„Na pódium nastoupilo asi čtyřicet chlapců, všichni v dlouhých žlutých kaftanech, které na nich vlály, a chlapci působili jako z jiného světa.“

„Dirigent Marek Štilec se zabývá objevováním a nahráváním této zapomenuté hudby autorů 18. století, a i proto přinesl s Wranitzky Kapelle Hofmannovo Requiem c moll.“

„Boni pueri je nutné obdivovat zejména pro maximální soustředění a pečlivost nastudování. Jednu výhradu však je potřeba zmínit, hlasům chybí jiskra, která dělá chlapecký sbor zajímavým.“

V Šternberku se konal další koncert Klášterních hudebních slavností. V chrámu Zvěstování Panny Marie zazněly skladby hudebníků z 18. století s vazbami na Čechy: od Jana Zacha Sinfonia in A, od Jana Václava Stamice Sinfonia 4 D dur a od Leopolda Hofmanna Requiem c moll, vše v provedení souboru Wranitzky Kapelle pod vedením dirigenta Marka Štilce a chlapeckého sboru Boni pueri se sbormistrem Pavlem Horákem. Program konvenoval historickému prostředí a byl vděčně přijat nadšeným publikem.

Klášterní hudební slavnosti pomalu míří do finále. V sobotu 17. září se na své pouti Olomouckým krajem zastavily v Šternberku a oživily monumentální chrám Zvěstování Panny Marie koncertem přeneseným z 18. století. Zazněla zde hudba českých skladatelů, kteří žili a tvořili za hranicemi českých zemí a jejichž skladby se staly mezníkem v hudebních dějinách, neboť z baroka razili cestu nastupujícímu klasicismu.

Jan Zach (1713–1773) vyrůstal a studoval v Praze a brzy odešel hledat uplatnění do Mohuče. Působil i v Itálii a v Rakousku a dosud se o něm mnoho neví – a to byl další důvod, proč byla v ten večer uvedena jeho Sinfonia I in A. Má čtyři věty, Allegro – Polonese – Minuetto – Finale. Allegro. Wranitzky Kapelle, kterou tvořilo devět hráčů (dvoje první housle, dvoje druhé housle, dvě violy, violoncello, kontrabas a pozitiv), ji přednesla měkkými tóny a dirigent Marek Štilec zvolil rozvážná a klidná tempa, včetně závěrečného Finale.

Jan Václav Stamic je dalším skladatelem, který patří k takzvané české hudební emigraci. Narodil se roku 1717 v Německém (Havlíčkově) Brodu a celý profesní život strávil v Mannheimu. Současník Johanna Sebastiana Bacha a Händela je znám jako zakladatel mannheimské školy, která postavila základy klasicismu a silně ovlivnila Mozarta. K tomu patří vytvoření sonátové formy, čtyřvěté symfonie, dynamické efekty a princip kontrastu, které ovlivnily další hudební vývoj klasických děl. V Šternberku zazněla jeho Sinfonia à 4 D dur s větami Presto – Andante – Presto. Skladba vyniká melodikou a přesnou rytmikou a Wranitzky Kapelle ji dokázala přednést s lehkostí a měkkým témbrem.

Závěr koncertu patřil chlapeckému sboru Boni pueri. Na pódium před oltář nastoupilo asi čtyřicet chlapců odhadem ve věku deset až sedmnáct let, všichni v dlouhých žlutých kaftanech, které na nich vlály, a chlapci působili jako z jiného světa. Spolu s Wranitzky Kapelle přednesli skladbu Leopolda Hofmanna, rakouského skladatele, který vyrůstal ve Vídni a učitelem mu byl český skladatel František Tůma. Hofmann vyučoval hudbě v královské rodině a byl dirigentem v katedrále svatého Štěpána. Je autorem mnoha chrámových skladeb, které se dnes v podstatě nehrají. Dirigent Marek Štilec se zabývá objevováním a nahráváním této zapomenuté hudby autorů 18. století, a i proto přinesl s Wranitzky Kapelle Hofmannovo Requiem c moll. Skladba má deset částí, které odpovídají klasickému členění, ale některé jsou velmi krátké, některé jsou naopak stratifikovány do více částí. Ke smyčcům a pozitivu se přidaly dvě trubky a dva trombony. Měkký témbr orchestru tak dostal slavnostní a razantnější zvuk, který se nesl zejména v části Dies irae či Offertoriu a samozřejmě v jásavém Benedictus a závěrečném, velebném Requiem.

Chlapecký sbor Boni pueri je nutné obdivovat zejména pro maximální soustředění a pečlivost nastudování, jejich výslovnost byla vzorná a jejich rytmické sezpívání zejména v částech, které jsou napsány jako fuga a obsahují i koloratury, vynikající. Jednu výhradu však je potřeba zmínit: hlasům, zejména sopránům, chybí jas, ta jiskra, která dělá chlapecký sbor zajímavým. Zcela postrádá ten andělský sopránový témbr, pro který byly takové sbory ve chrámech pěstovány. Snad i proto se zvuk sboru chrámem málo nesl a pocitově se v obrovském prostoru chrámu ztrácel i se zvukem kapely.

Sbor Boni pueri byl založen v roce 1982 a svojí existencí se hlásí k historické tradici sboru, který působil od 13. století při chrámu svatého Víta. Samozřejmě je to jen fikce, chlapci se i od roku 1982 zcela vyměnili a dnes je způsob zpěvu mládeže úplně někde jinde. Právě proto by stálo za to, aby se sbormistr Pavel Horák na tuto skutečnost zaměřil.

Kombinace monumentálního prostoru chrámu a jemného barokního stylu hry i zpěvu přivedlo posluchače k rozjímání a k zamyšlení nad dnešním zbytečným halasem a nervozitou a publikum odcházelo s pocitem relaxace a uspokojení, neboť koncert této hudby krásně s prostředím chrámu souzněl.

*******

Foto: Klášterní hudební slavnosti