„Johann Caspar Ferdinand Fischer, po němž je festival pojmenovaný, v Ostrově nad Ohří strávil přibližně polovinu svého života.“

„S členitostí kompozice se obě tělesa velmi dobře vypořádala, dynamické kontrasty, dvojhlasy a jednotlivé sólové vstupy z kompozice vystupovaly až s trojrozměrnou zřetelností.“

„Basová linie působila nenásilně, ale pevně, jistě, naprosto samozřejmě, dodávala provedení kontury a byla zřetelná a plná i v nižších polohách.“

V prostorách klášterního kostela bývalého piaristického konventu v Ostrově nad Ohří zazněl v pátek 16. září čtvrtý z koncertů osmého Mezinárodního hudebního festivalu Johanna Caspara Ferdinanda Fischera. Repertoár byl vybrán výhradně ze skladeb barokně-klasicistního autora Františka Xavera Brixiho. Kromě úvodní skladby Magnificat dále zazněly dvě obnovené premiéry. Provedení se zhostil komorní orchestr Consortium musicum z Plzně a komorní smíšený sbor Kolegium pro duchovní hudbu z Klatov.

Obě účinkující tělesa pracují pod vedením Víta Aschenbrennera a často vystupují společně. Věnují se především hudbě 18. století a mimo jiné uvádějí v obnovených premiérách skladby z regionálních archívů, což potvrdila i tímto koncertem.

Jak bylo řečeno v průvodním slovu ke koncertu, samotné místo konání bylo s programem spjato různými souvislostmi. Už jen tím, že Johann Caspar Ferdinand Fischer, po němž je festival pojmenovaný, v Ostrově nad Ohří strávil přibližně polovinu života. A pak také tím, že Fischer i František Xaver Brixi svého vzdělání nabyli u piaristů. Klášterní kostel Zvěstování Panny Marie v Ostrově byl přitom součástí areálu piaristického gymnázia, ale také byl od počátku padesátých let 20. století zabaven vojáky československé armády a tím zdevastován, jak na úvod s politováním zmínil emeritní plzeňský římskokatolický biskup František Radkovský.

Po úvodních proslovech vystoupil ještě dirigent Vít Aschenbrenner a v pár větách v českém i německém jazyce představil program po hudební stránce.

První skladba koncertu, Magnificat in C, se pro úvod dobře hodila a nenásilně posluchače uvedla do hudby vstupem ve střední dynamice, který byl vzápětí vystřídán velkým zvukem celého sboru a orchestru. I na relativně krátké ploše kompozice (necelých pět minut) bylo možné obdivovat celkovou zvukovou vyváženost obou těles, především sboru Kolegium pro duchovní hudbu. S členitostí kompozice se obě tělesa velmi dobře vypořádala, dynamické kontrasty, dvojhlasy a jednotlivé sólové vstupy z kompozice vystupovaly až s trojrozměrnou zřetelností.

Úvodní výklad Františka Radkovského přiblížil posluchačům Magnificat jako novozákonní chvalozpěv, který pronesla Maria při setkání se svatou Alžbětou v době před narozením Ježíše Krista. Alžběta poznala, že Maria je těhotná, protože „dítě se radostně pohnulo v jejím lůně“ – dítě v lůně Alžbětině byl Jan Křtitel, který poznal přítomnost Spasitele.

Druhou skladbou večera byla obnovená premiéra Motetta Tempore Rogationum Da pacem Domine, tedy první uvedení této skladby od dob 19. století díky opisu ze sbírky klatovského kostela Narození Panny Marie. S významem „daruj nám pokoj“ byla skladba výrazově klidnější než Magnificat. V prvním díle psaném v tónině F dur bylo možné slyšet melodicky na sebe navazující sólové vstupy zpěváků střídající se se sborovými úseky. Druhá část začala v zasmušilejší paralelní d moll bez sólových vstupů zpěváků, vedená pouze v dialogu sboru a orchestru. Následná svižnější část využívala kontrapunktických postupů mezi jednotlivými hlasy sboru a závěrečná část skladby působila skoro jako kadence a opět hudbu vrátila do tóniny F dur. V této skladbě se bohužel projevily mírné problémy v souhře i v intonaci především orchestru Consortium musicum, to ale nenarušilo celkovou atmosféru a výraz skladby. Co se výkonu Kolegia pro duchovní hudbu týče, musela jsem obdivovat zřetelnou výslovnost a práci především basové sekce sboru.

A poslední, nejdelší kompozice byla obnovená premiéra Mše D dur Františka Xavera Brixiho. První část Kyrie eleison překvapila hned na úvod netypickými mollovými modulačními postupy. Velká interpretační náročnost kompozice byla občas znatelná na neukotveném rytmu v nástupech kontrapunktických postupů. Monumentální Gloria byla opět náchylná na nepřesnosti v intonaci i souhře, avšak všechny tyto drobné nedostatky byly překryty nasazením pro dynamiku a barvu tónu.

Třetí část mše ve volnějším tempu, bohatá na sólové vstupy zpěváků, poskytla prostor pro dokonalé vyznění hlasu sopranistky Ludmily Aschenbrennerové. Působil nenuceně, přesto zaplnil celý prostor. Zřetelně dokázala hlasem vyslovit každý záhyb melodie. Hlas tenoristy Jana Němečka zněl místy ostře, avšak hbitě. Velmi dobře se mu dařilo v rychlejších pasážích, ve srovnání se sopranistkou jeho hlas působil užším dojmem.

I v dalších částech mše Ludmila Aschenbrennerová excelovala v provedení ozdob a koloraturních pasáží – působily s nadhledem a lehkostí, avšak drobné problémy se jí nevyhnuly ve vyšších polohách. Altistka Eva Bartošová zpívala vyváženým, barevným, sytým tónem, oproti ostatním hlasům ale sólového altu v kompozici nebylo užito tak často. Znovu bych chtěla vyzdvihnout basovou sekci v čele s Martinem Borovským – dle mého názoru předvedla mimořádný výkon. Basová linie působila nenásilně, ale pevně, jistě, naprosto samozřejmě, dodávala provedení kontury a byla zřetelná a plná i v nižších polohách. Celkově byl zvuk sboru velmi dobře ohraničený a vyvážený.

Komorní orchestr Consortium musicum dokresloval celkový dojem citlivým frázováním především smyčcové sekce, zvukově se orchestr dobře pojil se sborem. Místy byly zřetelné intonační problémy ve smyčcové a dechové sekci a na některých místech tempo působilo mírně neukotveně.

Důmyslné střídání rychlejších částí s volnějšími, harmonické postupy, střídání sólových vstupů se sborovými, dynamické změny, koloraturní pasáže, kontrapunktická práce, to vše představovalo pro interprety výzvu hodnou naplnění a skladbě dodávalo jedinečné napětí. Publikum přijalo výkony interpretů s vřelostí. Po vydatném potlesku se hala klášterního kostela rozezněla znovu poslední částí Mše D dur jako přídavek.

Ač provedení mělo výše zmíněné nedostatky, jako by byly ihned zapomenuty. V sále bylo mnohem více cítit ohromení z krásy hudební struktury, z krásy lidského hlasu jako takového a celá ta atmosféra včetně prostoru, kde se koncert konal, zapůsobila tak, že se jednalo o mimořádný večer.

Foto: Festival J. C. F. Fischera