„Program vedle sebe postavil skladby, které v díle svých autorů nepatří k nejprotežovanějším.“

„Rychlé běhy jsme mohli obdivovat v závěrečné větě, která získávala i díky vřelému zvuku orchestru až slavnostní náladu.“

„Chungova zvukově odstínovaná verze měla místy až impresionistický nádech, jako by zapomněl, že nediriguje hudbu Oliviera Messiaena, které je tak velkým znalcem a zastáncem.“

Mnichovští filharmonikové v čele s jihokorejským dirigentem Myung-Whunem Chungem se v rámci letošní Dvořákovy Prahy představili hned dvakrát. Nejprve na zahajovacím koncertu a pak především o den později, v pátek 9. září, kdy uvedli hudbu Roberta Schumanna a Antona Brucknera. Nutno dodat, že v proporcích takřka ideálních.

Oba koncertní večery tohoto proslulého mnichovského orchestru, jehož historie se odvíjí od roku 1893, prozradily něco o interpretačních dovednostech, které Chung s grácií sobě vlastní dovedl k naprostým vrcholům. Ačkoliv výsledný zvuk byl po oba koncerty v základu vždy charakteristiky „německý“, totiž pěkně sytý, plný a kulatý, pojetí Dvořákovy Novosvětské, kterou filharmonie uvedla o den dříve, ve čtvrtek, bylo o mnoho exponovanější než v případě recenzovaného koncertu. Slyšeli jsme Dvořáka neobvykle expresivního, monumentálního a dramatického, a to díky dirigentově mistrovství stavět dynamické kontrasty a pracovat s energií. Tento přístup využil Chung i ve zvýraznění statických ploch Brucknerovy hudby, avšak jen Dvořákova hudba umožnila strukturovat dynamiku tak živelně.

Během pátečního koncertu, při kterém zazněl Schumannův Koncert pro violoncello a orchestr a moll, op. 129 z roku 1850 v podání talentovaného španělského violoncellisty Pabla Ferrándeze a Brucknerova Symfonie č. 6 A dur, WAB 106 z roku 1881, se orchestr přece jenom zdržel výraznějších experimentů a v mnohém dostál svojí interpretační konzervativnosti, kterou je tak pověstný. V obou skladbách jsme slyšeli bezchybnou a ukázkovou hru. Schumann i Bruckner byli zkrátka podáni naprosto samozřejmě.

Program vedle sebe postavil skladby, které v díle svých autorů nepatří k nejprotežovanějším. Obě díla v době vzniku doprovázel společný osud odmítání. Schumannův koncert na první poslech neuhrane vnější virtuozitou a jeho pojetí zůstává kdesi uvnitř, v melancholické a introvertní poloze. „Šestou“ zase napsal Bruckner jako odpověď na tehdejší kritiku, která doprovázela jeho hudbu. Dílo se snaží být „přístupnější“ tím, že nabízí kratší stopáž a strukturou se přibližuje tradiční symfonické formě pozdního Beethovena. Paradoxně je dnes tato skladba označována jako „nejméně brucknerovská“. Ovšem ani zde se Bruckner nevyhnul své typické hudební řeči a velikosti.

V zaplněné Dvořákově síni Rudolfina zazněl nejprve Schumannův violoncellový koncert. Jednatřicetiletý Ferrández, který patří mezi vycházející sólové hvězdy, ho zahrál zpaměti. O hudebních kvalitách tohoto sólisty jsme se mohli přesvědčit už počátkem letošního roku, kdy v Rudolfinu společně s Českou filharmonií a houslistkou Anne-Sophie Mutter vystoupil v Brahmsově Dvojkoncertu (se Sophie Mutter v těchto dnech vydává společné album s hudbou Schumanna a Brahmse). Tehdy i dnes se uvedl jako technicky mimořádně zdatný hráč, nabízející vřelý tón. Pokud tento sólista ve Dvořákově Koncertu pro violoncello neobvykle odhazuje patos a staví ho na dramatičnosti a vnější výrazovosti, v Schumannovi naplno ctí povahu skladby a zůstává v poloze lyrické a melancholické. Přesto se nevyhnul expresivitě. Místy, hlavně ve střední pomalé větě, servíroval vibrato v takových porcích, že lyriku skladby občas dovedl až do patetické krajnosti. Nejen v těchto exaltovaných místech, ale během celé skladby dával orchestr sólistovi mimořádný prostor díky dynamické umírněnosti, kterou Chung u hráčů vyžadoval. Rychlé běhy jsme mohli obdivovat v závěrečné větě, která získávala i díky vřelému zvuku orchestru až slavnostní náladu. Spojení mnichovské umírněnosti a španělské živelnosti zafungovalo v Schumannovi perfektně. Posluchačky a posluchači ocenili hru dlouhotrvajícím potleskem.

Po přestávce následovala Šestá symfonie Antona Brucknera. Mnichov drží v interpretaci Brucknerovy hudby prim. Dva hlavní orchestry města, jak Mnichovští filharmonikové, tak Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, se desetiletí podílejí na tvorbě brucknerovské tradice, která je spojena především se jmény Rudolf Kempe, Eugen Jochum, Sergiu Celibidache nebo Mariss Jansons. Co jméno, to samostatná vize, jak zprostředkovat Brucknerovy zvukově monumentální plochy. Sugestivní a nadmíru originální zvuk nabídl i Myung-Whun Chung. Nepřiklonil se ani k esotericky zatěžkanému pojetí Sergia Celibidacheho, ani ke střízlivosti Eugena Jochuma, ale v dynamických protikladech dal prostor dramatickému Brucknerovi v pružných tempech, který byl až nadmíru přístupný. Chungova zvukově odstínovaná verze měla místy až impresionistický nádech, jako by zapomněl, že nediriguje hudbu Oliviera Messiaena, které je tak velkým znalcem a zastáncem.

Bruckner byl najednou prost jakéhokoliv patosu a statiky. Tento zážitek ukázal, jak je orchestr schopen přes svoji nepopiratelnou tradici nasávat další a další způsoby interpretace, a přitom neztratit tvář a profesní laťku, která je umístěna na nejvyšším stupni. Hostování Mnichovských filharmoniků v Praze díky tomu aspiruje na událost sezóny, a to i díky bezprostřednosti dirigenta Myung-Whuna Chunga, který si naplno získal publikum a byl několikrát vyvolán zpět na podium.

Foto: MHF Dvořákova Praha