„Výkon Jana Kalfuse imponoval naprostou technickou suverenitou, pevnou rytmičností a jasným interpretačním názorem, podloženým letitou hráčskou zkušeností.“

„Jan Kalfus jako přímý žák Jiřího Ropka provedl jeho Variace na Victimae Paschali Laudes vynikajícím způsobem a jeho pojetí neslo pečeť autenticity.“

„Pozoruhodností jeho vystoupení bylo, že si rejstříkoval a otáčel stránky not sám bez jakékoliv další pomoci.“

Sedmý koncert varhanního festivalu u svatého Jakuba v Praze byl v režii Jana Kalfuse. Na program svého recitálu, který se uskutečnil ve čtvrtek 15. září, zařadil hned dva skladatele z rodu Bachů, letošní jubilanty Césara Francka a dlouholetého svatojakubského varhaníka Jiřího Ropka, Sigfrida Karg-Elerta a Thomase Daniela Schleeho. Publikum oslovil suverénním výkonem s jasnou interpretační vizí.

Jan Kalfus pochází z hudební rodiny. Studoval varhanní hru na Pražské konzervatoři a AMU a studia si ještě rozšířil na Vysoké hudební škole v Kolíně nad Rýnem. Je laureátem mezinárodní soutěže Pražského jara 1984, diplomy obdržel v Linci, Lipsku a Brně. Rozvíjí bohatou koncertní činnost a pravidelně spolupracuje především s Kühnovým dětským sborem, Scholou Gregorianou Pragensis a Symfonickým orchestrem pražského rozhlasu. Už čtyřiatřicet let působí na varhanním oddělení Pražské konzervatoře a jako varhaník Univerzity Karlovy.

Jeho výkon na koncertě imponoval naprostou technickou suverenitou ve všech hraných skladbách, pevnou rytmičností, jasným interpretačním názorem a sympatickým nadhledem, podloženým letitou hráčskou zkušeností. Pozoruhodností jeho výkonu také bylo, že si rejstříkoval a otáčel stránky not sám, což bylo proti ostatním koncertujícím varhaníkům, kteří běžně potřebují asistenta, nebo dokonce dva, unikátní.

Na úvod zvolil Preludium a fugu c moll, BWV 546 Johanna Sebastiana Bacha. Fugu, vzniklou v mladší době výmarské, doplnil autor ještě v Lipsku závažným Preludiem. Jan Kalfus pojal skladbu jako monument ve velkém zvuku a velkorysém stavebném oblouku trochu na úkor detailnějšího artikulačního vypracování.

V rozsáhlém příbuzenstvu durynských Bachů se téměř všichni věnovali hudbě jako povolání. Johann Ernst Bach byl synem Bachova bratrance a na tomášské škole v Lipsku byl žákem Johanna Sebastiana. Zároveň studoval práva a později působil jako právník a varhaník v Eisenachu. Jeho půvabná Fantasie a fuga F dur už ukazuje přechod od baroka ke klasicistnímu slohu. Na recitativní Fantasii navazuje pevně kontrapunkticky vypracovaná fuga. Skladba byla Janem Kalfusem s pochopením zahrána v jemnějším a průhlednějším zvuku.

Modlitba (Prière) Césara Francka znamenala vítaný kontrast k předcházejícím skladbám. Intimní a k naší škodě málo hrané dílo patří do cyklu Šesti skladeb z let 1860 až 1862. Meditativní charakter skladby byl rytmicky dodržen možná až příliš přísně bez jakýchkoliv výkyvů a zvýraznění melodické linky. K tomu přispělo velmi opatrné použití jazykových rejstříků, které Franck předepisuje. Bylo to patrné nejvíc v recitativních partiích závěru. Toto vše jazykové rejstříky svatojakubského nástroje bohatě umožňují, ale interpret je nevyužil. Převaha použitých labiálních rejstříků způsobila spíš „středoevropský“ než zamýšlený „francouzský“ charakter skladby.

Sigfrid Karg-Elert byl ve svém novoromantickém slohu ovlivněn Maxem Regerem. Jeho Chorální fantasie „Nun danket alle Gott“ převedla koncert z meditativní do jasnější polohy.

Harmonicky krotké Seefeldské preludium rakouského varhaníka a skladatele Thomase Daniela Schleeho průhlednou nástrojovou stylizací a nevýbojným zvukem předznamenalo závěr koncertu, kterým byly Variace na Victimae Paschali Laudes dlouholetého svatojakubského varhaníka a profesora Pražské konzervatoře Jiřího Ropka. Variace na velikonoční sekvenci jsou jeho stěžejní, nejznámější a nejhranější varhanní dílo. Jan Kalfus byl přímým Ropkovým žákem a jeho provedení neslo pečeť autenticity. Kontrastně narejstříkoval jednotlivé variace a tempově je výrazně odstínil. Rychlé vyzněly v brilantních svižných tempech a závažná rozsáhlá fuga byla obdivuhodně gradována do mohutného závěru. Krásný závěr koncertu a hold autorovi!

V závěru ještě připomínku. V letošním roce si připomínáme stoleté výročí narození Jiřího Ropka, dlouholetého svatojakubského varhaníka. V nejtemnějších dobách komunistického útlaku byl jediný v Praze i v celém státě, který při zákazu koncertů v kostelích při pravidelných „varhanních mších“ každou neděli prováděl kvalitní varhanní literaturu všech slohových období. Na tyto mše chodili pravidelně milovníci varhan z celé Prahy i nadšeně dojížděli mimopražští zájemci. Pouze jeho zásluhou se udržela u svatého Jakuba tradice kvalitní varhanní hudby, započatá jeho učitelem Bedřichem Antonínem Wiedermannem. Po určitém uvolnění v šedesátých letech minulého století, tlaku a za přispění zahraničních turistů ze západu, kteří se dotazovali, kde je možno slyšet varhanní literaturu, byla povolena veřejná vystoupení v tomto kostele. Prvním, kdo vystoupil veřejně, byl samozřejmě Jiří Ropek v roce 1964.

Letošní Mezinárodní varhanní festival sice připomněl jubileum na koncertě s názvem Pocta Jiřímu Ropkovi, ale spíš okrajově. Jaroslav Tůma zahrál pouze Ropkovo dokončení Mozartovy improvizace v roce 1787 na Strahově, která byla nedokonale a neúplně tehdy zapsána. V Ropkových skladbách je spíš okrajovou záležitostí. Až Jan Kalfus uvedl jeho stěžejní Variace na Victimae Paschali Laudes. Dramaturgie festivalu mohla skutečnou poctu Ropkovi daleko víc zvýraznit a využít i jeho další skladby. Bylo by z čeho vybírat. Příležitost stoletého jubilea byla velká a neopakovatelná. Nenápadný, skromný a do varhanního světa zcela ponořený Jiří Ropek by si to býval víc než zasloužil.

Foto: Zdeněk Chrapek, Fb festivalu