„Naplnit dramaturgicky třiatřicet koncertů a dokázat je realizovat v šestadvaceti dnech po celém Moravskoslezském kraji, to je skutečně heroický výkon.“

„Zásadním bodem programu byla Velká mše c moll Wolfganga Amadea Mozarta. Dílo, které patří ve skladatelově vývoji k průlomovým.“

„Interpretace dirigenta Václava Lukse a Pražské filharmonie byla efektní a dirigent nasadil hned zpočátku tempa poněkud razantnější, než je obvyklé provozování.“

Zahajovací koncert Svatováclavského hudebního festivalu, který se koná od 2. do 28. září, nabídl posluchačům v ostravské katedrále Božího Spasitele dvě Mozartovy kompozice. Pod taktovkou Václava Lukse vystoupila PKF – Prague Philharmonia, Český filharmonický sbor Brno a sólisté Martina Janková, Simona Šaturová, Václav Čížek a Roman Hoza.

Myšlenka uvádět klasickou a starou hudbu v kostele, tedy tam, kde se především provozovala a kam byla určena, byla před dvaceti léty do určité míry průlomová, ale logická. Kostely přece vždy byly koncipovány jako koncertní síně, kde se lidé potkávali s uměleckými díly hudebními i výtvarnými. A hudba zde prováděná povznášela duši i prestiž.

Dnes je koncert v kostele pro současného posluchače skutečně zážitek, má daleko větší duchovní a emoční účinnost. A festivalová dramaturgie je letos skutečně velmi vynalézavá. Naplnit dramaturgicky třiatřicet koncertů a dokázat je realizovat v šestadvaceti dnech po celém Moravskoslezském kraji, to je skutečně heroický výkon. A hned první, zahajovací koncert, který se konal v Ostravě v katedrále Božského Spasitele, nastavil vysokou laťku jak dramaturgicky, tak interpretačně.

K interpretaci byli přizváni renomovaní umělci, především orchestr PKF – Prague Philharmonia, soubor, který má světovou pověst. Na tomto večeru ji dirigoval novopečený rytíř, nositel francouzského Řádu umění a literatury, Václav Luks. Ke spolupráci byl přizván rezidenční sbor festivalu, Český filharmonický sbor Brno, se sbormistrem Petrem Fialou. Výčet těchto zvučných jmen doplňovali sólisté, kteří rovněž přilákali hudbymilovné publikum. Sopranistky Martina Janková a Simona Šaturová, tenorista Václav Čížek a barytonista Roman Hoza.

Na zahájení festivalu dramaturgie zvolila skladatele, který vždy posluchače potěší – Wolfganga Amadea Mozarta a jeho dvě stěžejní díla. První byla Symfonie č. 36 C dur „Linecká“, KV 425, kterou Mozart napsal v listopadu 1783, kdy se s novopečenou manželkou Konstancií vracel ze Salcburku do Vídně. Zastávka v Linci si vynutila nejen koncert, ale i úplně novou symfonii. Mozart ji prý složil za čtyři dny a s hraběcím orchestrem ji premiéroval. Je naplněná radostnou energií a odhodláním, stejně jako melodičností. První věta má slavnostní úvod Adagio, aby ho vystřídalo melodické Allegro spiritoso s dynamickými kontrasty. Druhá věta Andante con moto přináší lehké legato a vstupy lesních rohů způsobují lehkou disonanci průtahy, které se v prostředí kostela prosazovaly tvrději, než bylo třeba. Třetí věta Menuetto zněla jásavě a lehká odsazení vnášela do provedení vzlet. Poslední věta Presto vynikla kontrasty dynamiky a mozartovskou energičností.

Zásadním bodem programu však byla Velká mše c moll, KV 427/417a Wolfganga Amadea Mozarta. Dílo, které patří ve skladatelově vývoji k průlomovým, neboť v něm absorboval i barokní skladebné postupy, ale které zůstalo navzdory své závažnosti skladatelem nedokončené a které na koncertě zaznělo kompletované a editované Richardem Maunderem. Interpretace dirigenta Václava Lukse a Pražské filharmonie byla efektní a dirigent nasadil hned zpočátku tempa poněkud razantnější, než je obvyklé provozování. To přineslo efekt ve výrazu, ale v interpretaci obtíže ve zvládání a intonační čitelnosti koloratur jak sboru, tak sólistů. K obtížnosti přispěla i akustika rozsáhlé a dlouhé plochy kostela s kulatým prostorem nad oltářem, kdy docházelo k echu a slévání zvuku, což ztěžovalo srozumitelnost zpívaného textu. Nicméně i s tímto handicapem si poradili nejen instrumentalisté, ale i sbor, který se tak stal hvězdou večera. Přesné zvládání polyfonních postupů a koloratur a vyváženost hlasů, plnost altů i basů, pevnost a průraznost tenorů, a naopak měkkost, a přesto znělost sopránů, to je výbava, kterou získal sbor během dlouhodobé spolupráce se sbormistrem Petrem Fialou.

Sólové party obsadily dvě sopranistky, part 1. sopránu přednesla Simona Šaturová, která hudebně precizní a obtížný part, který byl s největší pravděpodobností určen Mozartově manželce Konstancii, zvládala s přesností a lehkostí. Její instrumentálně vedený soprán zněl kulatě a měkce a excelovala zejména v krásné árii v Credu, části Et incarnatus est, kdy po třpytivých koloraturách jí vyšla i nebesky jemná a zářivá výška při soupeření s flétnou a hobojem a bezpečnou podporou fagotu. Druhého sopránového partu se ujala rodačka z blízké Orlové, členka opery v Curychu, Martina Janková, ale nebyla zjevně v nejlepší kondici, hlas nezněl tak čistě, jak by to koloraturám a zejména výškám slušelo, a absentovaly dynamické finesy.

Tenorista Václav Čížek se zhostil dobře svého partu, zejména v části Quoniam tu solus sanctus, kterou zvládal společně se soprány, a v Et resurrexit, kde mu ale méně zněla střední poloha, zato se prosadil ve výškách. Basového partu se ujal barytonista Roman Hoza. Jeho part je nevelký, přidává se až v závěru a spíše podkresluje celek, nemá velký rozsah, a proto se mohl partu zhostit barytonem, který zněl měkce a přirozeně.

Celkový dojem z provedení díla byl ovšem ohromující, posluchači odměnili umělce bouřlivými ovacemi a neskrývaným nadšením. Začátek festivalu se podařil a odstartoval štafetu koncertů krásné a virtuózně prováděné hudby, která bude pokračovat koncerty v dalších, byť i menších městech s rovněž pozoruhodnými prostory, které umožňuje festival prezentovat veřejnosti. Nezbývá než popřát festivalu, ať se i další koncerty podaří!

*******

Foto: SHF / I. Korč