

I když se soubor od druhé skladby potýkal s drobnými problémy s laděním, nelze jim odepřít nezkrotnou energii a chuť, s níž odehráli celé vystoupení, v čemž je podporoval neúnavný Marek Štryncl. Navíc dokázali už tak velmi nápaditý program obohatit o pestrou paletu nejrůznějších barev a jejich odstínů. V tom jim napomáhala také sólistka na krásný nástroj, jakým je kladívkový klavír, Petra Matějová. Bezpochyby si směli příznivci Olomouckých barokních slavností vychutnat večer plný líbezné, bouřlivé a v neposlední řadě kvalitní hudby.

*******

Foto: Daniel Berka